Jsem skin ne vlastní vinou a jen omylem můžu být pro někoho neonacista

Zkusím vysvětlit, proč se vůbec zabývám tématem, které uvádím v titulku. Mám k tomu své důvody. Hlavně bych byl dost nerad, kdybych skončil v síti policie ČR jako nějaký ultrapravicový živel, kterým fakt, ale opravdu nejsem.

Poprvé jsem se zamyslel nad svou (ne)příslušností k hnutí Skinheads před zhruba deseti lety při návštěvě u svého strýce. Strýc býval (dnes už není…) trochu podivím a hodně samotář, takže jsem jej viděl (a tím pádem i on mne) jednou za pověstný uherský rok. Před zmíněnými dejme tomu deseti lety na mne z ničeho nic vybafl dotaz: „A co tím vlastně chcete říct?“ Po několika mých doplňujících dotazech (strejda už špatně slyšel) jsem pochopil, že se domnívá, že patřím ke skinheadům a chtěl se dozvědět, proč jsem jedním z nich. To mne do té doby nikdy nenapadlo. Ale v tom rozhovoru jsem si uvědomil, že i při mé ryze vlastivědné procházce za architekturou Sirotčí ulice v Ostravě, která je obývaná výhradně Romy, se přede mnou rozestupovaly davy jako Rudé moře před Mojžíšem. A taky jsem si uvědomil, že je zázrak, že jsem tam v té osadě v centru Ostravy nedostal po hubě. Oni si totiž místní domorodci mysleli, že jsem nějaký průzkumník holých lebek a další mí kamarádi čekají někde za branami ghetta…

Ale zpět ke strýci a jeho nečekané otázce. On sám měl vždy vlasy až po ramena, poslouchal hardrock, na burze kupoval desky AD-DC a byl tak trochu (spíše dost) rebel, ale jeho otec (můj děda) byl lysohlavý, co já jej jako dítě pamatuju. Takže mne překvapilo, že strýc nechápe, že můj sestřih není žiletkový brus, ale pelichání a skinem jsem nevlastní vinou. Nicméně mne přivedl k tomu, abych dal jasně najevo: NEJSEM SKIN!

„Ta tvoje mailová adresa je dost jasná, předpokládám, že už jsou po tobě,“ vypálil na mne nedávno pro změnu kolega v práci. Nechápal jsem stejně, jako jsem nechápal strýce. Podobně jako u strýce jsem položením dalších doplňujících otázek (kolega pro změnu slyší dobře) pochopil, že mne považuje za neonacistu. Abych vše vysvětlil: mám ve své mailové adrese své jméno a dvě osmičky. Vůbec jsem netušil, že jde o symbol neonacistů, kteří dvěma osmičkami upozorňují na osmé písmeno v abecedě, tedy H. A dvě H jsou zase symbolem nacistického pozdravu, který si ctěný čtenář dovtípí.

Po zhlédnutí několika filmů a přečtení knih s neonacistickou tematikou jsem pochopil, že má mailová adresa má k ideálu daleko. Nicméně, přišel jsem k ní zcela náhodně a pragmaticky: když jsem si zakládal osobní mail, mé jméno už pochopitelně nebylo volné. Přidal jsem tedy jednu osmičku, což je mé a kamarádovo oblíbené číslo. Už od školních let jsme vše, co se týkalo počtu, označovali jako osm. Nemělo smysl se nás ptát například, kolik je hodin, protože odpověď byla vždy stejná: „osm“. Kolik vás je ve třídě? „Osm“. Kolik máš sourozenců? „Osm“. V kolik přijdeš? „V osm“… atd. Takže bylo jasné, že své jméno v mailové adrese ozvláštním osmičkou. Jenže i to bylo obsazeno. Tak jsem přidal ještě jednu. A mám v mailové adrese dvě osmičky, symbol nácků. V této chvíli se jistě ptáte, proč jsem si tu adresu nezměnil. Mám ji už řadu let, lidé jsou zvyklí, že mi na ni píší, já si už asi taky jinou nezapamatuju. Takže jediné, co můžu, je svatosvatě prohlásit. NEJSEM NÁCEK.

Až mne jednou seberou, třeba proto, že se zase půjdu procházet nějakou vyloučenou lokalitou a obdivovat původní architekturu, použiji tento text jako důkaz, jak to celé je a že se k žádnému z výše uvedených hnutí nehlásím. Snad mi to vyšetřovatel uvěří. Každopádně snad mi to věříte vy, ctění čtenáři. Aspoň vidíte, jak je snadné zapadnout do nějaké škatulky, šuplíku, nedej Bože vyšetřovacího spisu…

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články