Babičky stěhování: Tak to je konec. Nemám vůbec co na sebe!

Možná čekáte, že napíšu, jak to stěhování dopadlo. Popravdě, musím se trochu psychicky oklepat. Ne často se mi totiž stane, že se nedobrovolně proměním v neúprosného bodyguarda/vyhazovače, který zatarasí 32 kilové slaboučké křehké stařence chodbu a proti její vůli ji za strašného úpění narve silou do vozíku a převeze ji 5 metrů do druhého pokoje do postele…

Ale po pořádku. V očekávání toho nejhoršího jsme si s tetou daly sraz na recepci. Domov zrovna opět po cca šesté upadl do karantény a dopadl na nás zákaz návštěv. Představa personálu, že se s babičkou perou sami, je ale vyděsila a udělili nám s tetou „stěhovací výjimku“ ke vstupu.

Po změření teploty, kontrole 3 dávek očkování a vyplnění vstupního formuláře, se odhodláváme k vpádu do pokoje. Po cestě chodbou ještě strategicky uvažujeme, jestli nejprve odstěhujeme poslední zbylé osobní věci a pak popadneme ježibabičku a nebo naopak. „Babku první!“ shodneme se nakonec.

S hlubokým nádechem a staženým žaludkem saháme po klice. A vida! Máme nevídané štěstí. Babička pro změnu neleží v posteli v žalostné pozici „rakev“, kterou již 8 let pečlivě trénuje, ale evidentně nás nečekala a čiperně se zrovna krášlí v koupelně.

Mrkneme na sebe a víme, že je to „teď nebo nikdy“. Chopíme se tedy příležitosti a teta přistrčí připravený vozík. „Babičko, tak my tě teď přestěhujeme, jak jsme ti včera říkaly.“ Babi vydá podivný zvuk postřeleného zvířete, odtuší, že to pro ni nevypadá dobře a že opustit postel byla hrubá chyba a začne se se mnou přestrkovat ve dveřích koupelny.

Mám proti ní váhovou převahu cca 2,5 babiček, takže moc šanci nemá a po chvíli ji silou vrazíme s tetou do vozíku. Snažím se jí při tom nic nezlomit, ona mírně uklouzne a dosedne měkce do sedadla jezdícího křesla. K tomu vedeme uklidňující řeči. Babi ječí, že je jí zima a nikam nemůže, je tedy přikryta dekou a pak ji popovezeme do vedlejších dveří, kde si mrštně vleze do identické postele. „Tak to je úplnej konec teda!“ praví babička vztekle a rozhlíží se po krásném, čistém jednolůžkovém prostorném pokoji s vlastní velkou bezbariérovou koupelnou, kterému nelze vytknout ale vůbec nic.

Zatímco včera vztek cloumal mnou, dneska tento hrozný pro všechny ponižující proces, kterého se nikdo z nás nechtěl účastnit, na chvíli rozhodí tetu. Já nevím proč, ale dneska se spíš hystericky chechtám. Je to celé tak absurdní! Prát se s babičkou, aby se milostivě přestěhovala 5 metrů do pokoje, kde bude mít klid a soukromí. Babi je v posteli, mračí se, nadává a my vyhrály!  Tedy vyhrála především babička – a brblat si může klidně příštích 20 let.

Přestěhujeme všechny zbylé osobní věci. Zatímco posloucháme, že tohle je teda ten nejkoncovatější konec a co jsme jí to provedly. A kde to všechno bude mít a že to teď nenajde. Samozřejmě to najde, protože to dáváme přesně na stejná místa jako to bylo v původním pokoji. A babička to dobře ví. Vyzkouší si zapínání lampy a vše funguje. Nábytek vypadá úplně stejně. Ale chápu.. je to stará osoba, změny jsou těžké. Ale po téhle už by žádná nemusela přijít!

S tajnou nenápadnou radostí pozorujeme, že si babička pokoj spokojeně obhlíží, dokonce vstane a zkontroluje koupelnu a wc, jestli je vše v pořádku. Vidět ji pohybovat se mimo postel a chodit samostatně po pokoji, je pro nás svátek, takže to celé považuju vlastně za radostnou událost, která babičku rozptýlila. Jakékoliv vzrušení je na přerušení „umírání“ dobré.

Teta vzorně skládá věci a uklízí, zatímco babi vrčí a zároveň nám děkuje, chválí nás a stěžuje si v jednom. Chce rozsvítit a pak zase zhasnout, testuje, co všechno v pokoji je a dává rozkazy typu – ty šátky mi dej sem. Ne, sem mi to nedávej. Mám jich moc.

Kdy mě babička skutečně odbourá je stížnost, že tu „nemá žádné kalhoty,“ na to je ovšem teta již připravená (není totiž ve světě babičky zádný nováček a umí předvídat) a vesele přiskotačí hned se třemi kalhotovými modely, které vytáhne obratně ze skříně. Babi chvíli zalapá po dechu a pak ze sebe vyrazí: „noooo, takový hadry, to se nepočítá….nemám nic na sebe!“ Tohle už s tetou známe.

