Dobro a zlo v nás

Starý indián vypráví svému vnukovi o dvou vlcích uvnitř každého člověka. Jeden je zlý a druhý dobrý. „A který zvítězí?“, ptá se vnouček. „Ten, kterého krmíš“, zní odpověď starce.

Malé dítě v rodině v okamžiku, kdy začíná chápat okolí, má ony dvě krajní polohy naprosto přesně definované. Pohádky jej v tomto duálním světě jenom utvrzují. Na jedné straně statečný princ a na druhé drak či černokněžník. Krásná princezna proti intrikářské čarodějnici. V pohádkách je zlo vždy dobrem poraženo a dítě zklidněno usíná.

Posléze při dospívání jedinec s údivem zjišťuje, že se v hloubi jeho nitra objevují temné stránky, o nichž tak úplně neví, kde se objevily. I rodiče – zpočátku symbol dokonalosti a jistoty v doposud nepoznaném světě – se začínají jevit rovněž rozpolceně, se svými dobrými i špatnými stránkami. Zjišťuje, že je sice schopen velkých činů až na samou hranici sebeobětování, současně však umí provést i cosi, za co se v hloubi duše stydí a o čem ví, že není vůbec správné.

Už Písmo nám poskytuje mnoho příkladů, že se tak děje od prvopočátků dějin.  Abrahám, člověk spravedlivý a praotec všech Židů, od sebe odežene svou druhou manželku Hagar i se synem Ismailem, David nechá kvůli chtíči ke krásné Betsabé zabít jejího manžela Uriáše. Šavel, pronásleduje v první fázi svého veřejného života křesťany, aby po prozření pro Krista jako apoštol Pavel zemřel. Všichni jmenovaní přes své poklesky svým způsobem plní svá poslání a jejich skutky jsou pro křesťany poučením a jsou čteny při bohoslužbách. Jinak řečeno – i tito mravní velikáni měli své temné stránky.

I moderní doba zná podobné přemety. Kupříkladu Josef Mengele, nacistická zrůda z Osvětimi, byl jako voják velmi statečný a na frontě nasadil svůj život, aby vysvobodil vojáky z hořícího tanku. Heinrich Himmler byl ještě ve dvacátých letech 20. století hluboce věřícím katolíkem. V svém deníku napsal: „Budu vždy milovat Boha a modlit se k němu. Bůh mi bude nadále nápomocen ve všech mých pochybnostech“. Říká se, že velitel koncentračního tábora Osvětim Rudolf Hoess před svou popravou upřímně a hluboce litoval svých činů /dlouho nebyl nikdo, kdo by jej vyzpovídal, to jen na okraj/.

Rozličné ideologie slibují, že po konečném vítězství zavedou ideální spravedlivou společnost. Katolická nauka říká, že ráj nastane až po skončení věků, nikoli během nich. Zdá se, že dějiny ji dávají za pravdu, neboť každý pokus o nastolení úplné světské spravedlnosti končí tragédií, většinou vyhlazováním těch, kteří nejsou „naši“. Karl Popper říká, že kdo chce nastolit nebe na Zemi, stvoří peklo. Tento proces provází lidstvo od nepaměti a počátek 21. století není výjimkou.

Letos je to 50 let od jednoho z nejznámějších psychologických pokusů. Americký psycholog Phillip Zimbardo připravil experiment, který je dnes znám pod názvem Stanfordský vězeňský pokus. Rozdělil 24 zcela normálních a vzdělaných mladých lidí do dvou skupin na vězně a dozorce. Byly dány předem stanovené podmínky, za kterých budou obě skupiny koexistovat. Nesmělo být použito fysické násilí. Po 5 dnech byl experiment přerušen a to vzrůstající brutalitu „dozorců“, psychický kolaps jednoho z „vězňů“ i pro vzpouru. Pozorovatelé byli šokováni, jak rychle došlo u psychicky vyrovnaných mladých studentů ke zhroucení základní etické výbavy a to i přesto, že všichni věděli, že jde o pokus a nikoli o realitu.

Zdá se, že za jistých okolností se z každého člověka může stát bestie a záleží jen na okolních podmínkách. Jedinou možností, jak čelit zlu v sobě, je nenechat jej do sebe vůbec vniknout. Současná doba je plná nenávisti vůči všemu odlišnému /rasa, náboženství, filosofické zaměření/ a člověk málo imunní se snadno nakazí zlem, které vytěsní jeho dobré stránky. Naopak je třeba hledat okolo sebe ony pozitivní příklady, jakkoli se zdají být nevýznamné a na první pohled směšné. Přemožením zla ve vlastním nitru nakonec převládnou ty dobré stránky každé lidské bytosti.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články