Azyl - Blogosféra

Garsonka, třicet metrů čtverečních, tři roky neobývaná, čtvrté patro bez výtahu. Neodtéká voda ze sprchového koutu, odpad dřezu v kuchyňském koutě nevábně páchne.

Chybí lednička, pračka, stůl, matrace, židle, zrcadlo v koupelně, nádobí, příbory. Záchodová mísa připomíná tu z „nejhoršího záchodu ve Skotsku“ z filmu Trainspotting a rezerovár protéká. Nefunguje anténa ani wi-fi. Světla bez stínidel, rozbité žaluzie, na podlaze bez ladu a skladu krabice s věcmi, které jsem nedokázal vyhodit ani přebrat. Tříletý nános prachu, na koberci a policích mrtvé mouchy, připomínající smrt, která je tu doma. Smrt nejbližšího člověka, která je důvodem, proč je byt ve stavu, v jakém je.

Na to, abych z něj udělal útulný azyl pro uprchlíky, mám tři odpoledne. Objednávky v e-shopech urychluji telefonicky. Stačí říct, za jakým účelem byt zařizuji, a spotřebiče, jejichž dodací lhůta je zpravidla několik dní, jsou druhý den na místě. Stejně tak oprava antény a instalace wi-fi jsou hotovy do dvaceti čtyř hodin od zadání, ač běžně se lze zřídka kdy domoci termínu dříve než za týden. Instalatér přijíždí ihned a za práci si odmítá nechat zaplatit. Na neochotu narážím pouze u kurýrů, co přivezli pračku z Alzy. Chtějí za každé patro stovku a na to kašlu. Pračku nechávám v přízemí za domovními dveřmi a odpoledne ji vynášíme se synem, při čemž své lakoty velmi lituji. Syn mi pomáhá i s úklidem a vším potřebným, stejně jako přítelkyně. Umaštěný sporák, zasviněná linka i nehorší záchod ve Skotsku se lesknou a voní. Visí zrcadlo, stínidla stíní, starý tonetový stůl s novými židlemi z Ikey překvapivě dobře ladí a tonetová křesla po pratetě s podsedáky z Baumaxu kupodivu také.

Komunikace s centry organizujícími ubytování uprchlíků vázne. V televizi vidím přeplněné tělocvičny, ale navzdory každodenním telefonátům mi stále žádné zájemce neposílají. Naopak na inzerát na facebooku ihned reaguje jakýsi Josip, který by rád ubytoval ukrajinskou maminku s dvěma dětmi. Když zjišťuje, že nechci žádné nájemné a chci jednat přímo s Ukrajinkou, začíná mlžit a kontakt na ženu mi odmítá dát. To mě utvrzuje v podezření, že se jedná o hajzlíka, který touží po provizi. Nakonec přesně ve chvíli, kdy je vše hotovo, se mi naráz ozývají z obou oslovených center, že potřebují okamžitě ubytovat několik rodin.

Vybírám si rodinu, kterou považuji za nejpotřebnější a počtem osob pro můj byt nejvhodnější – mladý pár se dvěma dětmi. Kolegovi z nemocnice, který připravuje větší byt za stejným účelem, dohazuji dvě maminky se čtyřmi dětmi, jejichž muži a sedmnáctiletý syn jedné z nich bojují proti Rusům. I další kolegové nabízejí k dispozici, co mohou.

„Moje rodina“ překročila hranice o půlnoci a domlouváme se, že ke mně dorazí v půl páté odpoledne. Mají hodinu zpoždění, přivezl je jiný mladý Ukrajinec hovořící česky a pomáhající v uprchlickém centru. Z auta vystupuje sympatický pár se třemi taškami a kočárkem složeným v kufru. Sašovi je 24 let, v Čechách už dva měsíce pracuje v pekárně a teď přivezl přes Polsko zbytek rodiny. Chce jim zajistit bezpečí, než bude povolán. Tatianě je 21 let, vystrašená, hubená, vysoká a hezká holka. Okaté Máše jsou 2 roky, Sofii 4 měsíce. Narychlo od mladších kolegů získávám dětskou postýlku, oblečení na miminko, pleny, ložní prádlo, vaničku.

Česky nemluví ani Saša, ani Tatiana; Saša trochu rozumí. Neovládají angličtinu ani němčinu, ale ruština jim jde a nevadí. Na rozdíl ode mě. Před třiatřiceti lety jsem z ruštiny maturoval, ale ani jedna z maturitních otázek mě nevybavila termíny jako kočárkárna, varná konev, ložní prádlo či heslo na wifinu, ale nějak to dáváme. Dobrým pomocníkem je Google překladač, který jsem si nainstaloval. Plnohodnotnou konverzaci zajišťuje až má přítelkyně Jitka, která mluví rusky plynně. Na Ukrajině se oba živili prodejem parfumérie. Máše jsem na přivítanou koupil panenku a okamžitě si s ní začala povídat a mazlit. Kromě dvou chrastítek pro miminko s sebou žádné hračky nepřivezli. Jsou milí, vděční, skromní, ale především strašně unavení, na cestě strávili několik dní. Předávám jim klíče a základní instrukce, Sašovi ukazuji ve sklepě místnost, kam můžou dávat kočárek a víc je nezpovídám.

Druhý den vezeme Tatianu do charitativního centra, kam lidé nosí věci pro uprchlíky. Čekal jsem nějaký blešák plný aušusu, ale nevěřím svým očím. Ve dvou patrech nevábně vyhlížející budovy jsou desítky zánovních kočárků, autosedaček, matrací, kvanta nádobí, oblečení a bot pro děti i dospělé, přikrývky, polštáře, nádobí, svítidla, zkrátka vše, na co si člověk vzpomene a čím by si klidně vybavil své obydlí sám. Nic se neeviduje, kdo přijde, může si cokoli vzít a odnést.

Zatím co Tatiana s Jitkou vybírají, co je ještě potřeba, vozím v kočárku čtyřměsíční Sofinku. Pláče a pláče a vypadá to, že jejím problémem je ztracený dudlík. Pláč neutichá, ač s kočárkem dělám psí kusy a vyprávím jí pohádku o medvědovi. Nakonec ji vyndávám, čuchám k plínce a pravá příčina jejího diskomfortu je mi hned jasná. Přeci jen jsem ještě všechno nezapomněl.

Vracíme se do bytu, je plný života. Na očích jim vidím, jak jsou nám vděční. Nevědí, že já jim víc.