Manželské toccaty a fugy – návštěva wellness

Poklidné klokotání manželského soužití může být – a občas i bývá – narušeno událostí nezvyklou a ojedinělou.

„Pojedeme společně na wellness den“, prohlásila jednoho chmurného dne odpůrkyně, využívajíc mé snížené mozkové aktivity, ovlivněné skvělým obědem a sklenkou červeného toskánského vína.

„Proč bych někam jezdil na wellness, je mi s tebou doma dobře, i když hnidy by se našly“, zavtipkoval jsem chabě s vědomím, že jednou uhnízděná myšlenka v její mysli je naprosto nezničitelná a opevněná jako husiti na Vítkově.

„Uděláme něco pro naše zdraví, jsou tam sauny, pára, vířivky, bazénky a masáže. Ve zbylém čase se můžeš povalovat na lehátku a zvykle lustrovat tablet“, prohlásila zcela nekompromisně. Každý déle ženatý chlap prostě pozná, kdy je odpor marný a že je lépe se trpně podvolit, koneckonců všechno má svůj začátek, ale i konec.

Předmětný den jsme dojeli do nejmenovaného wellness hotelu, který hlásal, že „kdo vstoupí, neprohloupí“.  „To jsem naposledy slyšel na pouti, když mi bylo vosum a šlo o podvodnici, věštící osud“, sdělil jsem své choti, „tehdy jsem měl prý v dlani napsáno, že budu pilot a ožením se s bohatou nevěstou. A dobře víš, kolik Lexaurinu spolykám před každým letem a když jsme se brali, měli jsme oba tak akorát prd, bohatá nevěsto“.

Moje žena mé námitky přešla posupným odfrknutím (výraz největšího opovržení) a už jsme byli vevnitř. Nejsem zrovna puritán. ale proplétat se v potemnělých prostorách jen s nepatrnou bederní rouškou rojem ženštin není zrovna můj šálek kávy. Jako první jsem byl vstrčen do masážní sekce, kde si mne ihned převzala malá divožena se zřetelnými thajskými rysy.

„Tadi si odložte, plosím“, vyzvala mne k snětí posledního kusu cudnosti. Nahý jako Adam jsem ulehl na lože a v tu chvíli se na mne vrhla s zuřivostí avarského nájezdníka. Pakliže jsem na malý okamžik předpokládal nějaké erotické doteky, byl jsem ihned vyveden z míry. Bylo do mne bušeno, mláceno, byl jen natahován a znovu mlácen a to hlava nehlava. První chvíli jsem nevěděl, jestli je ode mne očekávána nějaká obrana, znám několik chvatů z Krav Maga, obranného to stylu Izraelců a můj mozek signalizoval nejvyšší míru ohrožení. V poslední chvíli před mnou potupnou smrtí ta žínka ustala a optala se rozkošnou šišlaninou, jestli jsem v pošádku.

S chlapem bych se asi porval, před bojovnou babou hanebně utíkám, ale vzpomněl jsem si na částku při vstupu a jako správný lakomý Slezan, jsem jí ujistil, že se nic neděje. Takže jsem se za pouhopouhých devět stovek nechal řezat hlava nehlava dalších asi 40 minut. Vím, že existují salóny, kam se utíkají dominantní muži a nechávají se za úplatu mlátit nějakou dominou, aby tak nějak vykompenzovali jejich narušený řád světa. I když je moje žena poměrně vynalézavá, jak mne zbavit sebevědomí a i po dlouhém soužití intenzivně překvapit, můj předpoklad, že tohle by bylo přes čáru, se nakonec potvrdil.

Vyšel jsem zmlácený a potrhaný do veřejných prostor, kde dáma mého srdce pila své latté v rozkošném bílém župánku. Když na mne pohlédla, spatřil jsem snad poprvé v životě v jejich očích něhu a hluboký soucit se svým životním druhem. Nebylo třeba slov, objednala mi panáka a zhruba deset minut intenzivně luštila logaritmické tabulky.

„Mohl bys do sauny“, špitla konečně.

