Mizející světy

Pokaždé, když odemykám, ještě téměř ve tmě velké dveře u hlavního vchodu pod schody, jsem zvědavá. Zvědavá, co mi dnešní den s ní přinese. Co ještě umí a co už zapomíná, co nezvládne a v čem se naopak zlepšila. Opravdu zlepšila?

Copak to jde? Vlastně ne. Potichu otevírám další dveře. Slyším tikat hodiny a z velkého okna v hale prosvítá pomalu a nesměle trocha slunce, jakoby bylo taky tak zvědavé a nedočkavé, jako já. Slyším ticho, takže dál nejdu.

Pomalu se svlékám v předsíni s velkým oknem a usedám do ušáku, který tak miluje. Jsou tady dvě křesla. Dvě naproti sobě. Když jí předčítám, dávám je blíž k sobě, aby na mě viděla a dobře slyšela každé slovo. Špatně slyší. Teď, když musím v její přítomnosti nosit ústa zakrytá, mi téměř nerozumí. Musím křičet. Je velmi obtížné udržet laskavý tón hlasu, když řvete, aby vás ten druhý uslyšel. Je neskutečně těžké naučit se usmívat a povzbuzovat očima, když vás ten druhý nevidí celou. I když ona reaguje velice dobře na cokoliv. Někdy až moc. Kdykoliv na chvíli utichnu, abych dala odpočinout svým hlasivkám, okamžitě se mě ustrašeně a ustaraně vyptává, jestli jsem smutná, nebo se zlobím. Je jako malé dítě, které pořádně neumí mluvit, jen cítí z mého chování, gest, tónu hlasu. Už mě hodně věcí naučila. Její nemoc ji pomalu navrací do dětských let. Je pro ni obtížné obout si boty, vyčistit si zuby a už se neumí sama převléknout.

Vždycky ráda vařila. Milovala vaření a že jí to panečku šlo. Byla vyhlášená kuchařka. Když jsem k ní jednou odpoledne přišla, stála za skleněnými dveřmi, čekajíc na můj příchod a se slzami v očích mi sklíčeně oznámila, že už neumí vařit. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem jí uklidnila a vymyslela na večeři pomazánku, do které mohla alespoň loupat vajíčka, která pak příborovým nožem nakrájela na malé kousky. Vypadala spokojeně. Pořád jsem zdůrazňovala, jak jí to dobře jde. Konečně se uklidnila a pokusila se, namazat pár krajíců. Nechala jsem ji. Co z toho, že nevypadaly exkluzivně a pomazánka se patlavě trousila po talíři, kuchyňské lince i po ní samotné. Usmála jsem se. Moje svěřenkyně, která byla dříve schopná způsobně jíst, vypadala, jako upatlané mimino, kterému předložíte jeho první příkrm v životě. Taková radost. Dokonce se po  po mnoha týdnech nadšeně usmála. Snědly jsme tehdy každá dva krajíce.

A teď pořád spala. Seděla jsem v křesle, nastavovala zatím volná ústa a tvář slunci, které se už dralo oknem dovnitř naprosto neomaleně a drze, aby svými hřejivými paprsky prozářilo všechny chmurné myšlenky, které mě občas napadaly. Nedokázala jsem už ani číst, při čekání, až se probudí. Pořád vzpomínám na všechny krásné chvíle, které jsme spolu prožívaly. Dělá mi to moc dobře. Tonoucí se stébla chytá, to už vím dávno. Občas se topím. Bezmocně sebou plácám, jako ryba na suchu, snažíc se uvidět v jejích nepřítomných očích jiskry naší společné minulosti. Pořád jí vyprávím, co jsme spolu dělaly. Často jen pokyvuje hlavou, usmívá se a velké hnědé znaménko na pravé tváři mi připomíná, že je to pořád ona. Někdy se stává, že zapomene na moje jméno a jindy zase rozzářeně volá, jmenuješ se Brigita, je to tak?

To jí pak nadšeně tisknu ruku a snažím se nebrečet. Jen si na to vzpomenu, už zase bulím. Teď můžu. Teď tady ještě není. Předsíň je zalitá sluncem a já z ložnice slyším její typické hekání, když vylézá z postele.  Nemůžu ji nechat samotnou. Je vzhůru a začíná nový den, ve kterém se její svět o kus vzdálí tomu mému, nebo je to obráceně? Dva, souběžně mizející světy. Po každém zániku však přichází znovuzrození….

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články