Milión třistatisíc kroků do Santiaga de Compostela – část IV.

„Mělo to nějaký smysl?“, může se kdokoli zeptat. Proč se plahočit sněhem, úpalem na planině, lézt do kopců a zase dolů bez jediného dne odpočinku, když se dá relaxovat mnohem příjemnějším způsobem. Odpověď zná každý, kdo šel. „Ano“.

Nejde jen o polykání kilometrů. Na Camino je úžasný prostor, mnohdy i hodiny bez lidského stavení, skoro s pocitem, že obzor je opravdu zakulacený. Vesnice, kde člověk nepotká živou duši a přesto cítí, že je tam život.  Poutník s báglem na zádech, který se k vám přidá po pozdravu „Buen camino“, s nímž prohodíte pár vět, zjistíte, odkud je a jaký má plán. A třeba i společné pivo při nejbliží oáze, abyste se rozloučili a vícekrát už neviděli.

Večery ve společných ubytovnách, kde se sejde ten neroztodivnější spolek, jaký si lze jen představit. Tak třeba pan Vu, který mne překvapil českým pozdravením „dobrý den“, z něhož se vyklubal Vietnamec, narozený ještě v zemi původu, vyrůstající s rodiči v Maroku, v pubertě přesídlen s nimi do Paříže, kde se oženil a poté přestěhoval do Španělska, kde má svou rodinu s třemi dětmi, které jsou de facto trilinguální. Český pozdrav se naučil na dovolené v české farmě v Sudetech. Pak třeba Frank z USA, který na sebe později prozradil, že je psychiatr, který pečuje o vězněné vrahy a pedofily. Chiara z Itálie, která po rozvodu hledá ztracenou sebedůvěru a rovnováhu v životě. A v neposlední řadě trojice již starších pánů z Francie, s nimiž jsem zápasil svou bídnou francouzštinou po tři společné večery. Jeden z nich, Jerome, mne potěšil tvrzením, že po třetí sklence červeného se má francouzština pronikavě zlepšuje a prý mám pařížský akcent. Voila ! Asi musím více bumbat Merlot.

Na Camino poutník vidí mnoho zajímavostí, někdy překvapivých, s výpovědí o místních názorech, životní filosofií obyvatel a jejich zvyky. Tak pojďte zase kousek.

I v tak krásném městě, jako je Saint Jean Pied du Port se může objevit cosi, co hyzdí kraj i mysl

Jsme prostě v Baskicku, kde je všechno naprosto jasné

To aby bylo úplně jasno.

Naštěstí jsou i mírumilovnější graffiti, které dají jasnou odpověď, míří-li naše kroky správným směrem

Někdo jde, jiný přímo letí k cíli

Astorga je známá výrobou čokolády už po dlouhý čas. Tak nám to tady neznámý umělec dokazuje.

Připomínka dob dávno minulých, že i tady to občas bylo docela hustý

Jsme v kraji templářů. Po posledním velmistrovi řádu je pojmenováno i jedno albergue, ale jejich působení v tomto kraji je patrno mnohem více.

Tak třeba tento mohutný hrad v Ponferradě. Bude námětem jednoho z dalších blogů

Pro unaveného a zbídačelého poutníka jsou k dispozici i moderní hojivé stanice.

Pro některé to však neplatí. Jejich nohy jsou naprosto v klidu.

Ale jejich cíl je naprosto jasný

Páníček si potřebuje dát dvacet nebo třeba jedno….rádi počkáme.

Maurská studna, údajně z 12. století

Je v ní krásně studená voda, ale k pití jsem ji raději nezkoušel.

Značky Mahou a Estrella Galicia by u nás propadly na plné čáře, ale po 3 týdnech je ocení i znalec.

Zvláště, když k ní po chvíli přinesou i malikatou porcičku iberské šunky a bílého chleba

Zátiší s cílem a báglem. Ke katedrále je to ještě asi 5 kilometrů, ale lahodných a krásných. Protože posledních.

Někteří si před cílem ještě schrupnou v podloubí. Nikdo je neotravuje, protože všichni vědí.

Relikviář, v němž jsou ostatky apoštola Jakuba.

A obří kadidelnice, zvaná Botafumiero, která létá nad hlavami poutníků po skončení bohoslužby. Ve své historii se prý utrhla jen párkrát, naposledy v roce 1937. Není známo, byl-li někdo zasažen.

A dnes poslední snímek. Sjetý vzorek, určitě na pokutu.

Tak to je pro dnešek všechno.

To be continued….

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články