Kouzelný svět loutkového divadla

Díky škole se vracím do toho nejlepšího, co jsem zažila v dětství, bylo toho teda víc, ale jak jsem jednou pod stromečkem našla dřevěné domácí divadélko s marionetami, tak úžas a velká radost, rozpohybovat ty zvláštní postavičky na drátech a šňůrkách… a teď mám kufr plný maňásků, kterými dělám radost dětem ve školce.

V naší školce tedy už nějaké maňásky máme, navlékají se na ruku, jsou z měkkounkého příjemného plyše, představují nejrůznější zvířata. V mém kufru se ovšem zabydlel navíc i kouzelník, kašpárek, král s královnou i princezna… taky hodná babička a zlá čarodějnice, copatá holčička a klaun. Rozehrávám s dětmi příběhy, dáme dohromady klidně několik pohádek najednou, hlavně ať se vyblbneme. Improvizuju, protože udržet pozornost dvaceti dětí v jedné třídě je docela kumšt, a hlavně chci, aby to děti bavilo. Nadšení dětí je mi odměnou.

Musím tedy o tom taky psát odbornou řečí, to mi až tak blízké není, ale zas mám spoustu knížek, které psali nejrůznější blázni do divadla… doufám, že chápete, že tím bláznovstvím mám na mysli hlavně hravost a ponoření se do imaginativního světa, loutky svého času přitáhly mnohé výtvarníky, mám moc ráda třeba tvorbu Petra Nikla. Ten rozpohyboval neobvyklé loutky, vytvořil stínové divadlo, do kterého pouštěl mýdlové bubliny, a byla to taková paráda, taková fantazie, že jsem jen žasla… odehrálo se před lety v jednom komorním prostoru galerie, která už neexistuje. Co naštěstí existuje, jen ten dojem, jaký to na mě tenkrát udělalo, a taky pamatuju, jakou jsem měla radost, když kdysi dávno, když jsem bývala žačkou základní školy, rozbalila paní učitelka velké krabice, z nichž vyndavala právě maňásky. S jak posvátnou úctou jsem si je nasazovala na ruku a pak jsem dokonce dostala hlavní roli v jednom představení pro publikum. Tam už se objevila i nějaká ta nervozita, zodpovědnost a tak, tomu se zatím v méme experimentování s maňásky vyhýbám, snažím se najít způsoby hravé a veselé, ať nás to hlavně baví.

A už jsem si všimla, jak na máňásky reagují děti, které mají nějaké problémy s učením či chováním, a v tomhle jsou tak spontánní, spokojení a radostní… tak už jen proto mi to stojí za to. I když třeba budu ještě „skřípat zubama“, až budu psát další řádky mé bakalářské práce, kterou je třeba psát odborným jazykem, a dělat vědu z něčeho až iracionálního.

To iracionálno mám ráda vlastně ve všech uměleckých disciplínách, z divadla dýchá už generace, i když dnes prý vede počítačová technika, všechny ty umělé blikací hry, ale vězte, dáte-li dítěti do rukou maňáska, tak je to velká radost. A šťastné děti, o to tu jde. V tu chvíli jsem šťastná s nimi. A pak tu vymýšlím další experimenty či ťukám do klávesnice.

Zažili jste v dětství něco podobného?

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články