Jiří: složitá rodinná historie, pozvánky a krásné rodinné sešlosti
Psát o Jiřím je vlastně hrozně těžké. Chtěla jsem to pojmout vesele, ale vůbec mi to nejde. Asi i proto, že nám všem moc chybí. Byl nesmírná osobnost, kterých se rodí tak jedna za sto, dvě stě let.
Jeho život „před babičkou“ – tedy před osvobozením Plzně s britskou armádou, při kterém se seznámili, – byl velmi smutný a těžký a on sám o něm s námi nemluvil skoro nikdy.
Hrůzy války, které zažil, když přišel o rodiče Hermínu a Eduarda v koncentračním táboře v Polsku (1941, Chelmno/Lodž), zatímco jemu se podařilo na poslední chvíli uprchnout, za neskutečných hrozných podmínek na lodi do Izraele, patřily k něčemu, k čemu se možná nechtěl vracet a už vůbec tím nemínil zatěžovat další generace. Chtěl spíš, abychom se všichni měli dobře a podobné hrůzy už nikdy nemuseli zažít.
Všechny z rodiny jeho zážitky z války, z parníku Melk, Milos i z neštěstí na lodi Patria, prožitky z internačního tábora v Athlitu z Izraele, z cesty domů opět na lodi kolem Afriky, do Anglie a přes Evropu zpět, samozřejmě zajímaly, protože osobně prožil velké historické momenty, ale on se k tomu moc vracet nechtěl.
Naštěstí později byl jako pamětník holocaustu součástí dokumentu o přeživších, kdy většinu zážitků odvyprávěl a zodpověděl otázky dokumentaristy Marka Boudy, který pořad v roce 1996 připravoval. Díky tomu máme jeho vzpomínky v audioverzi zachované. Neposlouchá se to lehce…
Aby se to neztratilo, nahrála jsem již před několika lety Jiřího vzpomínky na ulož to sem:
https://ulozto.cz/fm-beta#/my-files/LMrBoxCi3wPR
Je to rozděleno do několika souborů na pokračování, ale vy si s tím poradíte.
O osudu lodi Patria, ze které se Jiří naštěstí téměř zázrakem dostal, si můžete přečíst například zde:
nebo zde:
Prchali před Hitlerem a zahynuli u břehů Palestiny. Před 80 lety se potopila loď Patria.
My, jako malé děti – tedy sestra, sestřenice a bratranec, jsme ho prostě znaly spíš jako toho prchlivého nesmírně inteligentního a vzdělaného pána, se kterým nebylo radno si moc zahrávat, protože bytostně nesnášel nevychovanost, nespravedlnost a opravdu si nenechal nic líbit. A vždy se uměl zdravě naštvat. (Což babička velmi dobře věděla a uměla na tuhle strunu sehrát symfonii).
Počkej, já ho naučím řídit!
Školil úředníky i číšníky v chování ke klientům i servírování. Vychovával řidiče na dálnici (jeho věta: Počkej, já ho naučím řídit! Je u nás doma legendární.) A cizími jazyky jsme se před ním báli mluvit všichni, protože uměl tak skvěle, že si mohl v němčině i angličtině v klidu dovolit různé slovní hříčky a vtípky a kdykoliv někdo z nás otevřel pusu, našel ihned chybu.
Měl vnitřní touhu – kterou zdědil asi nejvíc můj táta a já ji v sobě občas taky kusy nacházím – aby věci fungovaly, aby měly smysl a logiku, aby se včas řešily a aby se jen tak nekecalo a aby se plány uskutečnily. Protože kecat a radit umí každej, něco udělat nebo chytře vymyslet a zorganizovat už skoro nikdo.
Kvůli tomu, co prožil, měl obrovský smysl pro rodinu, rodinné oslavy, kde nesměl chybět ani jeho nezapomenutelný každoroční pečlivě připravovaný projev. A ačkoliv nám to jako malým dětem přišlo spíš jako otrava a ztráta času, protože se bavili dospělí a my se občas nudili, dneska jeho snahy o rodinnou soudržnost chápu a jsem mu za to vděčná. A myslím, že v tom úspěšně pokračujeme.
Na rodinných sešlostech Jiří trval, připravoval pozvánky, vymýšlel jídelníčky a tiskl menu, které nám doručil předem i s pozvánkou. Vše měl dokonale vymyšleno, včetně zasedacího pořádku.
Omluvit se z předvánočního společného rodinného oběda se rovnalo vážné urážce na cti, a kdo se o to pokusil /já tedy raději nikdy/ upadl na delší čas u Jiřího v nemilost. Pouze lékařem potvrzená vážná nemoc nebo akutní úraz by možná byly přijatelnou omluvou. Ale my to raději moc netestovali. Viděli jsme, jakou má radost, když má kolem sebe celou rodinu pohromadě.
Každý rok v den jeho narozenin – loni 19.12. by mu bylo už 100 let – se sejdeme na hřbitově na Zbraslavi a pak jdeme do restaurace, kde se projevu musí chopit – jako další zástupce a pokračovatel rodu – můj táta. Dělá to ochotně a s grácií a jeho projevy se těm Jiřího vyrovnají a vždycky nás dokáže – stejně jako to uměl Jiří – potěšit, pobavit i dojmout.
A já si jdu teď umýt obličej, protože místo, abych pro vás napsala veselé pokračování, už hodinu tu u psaní bulím. Příště se snad polepším. Ale přišlo mi, že začít o něm vtipkovat, aniž bych přiblížila, jak komplexní, dramatický a složitý byl jeho život, je nevhodné.
Předchozí díly zde: https://www.blogosfera.cz/author/terezaboehm/
Pokud bych to měl nějak vyjádřit, tak on si svůj život prožil. Se vším, co k němu patří, bohužel i s jeho hrůzami a těžkostmi. Musel to být skvělý muž.
Musím říct, že mi na konci vyprávění taky slza ukápla…,
O tmelení rodiny něco vím a ta důležitá osoba nás už taky opustila, ale jako u vás, tak i u nás to alespoň částečně pokračuje v osobě dcerky mojí.
děkuji.