Milión třistatisíc kroků do Santiaga de Compostela – část V.

Marek Orko Vácha kdysi řekl,  že každý, kdo jde Camino, má po skončení poutě potřebu napsat knihu. Jde samozřejmě napsat leccos, ale to podstatné nikoli. Zkuste slepému vysvětlit, co je to modrá barva.  Dnes tedy pár praktických rad pro ty, co se snad chystají.

A/ Výběr trasy

Wikipedie vám řekne, že tras je celkem 12. Začátek je buď ve Francii, Španělsku, Portugalsku a Anglii. Jsou však i dlouhé trasy, které začínají i v naší zemi. To je pro ty, co mají čas jít několik měsíců a jsou dostatečně vytrvalí.

Měl jsem možnost jít tzv. Camino norte, severní cestu, respektive její část celkem 200 km.  Tato trasa je dost opuštěná, s minimem poutníků, takže kdo touží po samotě na Camino, je pro něj ta pravá. S tím samozřejmě souvisí i menší vybavenost jak ubytoven (viz níže), tak i možnosti se najíst. Camino portugese, buď z Lisabonu (600 km), nebo z Porto (300 km), jde podél pobřeží Atlantiku či blízko něj. Cesta z Porto je krásná, krajinou plnou lesů a hájků, starobylých měst a malebných vesniček. Vybavenost ubytovnami a možnost se najíst je samozřejmě mnohem větší. Obě zmíněné trasy jsou bez většího převýšení, stran terénu nejsou náročné. Camino francés, nejstarší cesta, po níž se chodí od 10. století n.l., je stran terénu náročnější, je tam větší převýšení (nejvyšší bod trasy je ve výšce 1515 m nad mořem), není však nouze o jídlo a ubytování (platí pro měsíce mimo top sezónu, kdy to bude špatné asi všude). Není samozřejmě třeba jít celou cestu, místní hodně využívají i možnost jít posledních 100 km třeba 5 dní, což se ale odráží v tom, že poslední úsek bývá někdy podobný procesí a de facto i „boj o lůžko“ v ubytovnách, neboť kdo dřív přijde, ten leží, opozdilci mívají smůlu (viz níže).

Cesta je velmi dobře značená, zabloudit prakticky nelze (i když jsem byl svědkem, že jeden kolega z Francie opravdu sešel z cesty a než zase naskočil na správný směr, stihl urazit navíc asi 12 km). Všude jsou značky (žlutá šipka nebo symbol mušle). V městech to bývá někdy složitější, ale místní Vám na dotaz „Camino?“ ihned máchnou rukou správným směrem.

Čas, kdy vyrazit, je samozřejmě dán možnostmi poutníka. Chodí se celý rok – tedy i v lednu – ale je to samozřejmě náročnější a počet otevřených albergue je nízký. V letních měsících je naopak přeplněno, může tím pádem nastat nedostatek lůžek v albergue a vedra mohou rovněž limitovat počet kilometrů a celkovou pohodu poutníka. V den mého příchodu (27.4.) do Santiaga si přišlo pro certifikát o cestě téměř 800 poutníků.

B/ Ubytování

Ubytovny bývají trojího druhu – provozované místní samosprávou, církevní a soukromé.  Ve všech se za noc platí (od 8 do 15 euro), někdy se vybírá „donativo“, dobrovolný příspěvek, ale výběrčí pečlivě sleduje obolus a jedno euro by se mu jistě nelíbilo.  Kvalita bydlení je různá, starší ubytovny bývají i se stovkou lůžek v jedné hale, patrové postele jsou téměř všude. Moderní ubytovny jsou třeba jen po 6 lůžkách na pokoji, vytápěná podlaha a u postele je lampička a zásuvka pro dobíjení. Někdy je k dispozici i roleta, která po stažení isoluje spáče od ostatních.  Co je však železným pravidlem je fakt, že vždy někdo chrápe a hodně nahlas. Pro poutníky se slabším spaním (můj případ) je to zarmucující skutečnost, navíc nesnáším špunty doi uší. Tomuto se lze vyhnout pronájmem soukromého pokoje (většinou pro dva), jak v některých albergue, tak i pensionu. Cena je samozřejmě vyšší, ale zato si odpočinete v klidu bez nežádoucího zvukového doprovodu.

