Bajka o Vlaďce a Katce
Žily byly v jedné zemi v srdci Evropy dvě inteligentní a kreativní ženy, které bavilo sdělovat své postřehy ze života třeba psaním blogů. A tak se virtuálně potkaly a vypadalo to i na kamarádství… jenže. Jednou takhle Katka něco napsala a Vlaďka na to po svém zareagovala. A už tu byl oheň na střeše. Kamarádství zapomenuto, v tomhle se přeci radikálně neshodneme… Vlaďce to ale vrtalo hlavou, proč zazněla až taková slova, a jak si to má celé přebrat.
A pak si Vlaďka vzpomněla na jednu historku z dětství. Její máma hystericky křičí, že skočí z okna. Zabarikáduje se v jednom z pokojů panelákového bytu, a řve. Vlaďka je ještě dítě, jedno ze čtyř, které její máma přivedla na svět, a neví si rady. Jak mámu přimět k tomu, aby odsunula barikádu ze skříní, a radši otevřela dveře, než aby z toho okna opravdu vyskočila.
Vlaďka zažila se svou mámou vícero takových příhod, o kterých neměla s kým mluvit, táta většinou mlčel, zavíral se do svého vnitřního světa, a se sourozenci tu byl větší věkový rozdíl. Učitelky ve škole se spíš bála, než by jí cokoliv svěřila. Naštěstí tu byla babička, která nedělala žádné scény, u ní nacházela klid. Když trochu povyrostla, tak vypadla z domova hned, jak to šlo. Brzy založila vlastní rodinu, nešla kvůli tomu, co se odehrávalo doma, ani na vejšku, protože chtěla být nezávislá a ekonomicky soběstačná. Nedávno oplakala tátu, kterého „trefil šlak“, možná z těch věčných hádek se svou ženou, se kterou se neuměl rozvést.
V každé rodině je něco, dalo by se říct, ale Vlaďka moc dobře ví, jak nás vlastní rodiče ovlivní tím, co vytvoří. Jak reagujeme na nejrůznější situace později v dospělosti. Jednou si třeba Vlaďka přečetla jakési pojednání o mámách, napsala je jako blogerka a terapeutka Iveta Havlová, a tenkrát se Vlaďka hodně rozčílila. Málem křičela na Ivetu, která za to nemůže, jen vyhmátla jedno z jejích bolavých místeček. A pak když slyšela křik Katky, tak se jí to celé nějak spojilo.
Možná onehdy zkusila Vlaďka jen Katku nějak uklidnit, jako tenkrát tu křičící zabarikádovanou mámu, ale nenašla ta správná slova. Třeba jí ta situace nějakým způsobem přitahuje, zkusit to znovu a lépe. A říká si, že Katku taky musel zklamat jeden z rodičů, protože na tohle jsme nejcitlivější. Co kdysi udělali naši rodiče, soukromí bohové, ke kterým vzhlížíme, a bez nichž bychom nebyli… naštěstí se s tím dá pracovat. Vlaďka už v tomto směru ušla kus cesty, a jak je na tom Katka? To ví nejlíp ona sama.
neliečené zranenia z detstva nás ovplyvňujú
Smekám, Vlasto.