Dědečkův gen
Nedávno mi v obchoďáku zastoupila cestu rozjásaná slečna s výkřikem: „Vyhrála jste“ a mávala mi před nosem krabičkami neznámého původu. Utloukala jsem nudu nedělního odpoledne a celkem to tam vonělo, tak jsem navzdory protestům zdravého rozumu zapíchla zrak do slečny i na krabičky, a zastavila se.
„Ale musíte mi říct, které je hlavní město Francie“, pokračovalo to milé děvče.
„Kodaň,“ prohlásila jsem přesvědčivě. Slečna na mě mrkla a začala napovídat: „žžž…“.
„Ženeva?“ prubla jsem to odvážně.
Hra mě začínala bavit. Slečna zvedla oči v sloup a vrtěla hlavou: „Šlehačka,“ zkoušela to dál.
„Je dobrá“, nechápala jsem nevinně.
Slečně začalo povážlivě škubat v koutku jejího asertivního úsměvu. „Když mi to neřeknete, nic nedostanete,“ pravila odhodlaně.
„Ale já nic nechci,“ odporovala jsem.
„Ale pak nedostanete zadarmo dva parfémy,“ rozčilovala se nad mou tupostí.
„A když Vám to hlavní město řeknu, tak mi ty dva parfémy dáte ?“ tázala jsem se nevinně.
„No to ne,“ znejistělo děvče. „Musíte si k nim jeden přikoupit. Stojí pouze 1200 Kč. Ušetříte 2400.“
„Takže budu mít tři parfémy ne zadarmo, ale za 1200 Kč. Jeden tedy stojí 400 Kč“.
„Ne, máte jeden za plnou cenu a dva zadarmo.“ Zrudla vzteky a paličatě dupla nožkou.
Začalo mi jí být líto. Je to milé děvče, potřebuje práci, dělá šaška. A tak se snaží. Třeba nemá ani na nájemné a mohla by skončit nějak ošklivě. 1200 Kč unesu, voní opravdu hezky.
Nenávistně na mě pohlédla a zařvala:
„Tak já Vám dám 4 a ušetříte 3600“.
„A hlavní město Francie už nemusím říkat?“ pídila jsem se dál.
Beze slov mi naskládala do rukou 4 krabičky a natáhla drobnou ručku.
No nekupte to. Ty tři za cenu jednoho, to jsem ještě dala, ale čtyři ? Mocný gen škudlivosti ze strany mého táty se přihlásil ke slovu.
Já bych to jen lehce shrnula – byly Vánoce, slečna byla taková drobounká a vypadala zoufale, parfémy voněly a mě se tak nějak všechno dotklo, a k tomu ten dědečkův gen 😉 … Děkuji za milé reakce.
Důležité je nenavázat oční kontakt! A i když na vás promluví naháněči produktů všeho možného, dělat, že se vás to netýká, že vlastně nic neslyšíte a nevidíte. 😀 Vyzkoušeno.🙂
Mile…a zo zivota…ja nastastie nechodim nakupovat,tak mam pokoj🤩
Já bych nezměkl. Jsem v tomto velice imunní. „Vyhrál jste,“ vyhrkla na mě slečna za pokladnami supermarketu při pohledu na náš poměrně plný nákupní košík. Ohodnotila nás zjevně movitě. A už ze sebe sypala co všechno jsme vyhráli. Zajásal jsem. „To je super! Ale já nic nepotřebuji, já si celkem mohu všechnu koupit. Ale nedaleko nás je jeden dětský domov, ti to jistě přivítají. Dejte mi identifikační a kontaktní údaje Vaší firmy, já Vás tam ohlásím a rád Vaši charitu budu publikovat. To vám udělá perfektní reklamu.“ A bylo po slečně. Snad ani nestačila už nic zablekotat jak se rychle… Číst vice »
Na mě si tyhle voňavkářky nepřijdou, tady jsem rázná předem. Ale svého času na mě hodně skákali takoví ti výběrčí na nemocné děti a zatoulané pejsky. A to jsem si v sobě řešila, a kolikrát i přispěla, i když kdovíkomu a na co, třeba na plat toho výběrčího a jeho šéfa. Nemám ráda psychické vydírání. Tohle bývalo ošklivé dilema. To už mám radši harékršnovce, ti jsou usměvaví a milí…
Moc podařené. Asi vypadám jako pako, protože to na mne nikdo nezkouší.
To lze závidět, Tome. Na mě zkouší všichni všechno. Zajásají, když mě vidí v davu, a vyrazí najisto. Už jsem se naučila: „Proč jdete zrovna za mnou?“ – „Nevím.“ – „Já taky ne.“
🙂
Já jsem to měl kdysi za mlada. Lepili se na mně gayové a to nejen v ČR. Asi jsem pro ně byl nějak přitažlivý i jako kovaný heterosexuál. Teď už je klid, přeci jen jsem už výběhový model. A vzhledem k tomu, jak vypadám, nehrozí, že by ze mne nějaký prodejní mámič vyrazil halíř. Na to mám až příliš židovský vzhled.
Život jde snáz, když zdání neklame. 😉
🙂 Skvělé!
Já obvykle končím už u toho „musíte“ reakcí „nemusím“… 🙂