Obrázky z rodinného života

V každém balení ovocných žvýkacích pásků, které kupuju v Tamdě, je sběratelská karta s barevným obrázkem. Karty, které mám dvakrát nebo vícekrát, si odkládám bokem. Slouží dobře jako záložky do knih.

Ve čtyři hodiny odpoledne je ideální doba na to, dát Olze Magdě pár lžic králíka se zeleninou a pak ji odnést do ložnice na odpolední chrupík. Když se jí nechce spát, podám jí barevnou kartičku z nočního stolku, je na ní slon ve sportovním trikotu. Olga Magda se po ní dychtivě natáhne. Uchopí ji trochu nemotorně, zato opravdu pevně, nejdřív v jedné pěstičce, pak v obou. Drží si ji nad hlavou a s hlubokým zaujetím si ji prohlíží. Je to ta nejfantastičtější věc, kterou kdy držela, alespoň v tuhle chvíli. Člověk úplně vidí, jak jí mozek pracuje na plné obrátky. Přitáhne si ji k ústům a zkusí ji ochutnat, ale ne, k jídlu to není. Zadívá se na ni pozorně ještě jednou.

Najednou jí karta vypadne z rukou a je mimo její dosah. Olga Magda je rozladěna. Frustraci řeší stejně jako obvykle – vloží si palec do úst, zavrtí se a usne.

***

Jakub peče chleba a jako každý muž v kuchyňské zástěře se bere v téhle chvíli strašně vážně. Žena nemůže ani projít kolem, aniž by riskovala, že po ní bude vržen pobouřený pohled: jak si dovoluješ mne rušit svou přítomností, když peču chleba? Naliju si jednu zdravotní šťopičku Fernetu, ani mu nenabídnu, protože přece peče chleba, a jdu si pustit Skyrim. Jsem lesní elf Stanislav a potřebuji dobře prodat dračí kost, abych si mohla dovolit koupit dům v Solitude.

V krbu hoří oheň a máme doma přetopíno, přesně, jak to mám ráda. Malá Olga Magda spí otočená na boku, hlavu má zabořenou do svého velkého medvěda. Olžin medvěd se z důvodů, které tu vysvětlovat nebudu, jmenuje Bliťák. Je krásnej, nebo teda, když ho Olga Magda dostala darem od své prababičky, byl fakt krásnej. Před dvěma měsíci. Přijmou ho v čistírně obleků?

Chléb je hotov. Kuba se na něj dívá. Neřekne to, ale vím, že je na sebe hrdej. Krásně to voní a dáme si ho se sádlem a škvarky a šťopičkou Fernetu.

***

Tuhle verandu dělal Kuba loni. Je to vlastně jen vyvýšená podlaha z dřevěných fošen, je moc krásná. Na zem jsem dala deku a na ni položila Olgu Magdu. Pijeme výbornou rozpustnou kávu, Jakub vypráví o svých plánech na léto a Olga se zdvořile usmívá.

Olga se často směje, když jí něco přijde opravdu zábavné – například když slyší nějaký zvuk, který se jí líbí, nebo když ji táhnu za nohy po posteli. Taky ji rozesměje, když postavíme věžičku z kostek a pak ji shodíme. Ale někdy má přesně ten výraz, jaký nasazuju já, když jsem někomu tak úplně nerozuměla, ale asi jsem o nic nepřišla, tak se usmívám a doufám, že to dotyčnému jako reakce bude stačit. Tak se usmívá Olga, když já nebo Kuba o něčem plamenně diskutujeme. Má ten zdvořilý, bezelstný úsměv.

Okolo nás létají včely. Už brzo mi Kuba vytáhne na zahradu moje milované závěsné křeslo vystlané měkkými polštáři. Myslím, že jsem na světě od toho, abych v něm seděla a četla si. Loni jsem si tam přečetla doktora Živaga, Knihu zvláštních nových věcí a Kvítek karmínový a bílý. Letos tam budeme dvě a budeme si číst Alenku v říši divů, Muminí Bláznivé léto a knihy říkadel. Už rok poctivě procházím veškerý sortiment dětských knih v několika různých antikvariátech. Je to taková ta soustavná, pečlivá práce, která nese plody.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články