Pátý den

Venku silně pršelo a byla ještě tma. Agáta se již po několikáté vzbudila. Nemohla spát. Tížily ji myšlenky na to, co mělo přijít. Venku houkala sanitka a chladný pokoj prosvěcovaly jen pouliční lampy, tančící na průhledných závěsech. Studený vzduch ji hladil po tvářích. Trochu ji začala bolet hlava. Ale to už se dělo pár dní. Musela nutně na záchod, ale vůbec se jí nechtělo z pod peřiny.

Odkládala to do poslední chvíle, pak rychle vystartovala, aby se stihla vyčůrat. Jsi fakt praštěná, pomyslela si sedící na toaletní míse. Každopádně zjistila, že jí nic není. Vůbec nic. Bolesti žádné, kromě mírného tlaku v hlavě, trochu ucpaný nos, ale jinak nic. Žádná horečka, ani bolesti svalů. Spokojeně přešla do koupelny, aby ze sebe smyla zbytky včerejší neklidné noci. Podívala se na sebe zkoumavě do zrcadla. Žádná změna. To je fakt zvláštní. Nic se neděje a dneska je to pátý den, pomyslela si.

Pustila ledovou vodu a se zaťatými zuby si oplachovala obličej. Když se ledová voda spojila s pokožkou, vzpomněla si na léto, kdy spolu s přítelkyní, v docela chladném dni, vstoupily do horské řeky. Byl to úchvatný a nezapomenutelný prožitek. Agáta se tehdy nedokázala potopit. Voda jí obtékala stehna těsně pod zadkem. Nevadilo jí, že není ve vodě celá. Divokost nádherné čisté průzračné horské řeky, jež ji v tu chvíli obklopovala, oblévala, přijala a hladivě chlácholila svými ledovými prameny, ji naprosto konsternovala a dojala zároveň. Stála v tom proudu a plakala štěstím z té krásy. Cítila se silnou a nespoutanou, jakou bývala dřív, než prošla mnoha vztahovými smyčkami svého života.

Teď stála u sebe v koupelně a dychtivě se snažila vzpomenout na tu omamnou vůni lesa a horské tůně, která ji uhranula. Líbilo se jí na to vzpomínat. Cokoliv se teď hodilo, jakákoliv spásná myšlenka, či sebemenší podnět, který odvedl její pozornost od toho, co se mělo stát. Prognózy jsou jasné. Všichni jí to říkají. Proč by to neměla být pravda? Proč právě ona by měla uniknout?

První dny hodně telefonovala, zajišťovala potřebné a hledala informace, aby byla připravená, až to na ni přijde. Věděla, že se úplně připravit nedá, ale jakákoliv činnost, odváděla myšlenky od paniky a přicházejícího svíravého strachu. Všichni se asi většinou bojí neznámého, uklidňovala se. Je to normální. Vzpomněla si, jak šla poprvé trhat osmičku. Třepala se jak osika, nemohla udržet ani papírový kapesník v ruce. Zákrok proběhl tak rychle, až měla pocit, že se jí to zdálo. Celá zpocená tehdy vyšla za 5 minut ven z ordinace, v puse krvavý tampon a smála se.

Ale teď je to jiné. Trvá to nekonečně dlouho. Navíc opět neví, co ji čeká. Před pěti dny se dostala do ohniska nákazy. Cítila se v tu chvíli zdravá a silná. Nic ji netrápilo. Všichni lidé, se kterými byla onemocněli a je jim zle. Ze dne na den musela zůstat doma, protože stala ostatním nebezpečnou. A teď? Čeká, až se nákaza zhoubné nemoci projeví i u ní. Stane se to pátý den říkají všichni.

Agáta začala odpočítávat dny a snažila se být klidná. První den situaci její mysl teprve vstřebávala a více méně brala na lehkou váhu. V podstatě baly ráda, že se to stalo. Aspoň tím projde a bude mít na chvíli klid. Určitě to nebude nic hrozného. Odpolední titulky zpráv hlásaly něco jiného. Zakázala si sledovat a číst aktuální informace. Aspoň na chvíli. Na těch pár dní, slibovala si. Každý den musela okřikovat samu sebe, když její prsty mimoděk najížděly na displeji ikonky zpravodajských serverů.

Druhý den, při přípravě jídla, měla sevřený žaludek a začínalo se jí špatně dýchat. Už je to tady, pomyslela si. Nic dalšího se však nestalo. O pár hodin později pochopila, že je to její strach, svírající útroby. Chvíli zhluboka dýchala, četla si a podívala se na pohádku v televizi. Ulevilo se jí.

Třetí den od rána pracovala na svém klidu. Hlídala si myšlenky, hodně vařila a četla pěkné věci. Bylo jí trochu líp.

Čtvrtý den cítila nervozitu v každém póru své kůže. Od rána uklízela, čistila a umývala celý byt. Zítra, už zítra to přijde. Musím být připravená, říkala si celá zpocená se smetákem v ruce. Černé myšlenky se jí vkrádaly do hlavy a jako švábi se rozlézaly do těch nejskrytějších záhybů její mysli. Usnula únavou, u čtení knihy.

A dnes je pátý den. Jé ráno. Všude ticho a klid, jen zvenku je slyšet kapající déšť. Agáta vůbec netuší, jakým způsobem prožije tento den, ani co ji čeká. Společnost jí dělá jen její tlukoucí srdce, které bije na poplach. Je pátý den a určitě se stane, co se má stát. Do večera daleko. Agáta nemá chuť nic dělat. Třepe se zimou pod peřinou. Obuje si ručně pletené ponožky od babičky, zapne topení a zapálí svíčku, jejíž plápolající světlo ji pomalu uspává. Možná, když dnešek prospí, tak se nic nestane. Vzbudí se do šestého dne a nebezpečí bude zažehnáno……….

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články