Zápisky zoufalého lékaře – pokrok nezastavíš

Jsem pamětníkem dávných časů přístrojů zvaných Consul, Zeta, Remington a dokonce i Underwood. Čas však nezastavíš a každý od fochu je nucen čelit novým výzvám.

Když jsem coby elév naskočil před mnoha lety do rychlíku, zvaného zdravotnictví, netušil jsem, že lékařská fakulta trestuhodně opomněla jeden – a jednoznačně nejdůležitější – předmět výuky. Co mi byly platné znalosti mozkových drah, drobných perforujících tepének krzevá spodinu lebeční či dokonalá znalost průběhu všech 12 hlavových nervů. Vše mi bylo tak říkajíc na prd. Neuměl jsem psát na stroji, což byla jednoznačně hlavní doktorská činnost.

Lékař totiž v oněch letech musel vše datlovat na již výše zmíněných psacích strojích tajemných značek. A to minimálně ve 4 kopiích, kde – pokud v nepozornosti či únavě – otočil kopírák obráceně, měl o zábavu postaráno a vyšetřovnou se posléze nesl temný ryk. Při zvyklém denním počtu tří nových pacientů a současně tří propuštění – tedy s nutností zapsat jak anamnesu, tak i výsledky vyšetření a pracovní či definitivní diagnosu – zabrala tato kratochvíle podstatnou část pracovní a popracovní doby. Pamatuji si na jednu kolegyni, která uměla všemi deseti a ještě nemusela koukat na klávesnici a byla schopna se mnou navíc hovořit o správném pěstování česneku. Té ženě jsem bezbřeze záviděl.

Moje ťukání dvěma prstíky připomínalo svou frekvencí tikot pedlovek a rovněž výsledek byl tristní. Nehovoře o tom, když šéf usoudil, že uvedená diagnosa je naprostý blábol a já byl nucen psát vše znova.

Tento stav mi vydržel do roku 2003, kdy jsem usoudil, že mám do pense ještě daleko a že tedy budu muset provést svůj zásadní životní obrat a že i jako úplný počítačový křovák musím zcela změnit svůj styl života. Objednal jsem si firmu, která mi provedla zasíťování celé ordinace a provedla zaškolení, při kterém bylo vše jasné a přehledné. Jako malé dítě jsem se těšil, jak jednoduše povedu svou praxi.

Další den jsem po ránu odvážně zapnul obrazovku. Po chvíli jakéhosi brumlání mne obrazovka oslovila nějakým nesmyslným dotazem, jestli něco chci nebo nechci. Vyřešil jsem Sophiinu volbu tím, že jsem souhlasil. Nutno pokorně přiznat, že mi počítač dal ještě jednu šanci s dotazem: „fakt co chceš?“ Nenechal jsem se zmást a statečně stiskl „Yes“.

Na obrazovce se začaly objevovat jakési tabulky, v kterých létala čísla, hieroglyfy a to bez jakékoli ingerence z mé strany. Po zhruba 30 vteřinách se počítač sám od sebe vypnul a obrazovka blikla nějakou bludičkou, nejspíše ve smyslu signálu, že jsem se pod jejím vlivem dostal do šumavských slatí a že jsem bídně utonul. Opětovné zapnutí počítače již nemělo na další jeho činnost žádný vliv.

Technik firmy, kterého jsem přivolal, vstoupil do ordinace s pohrdavým úsměškem.  Dobře věděl o své momentální převaze a i jeho řeči nebyly prosty kázání, které jsem naposledy slýchával v batolecím věku charakteru „tytyty“.

„Tak co jste prováděl, doktůrku?“ byl jeho první dotaz. Když jsem mu sdělil včerejší vyřešené dilema s mým opakovaným „yes“, pohlédl krátce ke stropu  a zafuněl. Dodnes si pamatuji jeho pohled, kterým zpravidla hledíme na blbečka, který se při  testu inteligence snaží napasovat čtverec do kolečka. Pak si vyhrnul rukávy a začal. Nikdy jsem nevěřil, kolik různých stránek, odkazů, vět v rámci nápravy atd. se musí učinit, aby kdokoli negoval jedno pitomé hlasování. Po půlhodinové práci se na obrazovce konečně objevila ikonka s programem pro nemocné, IT technik si teatrálně setřel pot z čela a provedl instruktáž, z které jsem srozuměl pouze to, že nemám už příště hlasovat a raději zavolat. Ostatní termíny byly řečí jiného kmene.

Další den jsem s precizností pyrotechnika, který odminovává pole okolo své zahrádky, opatrně ťukal do kláves, abych zase nezmáčkl cosi, co mi položí nějakou otázku či přímo neprovede black out. Stav vydržel přesně týden, kdy jsem nějakým neopatrným pohybem přejel nechtě klávesnici. Na obrazovce se objevila jakási tabule, která nešla smazat, vypnout, oblíbené restartování ne ni nemělo pražádný vliv.

Ti, kdo znají obraz Edvarda Muncha „Výkřik“, mají velmi mírnou ukázku, jak jsem vypadal. Půl hodiny jsem se utápěl v depresi, co dále a má pozorná zdravotní sestra mi přinesla velký fernet jako nezbytnou první pomoc. V okamžiku, kdy mne deprese a fernet popostrčily k telefonu, abych pokorně a zajíkavým hlasem opět povolal mého spasitele, se do dveří ordinace vpotácel zmíněný technik – zlomený v pase – což ovšem nebyl projev úcty, ale prachobyčejného housera.

„Tak co jste prováděl, techniku?“ chtělo se mi sadisticky zvolat, ale jsa vybaven etickým kodexem a rodičovskou kinderstube, přistoupil jsem citlivě k trpícímu a poptal jsem se na okolnosti vzniku a průběh.

Jsem asi miláčkem Všemohoucího, neboť se mi podařilo provést chiropraktický manévr a technik se poprvé po cca 3 dnech narovnal.

„Zlaté ruce, pane doktore“, zajásal ten vševěd. „Co pro vás mohu udělat?“

Mlčky jsem jej přivedl k obrazovce, na které se skvěla ona nezničitelná tabulka.

„Umíte to zlikvidovat?“ zeptal jsem se pevným hlasem, neboť jsem si byl vědom své krátkodobé morální a odborné převahy.

Technik – už pohyblivý, vynechal zvyklou tirádu a začal vyšívat na klávesnici svá šamanská kouzla, aby po chvíli prokletá tabule zmizela.

„To nic není“, povídá, „a až se vám to zase posere, klidně a bez obav volejte, Jsem tu přece pro vás“ dodal laškovně s přihmouřeným očkem.

Od těch dob mám klid. Samozřejmě, že se počítač občas vydá do hlubin temného vesmíru, případně mi začne cosi sdělovat a nutí mne k jakémusi „delete filé“ či „upgráde“.Já však mám své telefonní číslo a maníka, který má dobrou paměť a vděk. Pro boj s technikou mám svého rytíře.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články