Však voni se rozhádaj…

Je možno slyšet a číst v mnoha diskusích. Pět stran se přeci nikdy nemůže na ničem dohodnout, skončí to dříve a budou předčasné volby, kde jim to Babiš zase natře..

Argumentace tohoto typu vychází z našich relativně krátkých dějin, kdy se různé vládní slepence rozpadaly s neuvěřitelně krátkým poločasem a vlády končivaly buď jako menšinové či jako zaniklé s propadem těch účelových do zapomenutí. Ti, co mají aspoň 40 let, jsou schopni vyjmenovat těchto příkladů docela dost.

Nelze v tom nevidět i jistý druh zbožného přání voličů, kteří dali hlas stranám, jež buď nepovládnou a budou sedět na opozičních hřadách, případně těch, kteří se na parlamentní bidýlka vůbec nedostaly. Vždyť přeci za Andreje bylo fajn, byly slevy na vlak, rostly důchody, sem tam dal důchodcům bankocetli s Masarykem atd. Odvrácená strana těchto prebend nikoho moc nezajímala, paní Maláčová pronesla již historický výrok, že jí dotazy, z čeho se to bude platit, unavují. Prostě doby idylická.

Vítězství dvou koalic považují tito voliči když už ne za volební podvod (jak moudře pronesl pan president), tak za jakési přechodné období, než dojde k lámání chleba, rozdělování postů, kdy se přeci 5 stran není nikdy schopno domluvit. Tato úvaha není úplně zcestná. Někteří naši reportéři s úporností pijanů kladou podobné otázky politikům pětikoalice, neustále se ptají, jak to bude, až to bude. Vycházejí z dob, kdy v čele stran stáli dominantní jedinci s představou, že pokud to nebude po mém, tak to nebude vůbec. Netřeba jmenovat, ještě žijí mezi námi a tu a tam vykouknou z televizní obrazovky či napíší článek, jak to za nich bylo přeci fajn a je to stejné jak „zprava“, tak i „zleva“.

Všichni tito prognostici nepostřehli jeden nikoli nepodstatný faktor. V čele těchto stran nestojí egomaniaci, jedinci, kteří mají zapotřebí dennodenně obrazně řečeno poměřovat délku svých pindíků a triumfovat se navzájem. Z úst všech po volbách a nejen pouze euforický první den zaznívala slova o potřebě vytvoření programu, který bude samozřejmě kompromisem, který je však nutný, aby jednak skončila vláda politického podnikatele a za druhé se obnovil normální demokratický systém, který nebude dán dominantním jedincem, který své koaliční partnery nakonec sežere. Doba dvou dominantních stran, které se střídaly u moci, je nejspíše již dávnou minulostí, byť by některým jistě vyhovovala. Naše společnost je názorově neskutečně roztříštěna a jsme nuceni ke kompromisu, ať se nám to líbí či nikoli. Poslední volby ukázaly, je je přeci jen o cosi více těch, kterým vyhovuje standardní demokracie západního střihu, než východní despocie.

Navíc, v čele 5 stran nestojí ani jeden (a jedna), kteří mají nějakou zvrhlou potřebu se otírat o své koaliční partnery, napadat jejich prohlášení vzápětí poté, co vyjdou z místnosti, kde se na čemsi dohodli. Z jejich úst slyšíme jasná slova o tom, že své dohody budou plnit. (opět se nabízí příklad dosluhujícího premiéra, který jeden den cosi prohlásí, aby to druhý den popřel a udělal přesný opak).

Petr Fiala i před volbami vystupoval jako jedinec, který pečlivě váží každé své slovo a který nemá potřebu se překřikovat se svými politickými protivníky. Je patrné, že akademická zkušenost v diskusích dominuje nad neurvalým skákáním do řeči člověka, který je zvyklý rozkazovat a nesnese opačný názor. Možná se dočkáme méně populistických proslovů, začínajících zájmenem já, o to věcnějších, kde se dozvíme celou pravdu o stavu našich financí a o potřebě se dívat více do budoucnosti, než řešit jen následující týden chvástáním na facebookovém profilu.

Jistě přijdou těžké chvíle pro obě vládnoucí koalice, kdy bude opravdu potřeba zásadních rozhodnutí a nalezení třeba i bolestivého kompromisu. Dosavadní postup dává jistou naději, že se tak může dít.  Že zásadnějším důvodem pro raison d´etre bude provedení společnosti krizovými léty než vlastní sebeprezentace. Že čtyři roky je dost dlouhá doba na to, aby většina občanů pochopila, že budoucnost národa je cosi více, než příspěvky na další podniky společnosti Agrofert.

Pokud se tak nestane, pak si vládu politického podnikatele zasloužíme. O to více, že jsme odmítli nabídnou šanci.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články