„Tam mne taky zbijou?“ napadla mne první věta, prosta vulgarismů.

„Ne, tam jen klidně ležíš a pomalu usycháš. Už mi na tebe nikdo nesáhne“ řekla s nečekanou rozhodností, v níž byl skryt i nejvyšší stupeň omluvy.

Vstoupil jsem do tmavé místnosti, nazvané vznosně Saunadóm. K mému ulehčení tam nikdo nebyl a tak jsem zaujal potící pozici na nejvyšší pryčně a oddal jsem se rekonvalescenci těla po předchozí nakládačce a ducha po pokoře mé ženy. Staré pořekadlo říká cosi o tom, po kom chodí neštěstí. Do sauny totiž vstoupil muž. No, spíše golem odhadem minimálně 160 kilo jateční váhy. Posadil se na dolní pryčnu a začal se třepat, chrochtat, hučet, chrchlat. Z interní propedeutiky si ještě pamatuji, jak vypadají symptomy srdečního selhání. A moje představivost dostala okamžitě pekelné obrátky.

Ta hora sádla se sesype na zem. Jsem tady sám a vzhledem k mému povolání jsem povinen oživovat všechny druhu Homo sapiens. Budu na té hoře špeku poskakovat nahý a provádět dýchání z úst do úst. To vše do doby vstupu další osoby, která bude chvíli nevěřícně zírat a poté odběhne s výkřikem Sodoma, Gomora ven pro mravnostní policii. Stále s holým zadkem (nejen), budu muset tyto tři pytle brambor vytáhnout ven ze sauny na přijatelnou venkovní teplotu. Přitom mi jistojistě rupne v zádech. I srolován na zemi s houserem budu muset řídit záchrannou operaci, vše stále jako Adam.

V tomto okamžiku jsem se zvedl a onen chroptící žok ponechal zbaběle svému osudu. Jsem přece jen lékař a ne sebevrah.

„Zbývá ještě vířivka, drahý“, sdělila mi opět moje průvodkyně životem a wellness procedurami. Viděl jsem kdysi toto zařízení na obrázku a připadalo mi podivné, že se někomu líbí, jak kolem něj probublává voda s občasným vyšplíchnutím do nosních dírek či očí. Přesto jsem statečně dorazil k místu děje. Ve vířivce seděly tři korpulentní osoby ženského pohlaví a já si v tu chvíli připadal jako osamocený Spitfire nad Berlínem osvětlený na nebi ze tří světlometů. Vím, že existují muži, kteří by za této situace až dráždivě pomalu sňali svou plachtičku kryjící ohanbí a velmi pomalu vstoupili do tak již natlakované kádě. Vědom si své fyziognomie a možností jsem nakonec své tříčlenné publikum zklamal a opatrně jsem si zavelel k ústupu.

„Tos tam dlouho nepobyl“, přivítala mne choť u cheescake. Objasnil jsem jí své pocity, že pokud jsem bez šatů, bývám stydlivý a jako asociál volím nová seznámení jako nutné zlo. Pokud už k tomu musí dojít, nutně potřebuji aspoň kousek té látky na sobě. Představa, že vedu vtipný rozhovor v situaci, kdy kolem mne na hladině plavě několik ňader, je pro mne uchopitelná asi jako čundr na Alfa Centauri.

Celý pobyt jsem nakonec ukončil v jakési místnosti, kde byla pára a občas ze zdi pšoukl slaný vzduch. Sice jsem tak úplně nevěděl, jaké blaho mi přináší mlha přede mnou a mlha za mnou, ale osudu hrou šálivou se nikdo do této špeluňky nehrnul, takže jsem byl ponechám svým meditacím. Pravda, pod dveře jsem pro sichr zasunul malý dřevěný klínek.

Cestou domů jsem řídil a mlčel. Má žena má jednou dobrou vlastnost a ta je, že pozná, kdy má utlumit své zvyklé štěbetání. Teprve za půl hodiny našla odvahu na otázku: „Jak si to dnes užil, drahý?“

Přežila.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články