Ubytovny jsou dnes zařízeny teplou sprchou, WC, možnosti si vyprat zpocené šaty. Většina nabízí i možnost večeře a snídaně (viz níže). Jsou v drtivé většině čisté, někdy je komfort až překvapující. Třeba lůžko de facto na krásné půdě pod střešním oknem s vlastní skříňkou na věci v klidné ulici, kde nebyla doprava.

C/Stravování

Jak jsem psal již dříve, zajímavým úkazem bylo (aspoň u mne). že jsem nepotřeboval tolik jíst. Jsem si jist, že jsem měl mnohem méně jídla, než v běžném denním rytmu doma. Snídaně až na malé výjimky byl kousek toustu, máslo a džem, čerstvá pomerančová šťáva a kafe (pro mne zcela zásadní faktor).  Asi dvakrát byla snídaně formou švédského stolu, jednou velmi bohatého, kde byla iberská šunka, chorizo klobásky, pan domácí dělal na žádost vaječinu. A spousta ovoce a zeleniny, výborné sýry.

Večeře bývají vydatné, hodně albergue či blízkých hospod nabízí „menu per peregrino“ (menu pro poutníka), což je pokrm o dvou chodech (jako předkrm spaghetti, salát), hlavní jídlo kus masa s oblohou, vždy něco sladkého na závěr a sklenice vína nebo vody (cena od 11 do 14 Euro).  Někdy v menších albergue bývá večeře společná, což sbližuje stolovníky a většinou se večeře protáhne do pozdních hodin, protože diskuse bývají hodně zajímavé a vína je dostatek.

Přes den se dá samozřejmě leckde najíst, osobně jsem volil možnost „pinchos“, malé kousky ryby, klobásky, sýra, atd. a to k pivu či vínu. Pivo je ve Španělsku dvou značek (Estrella a Mahou), obě jsou pro českého pivaře utrpením, ale po pár dnech je to nutnost (horko a žízeň přebije pachuť). O vínu jsem už psal, je skvělé (blízko je kraj Rioja), i v té nejzapadlejší putyce vám nalijí skvělé, plné, s chuťovou barevností.

Na cestu je však třeba mít dostatek vody. Každé ráno natankovat aspoň tři litry a doplňovat, co to jen jde.  Některé pustější úseky, bez stínu, na planině v úpalu jsou náročné a bez tekutin to může být docela problém. V létě se potřeba ještě navyšuje. Tu a tam jsou k mání prameny, z nichž je voda neuvěřitelně lahodná a studená.

D/Výbava

Absolutní prioritou jsou boty. Netřeba pohorky (pokud nejdete v zimě), stačí pevné kotníkové, které jsou však patřičně „ochozené“, vyzkoušené a spolehlivé. I tak se stane, že se objeví puchýř, otlak, ale šance u vyzkoušených bot je menší než u nových. Viděl jsem mockrát poutníky, kteří si nějaký 5.-6. den na camino ošetřovali sedřené puchýře, mazali otlaky atd. Většinou to bylo dáno tím, že měli zbrusu nové boty, sice skvělé, drahé, ale neochozené a nevyzkoušené. Je nutné mít ještě jedny boty (promočené nejdou další den vzít, může se stát malér s jedním párem atd.).

V létě 2-3 trika, jednu větrovku, případně tenký svetr. Kalhoty v létě jistě kraťasy, zase aspoň dvoje k převlečení. Spacák (v albergue vám dalí maximálně chlupatou deku k přikrytí, ale ne všude).  Netřeba karimatky, matrace na postelích jsou celkem dobré. Pak troje ponožky, hygienické potřeby, ručník a něco na spaní. Každé kilo je znát, měl jsem ještě svůj Canon, který je dost těžký, takže s vodou jsem měl batoh cca 12-13 kg. Novinkou pro mne byl fakt, že se bágly dají převážet službou do cíle další etapy, cena cca 10 euro/batoh. U starších poutníků jsem to i chápal, méně u 30letých atletů. Nu což, časy se mění. Samozřejmě pláštěnku, ideální je pončo, kryjící člověka i batoh, které končí v polovině lýtek.

