Setkání - adventní povídka

„Neměl byste cigaretu, pane?“, ozval se za mnou hlas, když jsem míchal lžičkou cukr v punči u stolečku na náměstí uprostřed vánočního jarmarku.

Už jsem se nadechoval k záporné odpovědi – nesnáším tyhle somráky, navíc jsem byl potopen ve svých myšlenkách – když jsem pohlédl do očí toho muže. Nebyly takové ty mazlavé, které působí jako dokonalý repelent, spíše v nich byla pokora a připravenost k ústupu.

Jsou vánoce, pomyslel jsem si a vytáhl krabičku camelek a jednu nabídl.

„Děkuji vám“, ozval se zase ten jinak zabarvený hlas, než bychom v podobné situaci čekali. Nebyl devótní, spíše opravdově vděčný. „Jste laskav“.

„Prosím vás, to nestojí za řeč, dejte si, vždyť jsou vánoce“, odpovídám s tím, že hovor je u konce a já se zase budu moct ponořit do svých adventních meditací.

„Přemýšlíte nad tím, co byste zase napsal na blog?“ zeptal se nečekaně ten muž, když konečně vyfoukl po prvním šluku.

Překvapeně jsem zvedl oči. Konečně jsem měl příležitost nebýt drzý a pořádně si jej prohlédnout. Ne, určitě ho neznám, možná nějaký pacient, který si mne pamatuje, ale já jeho ne, je to tak. Ale na druhé straně, že by tenhle lůzr nějak lustroval internet, na to fakt nevypadal.

„My se známe?“ ptám se zvláštního společníka s opravdovým zájmem, protože ten člověk rozhodně nevypadal na to, že tráví aspoň část dne u kompu. „A odkud víte, že občas bloguju?“

„Nějakou dobu vás znám,“ povídá můj podivný společník. „Viděl jsem vás tady samotného a tak jsem si řekl, že byste třeba stál o nějaký námět. A já jich mám plnou kapsu.“

„Dáte si punč?“ povídám. „Počkejte tady chvilku, skočím ke stánku“

Když jsem se vrátil, ten člověk stál opřený zády ke stolíku a pozoroval děti, které se snažily pohladit a poté si sednout na unaveného osla, aby objely náměstí.

„Mám to tak nějak podobné“, povídá, když pomalu usrkl horký balzám. „vždycky to tak dopadne, nejprve jsou nadšení, když mně vidí, chtějí dát se mnou řeč, ale nakonec zjistím, že jen mluví a neposlouchají, i když se jim snažím něco sdělit. A pak v závěru mne tak nějak obrazně řečeno kopnou do zadku a nechají mne být, aby se poohlédli po někom, kdo jim bude poplácávat po zádech a říkat jim, jak jsou dobří“.

„Jako krev“, poznamenal po chvíli ticha, když začal upřeně míchat plastovou lžičkou punč,

„Jak jste přišel na to, že píšu blogy?“ zeptal jsem se zvědavostí, která mne nepřestávala zaměstnávat,. „Odkud mě teda znáte?“

„Já znám hodně lidí“, řekl společník zamyšleně. „Vás čtu nějakou dobu, občas se vám podaří napsat něco zajímavýho, občas je to děsnej blábol, ale to je koneckonců život, tak to maj skoro všichni. Přitom je okolo nás spousta zajímavejch námětů, který by stály za napsání. Třeba ten pán, co zrovna kupuje svý vnučce cucavej špalík, tak ten je takovej selfmademan, co se vyhrabal z průseru, dneska je bohatej a posílá neskutečný prachy na charitu. Ten ví o životě více, než kupa sociologů. Ale nikomu to nepotřebuje říkat. Úžasnej příběh. Nebo ta zdánlivě potrhlá ženská s drdólem támhle, tak ta se stará o starý babky v paneláku, co bydlí, co si nezajdou ani na nákup. Je to už součást jejího dne a bere to jako samozřejmost. Nemá o tom potřebu mluvit a tak o tom nikdo neví. O těch byste měl psát.“

„Možná bych měl spíše napsat něco o vás“, povídám svému zajímavému společníkovi, „co jste zač?“

„Už se stalo“, povídá, „občas mně zmíníte, ale jen tak okrajově. Co taky psát o někom, kdo měl docela banální začátek, máma ani nestihla porodnici, jak jsem dral ven, pak adoptivní otec, přesto hezký dětství, učňák, práce se dřevem všeho druhu. Však mi taky to dřevo bylo souzený. Mezi tím, jsem občas stihl nějaký ten Hyde park, pak mně zase hnali, že prej pobuřuju. Po těch letech, co znám lidi, se už moc neukazuju, mám obavy, že by to zase nedělalo dobrotu a že bych musel zase někomu zdůvodňovat své postoje, což už mne přestalo dávno bavit. Ať si každej vybere, má z čeho.“

Domíchával zbytek punče a z kapsy vytáhl kousek starého chleba a začal přikusovat.

„Skočím vám pro placek, nejezte to“, děsím se, když vidím, že to zdaleka není čerstvý.

„Nechte být“, povídá, „tak to mám rád a netřeba to měnit. Nechcete kousek?“

„Raději ne“, říkám zdvořile, „fakt zajdu koupit něco lepšího, když chvilku počkáte.“

Můj společník se smutně usmál. „Když myslíte..“ A znovu se otočil k davu lidí, který se motal okolo stánků a malého ruského kola s rozjívenými batolaty.

Vrátil jsem se ke stolku s bramborákem v mastném papíru. „Nate, tumáte,“ říkám.

„Mi stačí jen malý kousek“ povídá,“ já vlastně ani nemusím moc jíst“, a utrhl si jen spálený okraj a nechal mi propečený střed.

Chvíli jsme mlčeli a ani jeden z nás tak nějak nechtěl začít mluvit. Museli jsme být zajímavá dvojka, protože lidé, kteří nás míjeli, se z ničeho nic začínali usmívat. Po chvíli jsem zjistil, že ty úsměvy patřily mému náhodnému příteli, On je vracel se stejnou intenzitou, až jsem pocit, že ta výměna má fyzikální rozměr.

„Co jste zač?“ přerušil jsem několik minut trvající pauzu v rozhovoru. „Proč mám pocit, že víte víc, než říkáte?“

Můj přítel se na mně podíval a usmál se stejně, jako na kolemjdoucí. Začalo mě prostupovat teplo, taková klidná a silná vlna, nutící k zastavení všech ostatních vjemů a živočišnou potřebou si vychutnat prchavou chvíli extáze.

„Díky za cigáro a punč“, povídá najednou, „budu mít brzo narozeniny a tak to beru jako váš dárek. A přeji vám hodně štěstí.“

Teplo se rozplynulo a já jsem zase začal vnímat.

„Tati“, zatahala mne za rukáv moje dcerka, s kterou jsem na jarmark vypravil, „ty vůbec nevnímáš, že jsem tady. Není ti nic?“