Do Moskvy nebo do Washingtonu?
Slova jako migrant, uprchlík či utečenec před malým časem zhmotňovala představu o mladém muži z Afriky, který se chce dostat do bohatého Německa, aby mohl čerpat sociální dávky.
Jednu dobu se trochu zapomínalo, že v historii lidé opouštěli své rodné země i z jiných důvodů. Pokud si vezmeme za příklad bývalé Československo, tak třeba rok 1948, kdy řada našich občanů utekla před komunistickým režimem nebo rok 1968, kdy utíkala před ruskou okupací.
Odejít ze své vlasti není jednoduché. Emigrant zahodí celý svůj život, v kterém usilovně budoval dům, zahradu, kariéru, vztahy, rodinu. Ze dne na den je všechno pryč.
Může se stát, že člověk ani neví jak a najednou stojí na vlakovém nádraží v cizí zemi s jinou kulturou, odlišným jazykem a s minimem věcí a finančních prostředků, které musel zanechat doma. Když má štěstí, za ruku drží nejbližší rodinu. Ostatní příbuzné, přátelé, kamarády, sousedy, ty všechny nechá doma. V místě, do kterého se již nikdy nevrátí.
Není to příjemná představa.
V turbulentní době se události odehrávají překotně. Pokud by u nás došlo k podobné události, jako agresivní napadení suverénní země na východě, vzniklá situace by nás donutila k rozhodnutí.
Část populace by zůstala doma. Takzvaných vítačů by zřejmě nebylo mnoho. Pro druhé by vlast znamenala více než vlastní život a jistoty. Týkalo by se to nejen těch, kteří by ji chtěli bránit, ale také lidí, kteří už by už nechtěli v cizině začínat nový život.
Ostatní by museli zvážit směr, kterým se vydají. Východ nebo Západ? Moskva nebo Washington? Azbuka nebo angličtina? Slovan nebo Angličan? Rusko nebo Amerika? Bohatá a drahá velkoměsta nebo chudý a levný venkov? Přeplněné obchody nebo nedostatek zboží? Práce nebo nezaměstnanost? Svoboda nebo demokracie?
Žijeme v relativně bezpečné, bohaté a mírumilovné zemi, v které je zdravotní péče snadno dostupná. Každý u nás nemůže být milionář, ale každý neskončí na ulici. Kdo se z nějakých důvodů propadá do chudoby, najde nemalý počet natažených pomocných rukou z veřejného i soukromého sektoru.
Z takové země se těžko odchází, zvláště když jde o vlast. V ruštině pro rodnou hroudu existuje lepší slovo. Rodina. A neméně těžko se vybírá zem nová. Nežijeme v dokonalém státě a v dokonalém systému a jsme součástí nedokonalého evropského společenství. Naše spojenectví by si zasloužila být ještě o něco silnější. Jenže současný svět ráj zaslíbený nikomu nenabízí. Můžeme se jen pokusit ho vybudovat každodenní trpělivou a usilovnou prací. Ráje nedosáhneme, že budeme bohatým závidět, pokřikovat na ostatní z dálky, nadávat politikům, nepřetržitě kritizovat a zvedat výstražně ukazovák, jak všichni dělají všechno špatně a přitom já nic, já muzikant.
Svět opravdu není černobílý. Avšak válka člověka před černobílá rozhodnutí nemilosrdně postaví. Když po něm agresor střílí, nepomůže vstát ze země, zvednout ruce na hlavu a říci: pojď cizinče, budeme vyjednávat, svět je přece barevný. Když ženu na zemi znásilňuje voják, nepomůže jí šeptat mu do ucha: pojď mladíku, zkusíme se pomilovat s láskou. Když bude občan donucen utéci ze své vlasti, nepomůže mu prosit o mír, je postaven před otázku, kterým směrem se vydá. Odpověď nemůže nebýt černobílá.
Moskva nebo Washington?
V této souvislosti by bylo zajímavé sledovat volající, kteří milují svět plný barev a přitom plivou na Evropskou unii, NATO, Spojené státy, Německo, Francii, OSN, vládu, parlament, bohaté, korporace, kapitalismus. Kterým směrem by se vydali?
Moskva nebo Washington?
Kterým směrem se vydáte, když budete muset opustit vlast?
Moskva nebo Washington?
Psáno pro iDNES.cz
Dean Reed – Together. Zdroj: YouTube.cz
Náhledová fotografie z Pixabay.com:
https://pixabay.com/cs/photos/ukrajina-vlajka-chlape%c4%8dek-zni%c4%8den%c3%ad-7068221/
Krásně jste to napsal. Souhlasím i s vaším popisem naší země. Ale v poslední době se o ni začínám trošku bát. Hlavně když si přčtu některé debaty na síti.
Ja mám na Slovensku veľmi rada prírodu, hory, vodu,rieky, vodopády, Tatry, Fatry, Slovenský raj, všetky možné doliny, keď si výjdem nad les a vidím ako ráno sadá hmla a cítim vôňu zeme, ako vychádza slnko alebo ako zapadá. A mám pocit, že si tú našu krajinu nevážime, ani medzi sebou tu nevychádzame ako ľudia navzájom a aj(a nielen) po prírode robíme neporiadok. Ale domov cítim tam, kde mám svojich blízkych.
Vynikaj9cí üvaha
krásne ste to vystihli, Jane…ja určite viem, že pre mňa by nebola dilema, či Moskva alebo Washington…aj keď momentálne je pre mňa dilema, kde vôbec…odišla som zo Slovenska pred pätnástimi rokmi s jedným kufrom…teraz som sa vrátila s tromi a stále tu nemám pocit domova..možno niektorí sme jednoducho veční emigranti…
Ja vás chápem…Domov môže byť aj v srdci a tam, kde ešte máme svojich blízkych, nielen korene.
Výborná úvaha, Honzo. Myslím, že „bezbolestně“ lze emigrovat tak do 25 roku života. Pak jsou kořeny už natolik zapuštěné, že stesk po vlasti může být hodně limitujicím faktorem pro další život jinde.
Chápu Ukrajince, kteří nechtěli opustit své město, i když bylo pod palbou, kteří tam zůstali, i když věděli, že budou okupování novodobými avarskými nájezdníky.
Myslím, že dilema Moskva nebo Washington by nebylo pro drtivou většinu nějakým zásadním problémem.
A poslední poznámka. Těch případných vítačů by se časem našlo více, jsem přesvědčen, že ohebná páteř je v našem národě celkem slušně geneticky zakořeněna.