Každý má svůj mobil, kde se dá stáhnout aplikace stran cesty. Dobrá je Buen camino, kde je profil trati, popis nejbližších ubytoven a hospod. Samozřejmě i délka mezi vesnicemi atd. Existují i publikace ( v angličtině ), kde je totéž, jsou tam navíc i další poznámky ohledně procházené oblasti, které upozorní na zajímavý klášter, vyhlídku, pamětihodnost atd.

Před prvním krokem na Camino je nutné si obstarat tzv.“credential“, což je leporelo s prázdnými políčky, kde dostáváte razítka (některá  jsou velmi zajíimavá) a to v místě ubytování, nebo v hospodách, případně i v kostelích či katedrálách. V cíli vám na jeho podkladě vystaví potvrzení o cestě s počtem našlapaných kilometrů.

E/Náklady na cestu

Doby poutníků s holí a mušlí jsou nenávratně pryč. (mušle sloužila pro nabrání vody k pití, hůl na odhánění vlků). Už pořízení výbavy, kterou uvádím výše, je třeba několik tisícovek, spíše více. Nicméně některé věci se doma najdou a netřeba kupovat nové.

Je třeba se dostat do výchozího bodu trasy, letenky se někdy dají pořídit levně, ale s předstihem. Při delším putování není jasné datum odletu, což může letenku prodražit. Pokud člověk jde z Saint Jean Pied du Port, je nutné ještě dojet vlakem (jel jsem z Paříže TGV – chtěl jsem vyzkoušet, jaké to jet cca 330 km/hod), a konec ještě osobáčkem z Bayonne do výchozího místa. Ze Santiaga sice létají letadla, ale jen místní lety, takže stejně je nutné mít letenku z Madridu, Lisabonu či Porta. Flixbus Santiago – Porto cca 450,- Kč.

Nocleh je v průměru 12 euro, dá se někdy pořídit o cosi levněji. Snídaně většinou 5 euro, večeře (viz výše 11-14 euro). K tomu je třeba připočítat i cosi přes den. Sklenice piva půl litru (je třeba říct cerveza grande, jinak vám dají dvoudecák), stojí mezi 3-4 eury, sklenka vína 1-2 eura. Pinchos okolo 5 euro. I při velkém šetření se denní náklad nedá stlačit pod 40 euro. Jistě, lze ušetřit na nocležném, ale to znamená mít sebou stan a karimatku navíc. V městech je takovéto spaní vyloučeno. Navíc si neumím představit, jak se balí v dešti mokrý stan a jak vypadá při rozbalování.  Pokud Camino trvá cca měsíc, je to při spočítání všech popsaných nákladů docela nářez.

F/Zisky a ztráty

Ale…všechno výše uvedené, co možná působí trochu nervózním dojmem, je vyváženo tím, co poutník získá. Pocit, že něco dokázal, zjištění, že den na cestě je dlouhý a má dostatek prostoru na přemýšlení, co v životě změnit, co ještě udělat a třeba i nějakou retrospektivu. Zcela nevšední zážitky s krajinou a lidmi odevšad, kde každý má svůj příběh, svou motivaci, večery ve společnosti, jež je jedinečná a neopakovatelná. Takže nějaký ten zapomenutý kabel pro nabíjení, případně ručník v umývárně jsou jen malé šmouhy na paletě pozitivních emocí.  Rozhodně vám ubyde nějaké to kilo živé váhy. A je to samozřejmě z tukových zásob, protože svaly jsou v trvalé permanenci (za 27 dní jsem sundal 5 kg a zmenšil objem v pase).

Je třeba se odhodlat a jet. Třeba krátký úsek, třeba ve společnosti a třeba ten nejlehčí. A ochutnat Camino de Santiago jako nevšední pouť, která zůstane v člověku i po letech zarytá v mysli a srdci na doživotí.

Buen camino.

A jako bonbónek na závěr pentalogie pár fotek z nočního Santiaga, kdy v ulicích nikdo není.

Plaza Obrador, přes den plná poutníků a hluku, v noci naprostý klid.

Pyreneje z nebe – cesta domů

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články