V polovině zimního semestru, malá rekapitulace

Deníček studentky ve zralém věku si zaslouží pokračování, jsem totiž v půlce zimního semestru a stále v psychické i fyzické kondici, možná dokonce o něco lepší než dřív, protože nikdy předtím jsem třeba neuplavala tolik bazénů. Sice s docela častýma pauzičkama s došlápnutím na dno, přeci jen ze mě sportovní plavkyně už nebude, i když prý možná akvabela, povídala kolegyně, asertivně přehánějíc. 🙂

A to jsem se plavání bála… když se ale pro něco rozhodneš, tak to jde. Zápočty pomalu a jistě přibývají. Teď je přede mnou klavír, zvládnout zahrát patnáct písniček ne jen jedním prstem, ale všema deseti. Levou hraješ akordy, pravou melodii, jsem úplný začátečník, a snad jen ze základky pamatuju, jak vypadá houslový klíč a nota. Ty pecičky s praporkem nahoře či dole si po linkách poskakují sice podle nějakých mě dosud neznámých pravidel, ty odhaluju fakt pomalu, ale přeci jen. Nemít nad sebou „bič“ zkoušek, tak bych u toho asi nevydržela. Jen tak si preludovat mě teda baví náramně, ale zní to dobře spíš výjimečně, takže všechna ta nauka má svůj smysl. Už ale líp slyším snad každý klavír i v pop music, je to nádhernej nástroj. A za rok či dva třeba už zahraju i nějakou tu sonátu.

Dnes jsme navíc měli úvod do pediatrie, to je nemocí na tom světě, naštěstí ty latinský názvy po nás snad chtít nebudou, a znalost příznaků všeho možnýho se může vždycky hodit.

Nezklamala psychologie,  naše vyučující je zajímavá osobnost, sympatická žena s mnohými zkušenostmi z praxe a to se mi na našich učitelích líbí. Jsou to lidi, kteří fungují ve své odborné profesi a výuku na UJEPu mají k tomu, jak jsem pochopila, nebo možná půl na půl, což je skvělý, že se nejedná jen o teorie. Vyučující klavíru vede velký pěvecký sbor, pediatrii nás učí lékař z nemocnice, výtvarku též ženy s bohatou pedagogickou praxí.

Tak o sobotách sedávám v aule nebo některé z učeben, pobíhám po tělocvičně, plavu v bazénu a doma trénuju hru na klavír, abych se něco naučila, co uplatním v praxi. Dnes jsem si uvědomila, jak vlastně mnohem lépe přijímám současné učitele, jsou to sympatičtí lidé, osobnosti, které se snaží nám něco předat ze svých zkušeností. V dobách mých středoškolských studií jsem to vnímala jinak, to bylo taky za reálného socialismu, teď je to přeci jen lepší.

Optimistické naladění, že to zvládnu, mi dodávají i různá znamení na cestě, sluníčko na zastávce navíc připomíná příběh jednoho mužského hrdiny, o kterém průběžně píšu, co vše zažil, a to právě také v Ústí nad Labem. Jak se mi tak příběhy propojí, tak mi to dává až přímo osudový smysl. Že je tu mé malé já součástí velikánského příběhu, který stojí za to hrát. Rejža totiž dobře ví, co dělá. 🙂

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články