Manželka, která odešla ve zlém od manžela a už se nikdy nevrátila

Může se stát, že jediná hádka bude posledním konfliktem. Partner odejde a už se nikdy nevrátí. Teprve potom si uvědomíme, jaká poslední slova z nás vyletěla.

Pořádal jsem vločky se zakysanou smetanou v kuchyni u jídelního stolu. Přidávám si do nich kakao a med, takže miska je po jídle špinavá a ulepená. Manželka seděla naproti mě a jedla domácí vajíčka natvrdo s chlebem a máslem.

„Jak dojím,“ řekla, „zajedu do obchodního centra. Potřebuji nový svetr a zimní bundu.“

Hm, zajeď, pomyslel jsem si a těšil se na dokument o létajících strojích, který měl za chvíli běžet na dvojce. Byla sobota, devět hodin ráno. Měl jsem na sobě modré pyžamo a hodlal si ho na sobě nechat celý den. Žena už byla oblečená v džínách a tričku. Nemalovala se, ale slušelo jí to. Občas si oběma rukama prohrábla dlouhé vlasy, rozpuštěné na ramena. Pokaždé se přitom podívala z okna. Přes pokročilou dobu ze zatažené oblohy padal hustě sníh.

„Silničáři asi nestačili prohrnout a posolit cesty. Kdo ví, jestli vůbec projedeš,“ poznamenal jsem a vstal od stolu. Do dřezu jsem položil prázdnou misku, napustil do ní teplou vodu a přesunul se do obývacího pokoje.

„To nemyslíš vážně!“ ozvalo se z kuchyně, jakmile se rozzářila televizní obrazovka.

„Co?“

„Ta miska v dřezu.“ Stála ve dveřích a opírala se o futra. „Víš, jak to nesnáším. Nemůžeš ji prostě opláchnout z nejhoršího a dát do myčky? Vsadím se, že až přijedu z obchodu, najdu ji tam.“

„Nenajdeš, miláčku.“ Miláčku znělo ironicky. Běžely úvodní titulky pořadu a já si nehodlal ničím zkazit rituály sobotní ranní pohody. „Jakmile skončí dokument a miska se odmočí, půjdu ji uklidit.“

„Nepůjdeš, protože si budeš vařit kafe a zapomeneš na ni. Znám tě jako svoje boty.“ Usmála se bez známky lstivosti.

Úvodní komentář dokumentu mi kvůli našemu rozhovoru utekl a tak jsem ovladačem zesílil televizi. Nijak jsem nereagoval.

Z kuchyně se ozval zvuk tekoucí vody a zaklapnutí dvířek myčky.

Rozčílilo mě to: „Neumývej tu misku, říkal jsem ti, že ji umyji.“

„No, jasně, určitě. Líný, jako vždycky v sobotu.“ Zašeptala, ale tak, abych ji uslyšel.

Tak jo, zaryla si, chce útočit, bude mít válku. Zvedl jsem hlas: „Nemůžeš mě nechat alespoň v sobotu ráno nechat se dívat na co chci? Jinak čumíš na tu bednu jen ty a já se k ní nemám šanci dostat!“

„Čumím. Aha, aha,“ rozhodla se definitivně zničit sobotní pohodu. „No, jasně. Já u toho pořád sedím. A večer kdo sledoval hokej?“

„Snad mi teď nebudeš ještě vyčítat hokej? Dávají ho jedenkrát za týden!“

„No, jasně.“ Zase no, jasně. „Jedenkrát hokej, jedenkrát dokument, jedenkrát seriál a týden je pryč. Kdy se mám dívat já? O půlnoci? To se asi moc nevyspím. Navíc potom pokaždé dolezeš a otravuješ.“

To mě vytočilo, vzal jsem do ruky ovladač ze stolku a vypnul televizi.

„Co po mě jako chceš? Jsem normální chlap. Je něco špatného, že si chci občas zašukat se svou ženou?“

Napomenula mě: „Mluv slušně!“ Přistoupila blíž a vystrčila bradu dopředu. „Ale co se divím, že. Chtít trochu tolerance od chlapa, který se ke mě chová jako ke kusu hadru.“

Vztek mi pulsoval v žaludku a krku. „Já se k tobě chovám jako ke kusu hadru? Nakoupit si svetřík jedeš teda za co? Vyděláš si prd, kdybys mě neměla, nemohla by sis dovolit ho koupit.“

Vyvrátila oči do stropu: „No, jasně. Peníze. Kdybych tě neměla, miláčku, měla bych někoho jiného, kdo by mě bez keců koupil svetry dva.“

Bomba, která doutnala v mém žaludku, vybuchla: „To myslíš toho svého nejlepšího kamaráda Petra, že? No, s ním by ses vzmohla i na nějaké děti, ne?“

Zarazila se. „Dobře víš, že děti mít nemůžu.“

Už jsem se nehodlal zastavit před ničím. „To je dobře, ženské jako ty, by děti mít nikdy neměly!“ Stál jsem naproti ní a svíral a rozevíral pěsti.

Zmlkla a oči se jí zalily slzami.

To jsem přehnal, prohnalo se mi hlavou.

Teď jsem dostal vztek ještě na sebe, ale hodlal ji ještě dorazit: „Už konečně vyfič do toho obchodu, padej!“ zařval jsem.

Zavrtěla hlavou a celá rudá v obličeji běžela do předsíně. Z věšáku si vzala kabát, kabelku a klíče od auta. Se všemi věcmi vyběhla ven do zimy k autu.

Díval jsem se z okna, jak v tričku s krátkým rukávem utíká v domácích papučích k autu. Za chvíli nebyla přes sníh vidět. Vrátil jsem se k televizi a zapnul jí.

Vůbec jsem nevnímal, co dávali. Vztek mnou pořád třásl. Trvalo asi dvě hodiny, než jsem se uklidnil. Po fázi vzteku a uklidnění přišlo období zahanbení. Mrzelo mě, co všechno jsem ze sebe vychrlil. Na obrazovce běžel další zajímavý dokument o nacistických stavbách, ale nevnímal jsem ho. V duchu se mi rýsovala omluva.

Jedna hodina odpoledne a pořád nebyla doma. Protože se nevracela, chystal jsem oběd, smažený sýr s hranolkami. Nalil jsem olej na pánvičku a zapnul plyn pod ní, když se ozval zvonek.

Vypnul jsem zase plyn a šel otevřít.

Za dveřmi stáli dva policisté a na příjezdové cestě služební auto s blikajícím majákem.

Překvapeně jsem se na ně díval. „Dobrý den. Co si přejete?“

Chvíli mlčeli, potom jeden z nich začal mluvit.

„Dobrý den. Vaše paní měla kousek odtud těžkou dopravní nehodu.“ Odmlčel se. „Bohužel vám musím sdělit, že nepřežila.“

Sesunul jsem se na prahu domu k zemi, skrčil kolena a dal hlavu mezi ně.

Podle některých psychologů jsou hádky pro vztah zdravé a pročistí mezi partnery vzduch. Avšak, když se při nich zatmí přes očima a převládne vztek, mohou být naše jedovatá slova plivnutá na nejdražšího, ta poslední, která uslyší…

Psáno pro Blogosféru

Píseň Cudzinka v tvojej zemi. Zpívá Xindl X, a Mirka Miškechová. Zdroj: YouTube.cz

Autor náhledového obrázku: https://pixabay.com/cs/photos/p%c5%99edve%c4%8der-v%c5%a1ech-svat%c3%bdch-sv%c3%a1tek-1788684/

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články