Konec rozhlasu na středních a dlouhých vlnách
Techniku a pokrok nezastavíš. Přesto trocha nostalgie a vzpomínek zůstane. Tohle je takové zavzpomínání pro ty dříve narozené, kteří pamatují dráty na hranici.
Asi nejposlouchanější stanicí u nás byla před pádem železné opony stanice Hvězda. Předchůdce dnešního Radiožurnálu. Hudba byla takovou směsicí všeho možného a tak tu stanici bralo na milost mnoho generací. Ostatně na výběr toho moc nebylo. O nějakých Hitrádiech jste si tenkrát mohli nechat jen zdát.
A tak to naše mladá generace při svých pobytech na horách často řešila poslechem Rádia Luxemburg. Vysílalo tuším na frekvenci 1440 kHz, střední vlny. Právě střední vlny umožňovaly to, že jste mohli dálkově přijímat z vysílače vzdáleného i několik set kilometrů. Problém byl v tom, že příjem rušilo slunce. Takže to začalo chodit až po setmění. A tak večery na horské chalupě byly doprovázeny onou stanicí vyhrávající z malého reproduktoru přenosného rozhlasového přijímače, s tradičním chrčením a praskáním, které doprovázelo dálkový příjem.
Pokud jste nebydleli poblíž imperialistické hranice a nemohli tudíž přijímat v pásmu velmi krátkých vln nepřátelské vysílačky, jako například Bayern 3, kterému stejně skoro nikdo nerozuměl, ale hrálo se tam pořád a dobře, tak vám přes den zbyla zase jen ta Hvězda.
V dopoledních hodinách vás krmila asi 20 minut „meteorologickými“ údaji: výška, tlak, rosný bod. Pouhé předčítání čísel bez jakéhokoliv komentáře. Dnes nepředstavitelné. To slovo „meteorologické“ jsem dal do uvozovek, protože později (již po revoluci) jsem někde četl, že takto naše Státní bezpečnost vysílala zašifrovaně pokyny svým agentům v prohnilém kapitalismu. Dálkový příjem středních a dlouhých vln byl možný.
Na vojně ve Stříbře ten Bayern 3 poslouchal kdekdo. Dokonce i lampasové, vzorní členové strany. Když jsem takhle jednou zase něco psal na psacím stroji jedné totální gumě (od slova vygumovaný mozek, což byla drtivá většina důstojníků u těchto vojenských oddílů určených k prvnímu úderu) tak se na mě najednou ta kapitánská guma podívala: „Flaška, vždyť vy tomu rozumíte!“ zděsil se. Já totiž uměl německy. A přeladil rádio v kanclu na Hvězdu. Vydrželo mu to asi tři dny a pak se vrátil k osvědčenému Bayernu. Hudebně se to prostě nedalo srovnat.
Ono tam na vojně vůbec poslouchání imperialistického rozhlasu, nebo dokonce sledování televize (západoněmecká televize se ve Stříbře chytala na kus drátu), bylo v komunistické armádě téměř hrdelním zločinem. Televize byly zapečetěné, aby někdo nemohl náhodou přeladit na něco jiného než byl náš první a druhý program. Ty pečetě samozřejmě nefungovaly a jakmile lampasové odešli odpoledne domů už jela západní televize. Stačilo se koukat na obrázky a reklamy a půlce útvaru lezly oči z důlků. Nikdo tomu stejně nerozuměl. K oknům byly postaveny hlídky a když se k baráku náhodou blížila nějaká guma, bylo promptně přeladěno na československé zdravé a uvědomělé vysílání.
Nezapomenu jak jednou vtrhla do politicko-východvné světnice navečer guma největší, zástupce velitele pro politické věci. Místnost plná záklaďáků a televize hrála německy. To bylo řevu, to bylo vyhrožování. Když byl po několika minutách monologu konečně připuštěn ke slovu první nešťastník aby mu podal hlášení a vysvětlil mu to, tak tento mu s cukajícími koutky úst sdělil, že se všichni dívají na program Československé televize, kde zrovna běží pořad Ein Kessel Buntes produkovaný spřátelenými východoněmeckými soudruhy.
Ten Bayern se dal chytit i v Praze a nemuseli jste bydlet na kopečku. Měl jsem na to speciální asi 7mi prvkovou Yagi anténu a poslouchal doma Bayern 3 na frekvenci tuším 94,40 MHz. Pásmo VKV. Kvalita výborná. Ale na stereo to nestačilo. To už bylo se šumem. Ale aspoň něco a člověk měl dojem že aspoň poslouchá něco ze svobodného světa, kam se nesmělo.
V dobách těsně porevolučních, kdy ještě nebyl internet, tak v létě, daleko na jihu Evropy, jsem si večer ve 23 hodin chodil poslechnout do auta české zpravodajství Radiožurnálu na dlouhých vlnách. Přes den rušilo slunce, ale po setmění to vysílalo až na Sicílii.
Tak s tím vším je konec. Dnes si pustíte díky digitálním multiplexům nepřeberné množství stanic v dokonalé kvalitě. A když jste daleko, třeba i v Americe, nic vám nebrání si ten český rozhlas pustit přes internet.
Doba je jiná. Pokrok jde dál a dlouhé a střední vlny odchází do zapomnění dějin.
Je sice hezké, že dnes můžeme přijímat tisíce rozhlasových stanic v multiplexech a přes internet, třeba na http://radio.garden/, ale nespornou výhodou AM vln byla jednoduchost přijímačů: pro příjem místního vysílače stačilo pár součástek, v krajním případě jen stříbrný drátek a galenitový krystal. Jako absík jsem během vojenské služby navrhl založit elektrotechnický kroužek, což bylo politrukem ochotně přijato. Umožnil nám užívat dílnu v odlehlé části areálu, o součástky nebyla v rámci údržby komunikačních zařízení nouze, a tak i když později zájem vojáků opadl, jsem tam trávil v osamění své poslužební volno poslechem krátkovlnného vysílání na vlastoručně zhotoveném superhetu. Kdyby už tenkrát… Číst vice »
Hezký! Já si v sedmdesátkách ovšem poněkud paradoxně zakoupil rádio sovětské výroby, protože mělo nejlépe řešen příjem krátkých vln, na nichž se nejlépe daly přijímat najmě rozličné „podvratné a dezinformační vysílačky“ (RFE, VoA, RV, DW). Ale samozřejmě i „Laxík“ (pamatuju, že na stupnici rádia to bylo 208 m, protože jsme to poslouchali v posteli u kamarádky, která bydlela v čísle popisném 208). Pokud šlo o televizi, tady v údolí ani hovno, tak na zajímavější přenosy jsme chodili ke kamarádovi nahoru na Hradčana, kde na vlastnoručně vyrobenou anténu chytal ARD a ZDF, později i RTL. A když vysílali něco hodně zajímavého… Číst vice »
👍
Tome, připomněls mi dobu mých studií na vejšce v Olomouci, kde jsme večer chytali VoA s typickou říznou znělkou, pak hlas Ivana Medka. Pamatuji, že když šel člověk večer po kolejní chodbě, tak se ta znělka linula z mnoha pokojů na patře. Člověk poprvé slyšel jméno Havel, Lis, Patočka atd. A Laxík? Dobrá muzika, u nás opatrný popík, Kotvald s Hložkem atd. A tam cosi, co se dalo konečně poslouchat. Dík za blog.