Konec „belle epoque“?

Tak byla nazývána část dějin mezi lety 1890 a 1914. Doba, kdy si všichni mysleli, že všechno zlé je už pryč, že přišla doba kulturního, společenského a ekonomického rozkvětu, kdy se období masakrování vojáků na bojišti považovalo za cosi, co se již nikdy nevrátí.

Jakožto pamětník, který zažil a doposud naštěstí pamatuje 21. srpen roku 1968, stejně jako listopad 1989, jsem podlehl stejnému pocitu. Že je konec studené války, že doba brežněvovské omezené suverenity dobytých a obsazených satelitů a Moskvou řízených satrapů skončila. Že skončila i doba husákova temna a povinné vzdávání holdu skupině blbců na tribuně, které tam katapultovala pouze příslušnost ke komunistické straně. Že už nikoho nenapadne, aby obhajoval své raison d´etre dobýváním území cizích států a vyhrožováním okolním zemím, že budou tančit jen tak, jak oni budou pískat.

Zdá se, že 21.2.2022 ona „belle epoque“ 21 století skončila. Vojska jednoho státu překročila státní hranici jiného, jak jinak, než na „žádost místních obyvatel“, jak jinak, než „mírovými sbory“ a jak jinak než „na věčné časy“. Vojska země, jejiž obyvatelé jsou drceni ekonomickou realitou, kterou si my, co žijeme ve střední Evropě, neumíme ani představit. Úroveň její infrastruktury, zdravotní a sociální péče je v katastrofálním stavu. Země, která má nedozírné zásoby surovin, jež by při jejich racionálním využívání mohla svou zemi povznést na úroveň, na které v celých svých dějinách nikdy nebyla a přesto podstatná část jejich občanů žije v neskutečné bídě. Země, která bezostyšně sděluje zemi právě okupované, že vlastně nikdy neměla nárok na vlastní suverenitu. Země, která chce vrátit stav před zhroucením komunistických režimů konce 80. let minulého století, kdy vlády zemí střední a východní Evropy byly jen na příjmu rozkazů Kremlu. Že přání obyvatel jedné země žít podle svého je chimérickou představou, z níž budou rychle vyvedeni.

Poslední dvě generace si dobu před rokem 1989 nemohou pamatovat a ve svých úvahách ji zařazují někde do doby Bílé hory, případně nějaké velké války, o které se – snad – učili v posledním ročníku střední školy. Nepamatují tanky v ulicích našich měst, střelbu do protestujících občanů, obsazená území, kde vybudovali svá kasárna, cvičiště, kde jsou dodnes patrné ekologické škody. Nepamatují loutky v čele státu, kde byli dosazováni jen předem schválení jedinci, jejichž jedinou kvalifikací byla naprostá poslušnost moskevským carům.  Starší generace, co onu dobu zažily, si po skončení tohoto období nejspíše myslely, že se již nikdy nemůže vrátit, že jsme opět v oné „belle epoque“, která již bude trvat věčně.

Invaze ruské armády na Krym a nyní na další území Ukrajiny nás z této sladké představy vyvádí. Bude třeba nejspíše přehodnotit priority a řešit skutečné problémy místo prkotin. Bude třeba, aby Česká republika zněla jednoznačným hlasem jako země se zkušeností ruské okupace. Aby byli upozaděni čeští quislingové, kteří již oprašují ruské jazykové cvičebnice a z truhel na půdě vytahují rudé zástavy. Abychom jasně deklarovali naše souručenství v rámci Evropské unie a NATO. Abychom dali Rusku najevo, že jsme již jinde, než před 35 lety.

Bude to asi bolet, ekonomika je celosvětově propojena a naprostá isolace není možná. Budeme nejspíše předmětem vydírání, výhrůžek a možných provokací. Pamatujete taky na fousatou anekdotu z období  husákova temna? Otázka: “ S kým hraničí Sovětský svaz?“ Odpověď: „S kým chce.“

Že jste se teď nesmáli?

Vítejte ve zlých časech.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články