Zrcadlová chvilka

Kráčela jsem po chodníku, slunce svítilo a krásně lechtalo na nose.

Stálo proti mě, opřené o popelnici a zářilo do dáli.

I přesto, že bylo rozbité, i přesto, že vypadalo velmi uboze, svítilo ve slunečním světle, jako nějaký zázračný vchod do jiného světa.

Stálo u popelnic, vyhozené, zapomenuté, nepotřebné a nehodící se k ničemu.

Koukala jsem na rozbité zrcadlo před sebou a v mé hlavě se rozběhlo hned několik příběhů, které vysvětlovaly jeho zubožený vzhled.

Třeba ho chtěl nějaký muž pověsit, aby udělal radost své milé, která ho už tolikrát prosila, aby jí ho přidělal na zeď. Třeba jí ho tam stále nechtěl připevnit, protože věděl, že to moc dobře neumí, protože paneláková zeď je prostě na nic, protože se drolí, nebo neměl správnou výbavu, nebo neměl ten správný mužský vzor, který by ho naučil, že musí vyvrtat díru a dát do ní hmoždinku, protože zrcadlo jen tak nějaký hřebíček neudrží. Třeba byl jen líný a nechtělo se mu.

Třeba ho shodily děti, které měly v koupelně námořnickou bitvu a tak dlouho po sobě házely gumové hračky plné pěny a vody, až prostě jedna rána způsobila jeho pád.

Třeba se před ním milovali dva lidé, kteří si rádi užívali pohledu na sebe samotné v těchto intimních chvílích a v momentě, kdy muž posadil ženu na pračku, zapomněl na to, že zrcadlo moc dobře nedrží a jejich vášeň způsobila jeho upadnutí a rozbití.

Třeba ho rozbila ve smutku žena, která zjistila, že její muž má mladou a krásnou milenku.

Uviděla ho, líbat se s ní v parku na lavičce, když vedla maličkou dcerku domů ze školky, aby uvařila, poklidila, přečetla maličké pohádky, vyžehlila mu košile, které potřeboval každý den čisté a voňavé, protože býval až do večera pryč. Moc práce, říkával. Když se uplakaná postavila před to krásné zrcadlo najednou se na svou bolest ve svých očích už nemohla dívat a rozbila ho prvním co měla po ruce. Stmívalo se. Posbírala všechny střepy, odnesla zrcadlo k popelnici. Když se už za tmy vrátil její manžel domů a vyprávěl jí, jak to měl velmi náročné v práci, držela v ruce pevně jeden střep, který ji pořezal dlaň. Potřebovala cítit nějakou fyzickou bolest, která přehluší to, co se odehrávalo uvnitř. Muži řekla, že zrcadlo rozbila malá, když si hrála na princezny a ránu má od neopatrného úklidu. Celou noc nespala a těšila se na den, až ho popeláři odvezou.

Anebo ho tam prostě jen pohodil někdo, kdo si koupil nové a už se mu nehodilo.

Pak ho u popelnic rozbili kolemjdoucí opilci.

Koukala jsem na jeho rozbitou plochu a vybavila si momenty mého dětství, kdy můj tatínek před zrcadlem při holení pózoval a volal : „Bože, proč jsem tak krásný!?“ Musela jsem se vždycky smát. Vlastně jsem mu záviděla. Tak dlouho mi trvalo, než jsem dokázala stát před tou hladkou plochou a se zalíbením hledět do svých modrých očí, kdy jsem se naučila mít se aspoň trochu ráda.

Se svými pihami, slovanskými boky, vystouplým břichem a na můj vkus ne moc bujným poprsím.

Máme to tak všichni. Pořád hledáme chyby, na sobě, na všech a na všem kolem. Většinou si začneme vážit sami sebe, života a zdraví až ve chvíli, kdy stojíme na hraně a něco se přihodí.

Stála jsem na chodníku a dívala se za popelářským autem…..