Malý češtinářský exkurs do problému alkoholu

„Stává se z tebe kořala!“ vmetla mi do očí svou invektivu má zákonná choť. Donutila mne k zamyšlení, co vlastně jsem.

Vzpomínaje na svá studentská léta, musel jsem připustit, že v oné diluviální době jsem býval jednoznačně pivař. Toto slovo označuje – a to bez vší pochybnosti – jedince, který onen mok pouze distribuuje z dutiny ústní do trávicího traktu, kde po patřičném zpracování dojde jednak k jistému zlepšení nálady, současně však i k zvýšenému průtoku krajinou ledví a posléze nucenému odskakování na patřičná místa, což nám občas mile kdysi v televizi popíral Marek Vašut.

Jiný smysl toto slovo nemá, je jedinečné, bez smítka pochybností. Pivař je konzument, poživač, piják a nic jiného. Toto označení není nijak vulgární, pouze nám oznamuje, že dotyčný jedinec dodržuje svůj pitný režim až úzkostně jediným druhem tekutiny. Že by toto slovo nějak označovalo jedince, který má k pivu jiný vztah, lze spolehlivě vyloučit. Pivař bývá navíc člověk zkušený, piva znalý, který má svou oblíbenou pivovarnu neboli pivovar. Ostatní konkurenční produkty označuje spíše hanlivě a  pivo jiné značky by vložil do úst jen pod namířenou ručnicí. Producent pivního moku je pivovarník neboli sládek, člověk, na němž závisí, jestli se pivo jím nabídnuté hodí k požití či jen ke koupeli unavených chodidel. Pokud svou práci sládek odvádí správně, je pivařem veleben, chválen a hájen proti pomluvám, že jiné pivo je prostě lepší.

Mezi obě jmenované osoby se občas vkrádá tzv. pivonoš /dle Matěje Čapka-Choda/, neboli sklepník, pivo roznášející mezi pivaře, pivo požívající. Osoba zdánlivě bezvýznamná, přehlédnutelná a nicotná, avšak jen do okamžiku, kdy donese pivo nedotočené, teplé či jinak poskvrněné.

Problém správného pojmosloví se zapekluje při víně. Slovo vinař označuje bez vší pochybnosti osobu, která se celou duší věnuje svému vinohradu, pěstování révy, aby ji pak v příhodný čas sklidila, lisovala, do sudů slévala a až přijde čas, jak sobě, tak i případným hostům dávala prochutnat. Jaké je však správné označení osoby, která by byla ekvivalentem onoho pivaře, tedy člověka, jemuž je proces zpracování jím požívané tekutiny zcela lhostejný a zajímá ho jen výsledek? Čeština se nedokáže přes svou mluvnickou kyprost s tímto pojmem jednoslovně vypořádat. Po delším přemýšlení mne napadl pojem vínař, tedy pouhopouhým přídavkem dlouhého nabodeníčka nad hláskou i. I když jde při prvním poslechu o pojem snadno zaměnitelný, důrazem na rozdíl mezi vinařem a vínařem lze do naší mateřštiny vnést do tohoto pojmosloví aspoň trochu pořádku.

Problém největší nastává u destilátů. Pojem kořala, jímž jsem byl tak hanebně obdán, je veskrze vulgární a označuje jedince, který slídí po všem, co nějakým způsobem prošlo vinopalnou, lihovarem či pokoutně Babišovi navzdory v domácím aparátu zvaného lidově samoser. Správnému kořalovi je jedno, co a kolik pije, hlavní je množství a cena, jež by se měla limitně blížiti k nule. Tento člověk vyhledává místnosti zvané kořalny, kde se nejsnáze domůže svého nápoje. Oba pojmy ve svém znění vyjadřují jistý stupeň pohrdání těmi, co kořaly nejsou a do kořalen nevstupují. Co však s jedinci, kteří si výpalku užívají s grácií, nepotřebují se lihem zlynčovat do bezvědomí? Slovo kořalečník, tak mile užité v Koňské opeře pro Douga Badmena, vyjadřuje spíše člověka, jehož náplní práce je distribuce požadované kapaliny do barů, kde v malých dávkách podáván neškodí v jakémkoliv množství. Jak však přesně označit člověka, který onen destilát vyrábí? Lihovarník je pojem, který mi spíše přináší pocit jakého hrubého zpracování, bez špetky starosti, co že to problublává v křivulích. Nemá zbla zájmu na barvě či chuti, jde mu jen o množství, procenta a stržený zisk.

Jelikož jsem poslední léta věnoval značnou část svého volného času sběru zahradních plodin a jejich přeměně na tekuté skupenství, mám eminentní zájem o vytvoření správného pojmosloví, jež bych bez uzardění vytiskl na vizitky a rozdával spoluobčanům. Jak jsem již uvedl, slovo kořala a kořalečník evokuje spíše negativní pocity či mate pojmy. Po delším rozjímání, sedě uprostřed svých akátových a dubových soudků plných třešní a švestek, jsem nakonec dospěl k názoru, že odpovídající označení bude to, jež jednoznačně vylučuje nadměrné požívání lihoviny kořalou, stejně tak je zcela neslučitelné a nezaměnitelné s pojmem kořalečník či lihovarník.

Moje milá ženo, smiř se s tím, jsem kořalkář.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články