Dušičková rebelie

“ Toníku přestaň dělat, že se Tě to netýká!“ pravila Marie důrazně.
“ Děláš to každý rok. Už 20 let, co jsme tady.“ “ A Ty to evidentně ani po 20 letech nevzdáš viď?“ otáčel se směrem k ní bručící Antonín. „Copak to pořád nechápeš Majko? Copak jsi vážně, i v tomhle stavu tak naivní? Radši se smiř se s tím, že letos možná zase nepřijdou lásko.“

Tondův léty ohlodaný obličej koukal smutně na plačící oči jeho nebohé ženy. Nesnášel tyhle chvilky, kdy nemohl nic udělat, aby byla šťastnější. Vážně nemohl? V hlavě se mu pomalu začal rodit bláznivý nápad.

„Podívej Toníku, vedle už jsou. Krásnou kytku Madlence koupili,“ pravila uznale Marie.
„No jo sakra, tak se tam furt nekoukej“, zahudroval Tonda. „Toníku pojď se trochu oprášit než přijdou. Moc Tě prosím. Udělej to pro mě,“ naléhala smutným plačtivým tónem Majka. Podíval se na ni vyhaslým pohledem nebožtíka, který prožil v rakvi dlouhých 20 let a pravil : „Maruško, opravdu si myslíš, že záleží na tom, jestli mám kabát se všema knoflíkama, košili, kravatu a kalhoty s pukama, když nás stejně ani jeden z nich neuvidí?“ snažil se o smířlivý směr rozhovoru Antonín. „Myslíš, že někdo bude počítat kolik nám za ten rok vypadlo vlasů, zubů, a nebo odpadlo kostí, kromě našich spolubydlících?“

Marie k němu zvedla uplakané oči, a poprvé po dlouhé době se jemně, a skoro neznatelně usmála. „Jsem praštěná viď? Ale proto mě stále miluješ, viď že jo?“ dotírala na něj škádlivě.
„To víš, že ano, Ty babo jedna bláznivá!“, zaradoval se Tonda. To už se smáli oba. „A víš co táto? Už se na ty naše děcka nezlobím, že nás nerozprášili do řeky, jak jsem si vždycky přála. To bychom se nemohli takhle objímat. Byl by si odfouknutej bůh ví kam “ pronesla zamilovaně a pohladila ho po ruce. Nebo spíše po tom, co z ní zbylo. Byla vlastně šťastná, že umřeli spolu při autonehodě. Jeden bez druhého za života stejně nedali ani ránu.

„No vidíš holka. Tak se mi líbíš! nadšeně z čista jasna vykřikl její choť. “ „A víš co? Přesně tohle uděláme. Odfoukneme se někam na dovču, než tenhle čas, plynule přejde do vánoc,“ nadšeně pronesl Tonda. “ Ty máš teda nápady,“ zasmála se Maruška svým bezzubým úsměvem, ale začala nad tím přemýšlet. “ A proč ne? Vždyť se na to podívej, jak je narvané parkoviště. Všichni se tady nakrucujou, jak svatí na korouhvi. Támhle ten jeliman tady nebyl nejmíň 10 let. Ani mámě kytku nepřines a tváří se, jakoby mu to bylo bůhví jak líto, že umřela úplně sama a opuštěná, jak toulavý pes,“ přesvědčoval ji manžel. „A nebo tahle rodinka. Chudáci děcka, jak vláčí ty mega věnce. Vždyť tu svoji pra bábu ani neznali a teď je nutí tvářit důležitě, jako by si koupili nový auto“, smál se na celé kolo Tonda, až se listy na smuteční vrbě u jejich hrobu samovolně roztřásly.

„Ale Toníku nebuď takový. Vždyť třeba za paní Kropáčkovou tady chodí pořád někdo, nejen na dušičky. Za Alenkou a Mirkem taky, “ vzpomínala nahlas Marie na zážitky posledních týdnů.
„Maruško moje milá, sama víš, že na tom vůbec nezáleží, kolikrát kdo omete hrob. Důležité přece je, kolikrát za rok na Tebe pomyslí, vzpomene si na ten čas s Tebou, na to, jaké to bylo, když jsi ho objala, dala mu pusu, nebo upekla tu nejúžasnější bábovku na světě, jakou umíš jen Ty,“ pronesl klidně a trochu zasněně Toník. „Nevadí mi, že naše děcka nechodí víc, než jednou, nebo dvakrát do roka. Promiň, ještě narozeniny jsem zapomněl,“ začínal si zase uvědomovat ty nepříjemné skutečnosti, kvůli kterým se každý rok na dušičky spolu s Marií dohadují. „Vadí mi, že si na nás ani nevzpomenou. Myslí na nás jenom Kristýnka a Ota. Minule vzpomínali, jak odvázali Azora. Já lítal za psem, aby nezakousnul slepice, u toho jsem pěkně sprostě nadával a Ty, Ty jsi se smála a schovávala je pod sukně, pamatuješ?“ pravil pobaveně.

„To, víš, že jo Toníčku,“ smála se Maruška.
„Tak co? Odfoukneme se aspoň na měsíc jinam?“ pronesl nahlas Tonda svůj plán. „Koukej už to tady pěkně houstne a těch svíček všude. Stejně by si zase v noci nespala,“ přesvědčoval svou dlouho zesnulou choť. “ S Tebou kamkoliv drahý,“ pohlédla na něj oddaně Majka.

A tak se stalo.
Když se po měsíci duše Toníka a Marušky vrátily pod svůj mramorový poklop, nad kterým se klenula smuteční vrba, našli tam srdíčka poskládaná z kamínků a dva dopisy, které jim pravidelně nechávala jejich vnoučata Kristýnka s Otou.

“ Já jsem tak unavená miláčku. Ale moc šťastná,“ choulila se zamilovaně Marie, ke svému muži.
„Slyšíš to ticho Toníku?“ pravila dojatě. Tonda se na ni usmál tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jen nebožtík se dvěma zuby může vykouzlit a pravil: “ Konečně můžeme zase aspoň rok odpočívat v tichu a pokoji. Pojď se ke mě přitulit lásko a sladké sny.“

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články