Zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně, když je silný!

Heslo, které jsem použil jako titulek tohoto pojednání, si říkáme s manželkou docela často, když vyrazíme za hranice všedních dnů a především za hranice České republiky, tedy na dovolenou. Naše dovolené bývají protkány okamžiky, které nejsou úplně pozitivní, ale dokážeme se i tak radovat. Právě proto, že jsou silné.

Někdy je sice obtížné mít radost jen proto, že zážitek byl silný. Například dost silný prožitek, z kterého jsme se nedokázali úplně poradovat, byl, když jsme na dovolené v Thajsku skončili při krátké vyjížďce na mopedu „ve škarpě“. Ale o tom, jak jsem nezvládl malý motocykl, na kterém v zemích, jako je Thajsko, jezdí bravurně i děti, které sotva odpadly od mámina prsu, pojednám možná někdy jindy. Silný zážitek, který nebývá úplně pozitivní, je u mne spojen často také s počasím.
Třeba taková cyklodovolená v Norsku byl z tohoto pohledu vynikající nápad. Zážitky byly opravdu silné a většinou měly daleko k tomu, abychom je hodnotili úplně pozitivně. Do Norska jsme se chystali mnoho let, ale má žena měla tuto zemi zasunutou ve svých mozkových závitech, jako oblast, kde je zima i v létě. Několik let jsem ji přesvědčoval, že v Norsku je v létě naopak krásně, ba dokonce i slunce bychom tam mohli vidět. A tak podlehla.
Letní sezóna v tom roce, kdy jsme se nakonec rozhodli projet Norsko na kolech, patřila k těm méně teplým. Průvodce cestovky, se kterou jsme tam byli, a který zná Norsko jako své boty, nám na konci výletu oznámil, že: „Tak hnusně jsme tady ještě nikdy neměli“. To ale řekl až na závěr, když už jsme překročili hranice České republiky a směřovali k domovu. Čtrnáct dní nás ten dobrosrdečný muž ujišťoval, že je to super výlet, že druhý den zažijeme skvělé výhledy na fjordy a podobně. Faktem je, že mu v tom, aby udržel pozitivního ducha celé výpravy, úspěšně sekundoval fernet, který koloval autobusem. Po pár dnech, kdy fernet došel, objevil ten skvělý člověk několik beden s nápisem Müller Thurgau. Už to sice nešlo tak rychle jako s fernetem, ale i tak jsme opět dokázali jeho nadšení podlehnout.
S radostí jsme se tedy například vydali na jednu z etap přes náhorní plošinu Hardangervidda, kde nás zastihla horší vánice, než závodníky ve známém filmu Maléry pana účetního. Jeden za druhým jsme na pokraji zoufalství a umrznutí zastavovali náš zájezdový autobus, který naštěstí tuto etapu absolvoval spolu s námi. Ti, kdo ještě mohli, naložili do přívěsu nešťastníkův bicykl a zmrzloch samotný se píďalkovitými pohyby vyškrábal po schodech do tepla autobusu, kde rozmrzal. Postupně jsme skončili v autobuse všichni a těšili jsme se na další díl vyprávění našeho průvodce o krásách Norska. Hlavně proto, že vyprávění bylo (jak jinak) doprovázeno opět kolující lahví obsahující alkoholový doping.
Zase a znovu jsme se tedy dokázali další a další den vydrápat do sedel a plni nadšení a očekávání věcí silných (a možná i pozitivních), vydali jsme se opět a zas do hlubin norské přírody. Znáte takový ten pocit, kdy už v podstatě rezignujete a vše je vám jedno? To se mi stalo při celodenní etapě, která začínala na břehu fjordu (tedy ve výšce nula metrů nad mořem) a končila v horském sedle s výškou 1000 metrů nad mořem. V té době jsem byl docela v kondici a na kole jsem jezdil často dlouhé trasy, takže jsem nepovažoval tisíc metrů převýšení za nic k zásadnímu zamyšlení. Protože na startu vládlo krásné slunečné počasí (asi deset minut), vyhodnotili jsme, že jsme si vybrali vše špatné a teď už nás čeká skutečné norské léto. Jeli jsme tedy v krátkých cyklistických kalhotách a dresech s krátkými rukávy. Navíc cestou do kopce se přece zahřejeme, že? „Tentokrát nepojedeme za vámi s autobusem, kvůli zatáčkám to nepůjde,“ oznámil nám průvodce s tím, že nás bude čekat na parkovišti v nejvyšším bodu cesty. „Tam naložíme kola a dál pojedeme busem. Já to budu celé řídit z autobusu, užijte si to.“
Zhruba ve výšce 600 metrů nad mořem přišla taková změna počasí, že jsem pochopil, proč jsou Norové tak skvělí na všech zimních olympiádách. Bodejť by nebyli, když mají zimní olympiádu celý rok. Z nebes se snesly malé, drobné, ledové krůpěje. Posledních asi sto výškových metrů, což vzhledem k rychlosti zmrzlých cyklistů bylo několik desítek minut, jsme jeli v mlze, vánici a krupobití. Nahoře se nám, českým cykloturistům, otevřel neskutečný pohled. Vyjeli jsme na planinu, na které probíhal tréning norské běžkařské reprezentace. Teda aspoň podle stylu těch vyšvihaných fešáků. Skvělé upravený okruh s perfektně vyřezanými stopami bylo to poslední, co jsme na letní dovolené čekali. Dal jsem se do řeči s jedním závodníkem, který zrovna balil lyže a oznámil mu, že jsem také vášnivý běžkař, ale v létě toho na běžkách ve své zemi moc nenalítám. Vůbec nechápal, o čem mluvím, tady se přece běžkuje celý rok…

Nicméně, abych to úplně nepřeháněl, byla to nakonec skvělá dovolená, která náš manželský vztah výrazně zocelila. Například jsme si uvědomili, že nemá cenu nadávat v situaci, kdy nám to stejně nepomůže. A že je třeba se radovat z malých věcí. Například z okamžiků, kdy se obloha přece jen otevřela, zasvítilo slunce, vše se okamžitě prohřálo a nám, středoevropanům, se odhalily tak silné přírodní scenérie, jaké nikde jinde nezažijete.
I těch fotek nakonec vzniklo požehnaně a tím se dostávám k obrázku, který mám z Norska jako jeden z nejmilejších. Tu malou ovečku jsme potkali na jedné z horských etap a na té fotografii je v podstatě celé Norsko: perfektní silnice (nechápu, jak to Norové dělají, že mají tak skvělý asfalt a přitom je tam výrazně více sněhu, mrazu a plískanic, než u nás, kde jsou po každé zimě cesty jako ementál), šťavnatě zelené kopce, stáda ovcí, chaloupky a domečky.
Když jsem tu ovečku viděl, jak ke mně míří, potřeboval jsem to všechno dostat do jednoho záběru. Nezbylo, než si na ten mokrý asfalt lehnout a vzít to všechno pěkně z podhledu. Doma, v suchých džínách a svetru bych to asi neudělal, ale když jste už několik dní promočení od uší po kotníky, je vám to jedno… Ovečka pokračovala až ke mně a nechala se pohladit. Když se na tu fotku dívám, její srst je krepovaná. A patřičně mokrá. Tato fotka se tak stala obrazovým symbolem mé dovolené v Norsku. Jo, a k tomu ještě jedno norské přísloví, které je pravdivé stejně jako sdělení v titulku tohoto textu. To přísloví praví: „Není špatné počasí. Je pouze špatné oblečení!“

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články