Babi posledních 6 let strávila v noční košili v poloze „za 5 minut umřu“, takže jsme nečekaly, že se bude zrovna dneska chystat na módní přehlídku… Ale věřte, že kdyby se rozhodla, mohla by. 3x kalhoty, 2x župan, 5x boty, 2x kabelka, nepřeberně triček, svetříků, nočních košil…

Připomnělo mi to zážitek před 8 lety, kdy babička něco podobného – tedy „nemám žádný kabát“ vyslovila před mým tátou. Ten ji jako správný starostlivý syn, který pro maminku udělá první poslední, posadil do auta a strávil s ní neuvěřitelných 5 hodin v obchodním centru FLÓRA, kde si v každém obchodě babička vyzkoušela 5 kabátů, personál ji obskakoval, u toho se rozplýval, jak jí to neuvěřitelně sluší a ona nakonec zavrtěla hlavou, že „blbý“ a šlo se dál. První den kabát nevybrali, takže druhý den to samé. Asi v desátém obchodě se otec naštval a jeden kabát jí prostě koupil. „Nó, ten blbej kabát nebudu nosit. Vůbec mi nesluší.“ Brblala ježibaba celou cestu domů. Zatímco se táta snažil vzteky nepřekousnout volant a neurvat řadící páku.

Dodnes ten drahý krásný kabátek (tuším značky LACOSTE) visí nepoužitý ve skříni, vedle dalších 10 kabátů, které jsme tam později našli… Babi zkrátka nemá, co na sebe.

Nicméně je přestěhovaná. Má nás ráda a jsme i dál bezva holky. Ona prý ví, že už blbne a není normální. (Její slova). Pokoj, kde byla původně, jsme doporučily personálu zamknout, protože babi by mohlo napadnout si tam jít lehnout a trucovat. A jsme s tetou celé napnuté, co na nás vymyslí příště.

Personál nám byl velmi vděčný, že jsme operaci zdárně dokončily a protože viděli, že toho máme všichni dost, rozhodli se – rozumně – mytí hlavy babičky odložit na další den. Dneska už měla dobrodružství až až.

——————————————————————————————

P.S. včera jsem si procházela starší statusy, které jsem babičce věnovala a dost jsem se zpětně pobavila především u babičky optimistických sms.

Největší úspěch měla u vás ale tahle část:

Kdybyste chtěli babiččin recept na dlouhověkost, tak je to asi takhle: Hodně pijte víno, zejména bílé… bez něj den nezačínejte.. Začněte cca v 11:00 a pokračujte po deckách pozvolna k večeru. Jezte mastné, nejlépe houbové smaženice a topinky v oleji, vyvažujte to horami salátu, italskou kuchyní a hodně solte, jako opravdu hodně, hodně.

Ovšem to všechno jídlo jezte jen ve velice malých porcích. Můžete tak asi 20 let jemně dámsky příležitostně na balkoně kouřit.

Pijte kávu. Choďte na hodně dlouhé procházky, tak asi 3 km denně. Vyhýbejte se plešatým mužům v kožených kabátech – připomínají moc nácky. Chlap musí mít vlasy a neměl by nosit ty německý dlouhý kabáty. To babi nemá zkrátka vůbec ráda. U výběru chlapů se řiďte heslem – Protivnej bude každej, tak ať je aspoň bohatej.

Nechoďte k doktorovi a neberte žádné léky, hlavně ne antibiotika. Ty neberte nikdy. Nejezte moc sladké. A když, tak někomu jinému ukusujte z talíře. Okomentujte to hláškou: „Dobrýho po málu!“

Občas si dovolte na zimu antidepresiva, někdy i na jaro, léto a podzim. Moc těžce nepracujte a když, tak provádějte turisty po městech v 5ti světových jazycích. Každé léto se hodně opalujte, nejlépe na nudiplážích, mažte se olejíčkem bez faktoru, abyste se pořádně opekli.

Pamatujte si, že není žádná nemoc, kterou by nevyléčila heřmánková mast, čaj z kopřivy a alpa francovka! Hodně čtěte a pište všem dlouhé krásné dopisy. Mějte doma 2-3 kočky. Pořádně se doma hádejte s manželem – ať je troška adrenalinu. Jeho z toho trefí zaručeně dřív než vás.

Každý den vstaňte velice brzy ráno a cvičte – cca 15 minut – takové ty protahovací sokolské cviky. Jen tak zlehka. Ale pořád… až do 91 let. Když je kolem ledový potok, vlezte do něj a otužujte se. Nikdy neluxujte, dělá to odporný zvuk. Na všechno stačí košťátko a smetáček s dlouhou rukojetí.

Dožijete se při plném zdraví minimálně 99 let. Budete zdraví, vitální a děsně nasraní… že všichni ostatní vrstevníci kolem jsou už dávno pryč.

Předchozí díly zde: https://www.blogosfera.cz/author/terezaboehm/

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články