Manželské toccaty a fugy : Parfumérie

Pod jhem obtížného tématu s vědomím, že na takhle tenkém ledě se tančit nedá. Takže jen opatrně našlapuji a vstupuji.

Již několikrát jsem poukázal na záludnosti společných nákupů a to všeho možného zboží, kdy ženský princip velí paradoxně do útoku, zatímco ten mužský buduje vpravdě husitské hradby a důsledně mává řemdihem nad hlavou, aniž by se pohnul z místa. Pravda – rekvizity se časem mění, ženský útok není provázen chorálem či bojovým rykem „urá“ při dobývání butiků, chlap místo zbraně tasívá smuten jen vydojenou platební kartu a jako hradbu volí nejbližší nálevnu.

Existují však terény, kam by za žádnou cenu neměl vstupovat a to ani za líbezného zvuku Sirén, neboť tam, jak známo, ztroskotali lecjací pašáci. Prodejny lahviček, kde několik kapek stojí stejně jako plná nádrž nafty bagru, považuji odjakživa za velmi podezřelé a jejich obsadu za modifikaci potulných mámičů, kteří v dřevních dobách objížděli poutě a nabízeli své zaručené lektvary a vodičky na padání vlasů, víček, odstranění různých pupínků či tvrději jako prevenci horečky omladnic.

Moderní doba tyto lapky přeměnila v seriózně vypadající instituce, kde se mezi pulty prohánějí sličné děvy, na nichž oko mužovo nemůže nezálibně spočinout. Přesto normální mužskej dovnitř neleze. Důvodem je absolutní zmatek ve směrovkách či nápisech. Zatímco v řádných kvelbech všeho druhu je jasně napsáno třeba „maso“, nebo „pivo-limo“, případně „mrazící boxy“, kde ten kdo hledá najde, tak v prostorách parfumerie vládne šamanský duch. Co si lze představit pod pojmem „Givenchy“, „Hugo Boss“ či „Chanel“? (A to jsem vyjmenoval jen ty snadněji zapamatovatelné….). Co si má prostý koksař pod těmito cizími pojmy představit?

Mnoho let se mi podařilo odolávat společnému vstupu do tohoto chrámu nesmyslu. Až jednou….To jsme uvízli na letišti v té zóně nikoho, podobně jako Tom Hanks ve slavném filmu, nicméně důvodem nebyl převrat, ale vítr, který by odfoukl prý i Mriju. Po zjištění, že se nelze opít /pivo za cca 200,- Kč je přeci jen zhovadilost/, objevila moje žena obrovský prostor s uvedenými nápisy a s vědomím, že se větrný živel hned tak nezklidní, začala studovat jednotlivé pultíky a šuplíčky všech těch šamanů, kteří dodávají své předražené zboží.

Byl jsem probuzen zhruba po půl hodině, kdy mi před nos strčila bílý pásek. Procitnutí mělo stejnou razanci, jakou se člověk probere při expozici čpavku.

„Co tomu říkáš?“ zeptala se naivně, i když si musela být vědoma, že po takovémto způsobu probrání ze sna budu zhruba 15 minut zcela nepoužitelný k jakékoli i primitivní intelektuální činnosti.

„Je to skvělé“, zkusil jsem obvyklou větu, s níž lze někdy zaplašit hrozící nebezpečí a rovněž dává možnost pokračovat v přerušeném spánkovém rytmu.

„Ne, chci znát tvůj názor, jestli bych ti voněla“, trvala úporně na odpovědi. Když jsem dlouho neodpovídal, začala mi před nos strkat další proužky. Po desáté expozici se mi začaly mlžit oči a začal jsem považovat onu částku za pivo opět přijatelnou.

„Pojď tam se mnou“, řekla hlasem, který dopředu mařil jakýkoliv odpor. Při vstupu se na mne líbezně usmály všechny prodavačky, tušíce, že ten moula u nich nechá pěkné peníze. Zatímco žena pokračovala v studiu odlehlejších prostor, mne zavedla kyprá Afroameričanka k stojánkům pod názvem „For men“. Začala i strkat pod nos ony profláklé proužky a mne se opět začalo činit nevolno.

„Toto je cosi pro vás“, sdělila finálně a otevřela malou lahvičku s nápisem „La nuit des hommes“ /Noc mužů/. Snažil jsem se té osobě vysvětlit, že v drtivé většině po šichtě v noci spím, takže nějaké matlání je zhola zbytečné, ale ona vše považovala za výborný vtip a dokonce se jej snažila přeložit své kolegyni.

Svůj boj jsem prohrál. Nakonec mi byla ona noc vnucena, stejně jako jako další dvě lahvičky titěrné velikosti a ještě titěrnějšího objemu, který byl v naprosto brutální nepřímé úměře k ceně. Matně jsem si vzpomněl na dobu svého mládí, kdy pro ženy nabízel socialismus „Živé květy“ a pánům Pitralon. Pravda, po spřáteleném vstupu vojsk byla domácí scéna obohacena „sovětskymi duchy“ , které se daly ve speciálních obchodech koupit  v poměru kýbl za rubl. Měly však svou razanci, takže šlo bezpečně zjistit na plošině vzadu, že předními dveřmi tramvaje vstoupil před 5 vteřinami ruský oficír.

Jsem povahy bádavé a přemýšlivé. Po další expozici závanu té neskutečně drahé tekutiny jsem dospěl k nápadu, který si tímto patentuji. Jelikož normálnímu chlapovi voní mnohem více jiné esence, hledám společníka na výrobu série voňavek, které budou nám – mužům – mnohem jasnější a méně rafinované, než ty tubičky mastí za osm stovek.

V našem krámu budou voňavky s jasnějšími názvy produktů: Tak třeba parfém „Uzené koleno“.  Další: „Svíčková“. Nebo další: „Rum“. Výroba se rozjede a rozumné české ženské nechají nějakého Saint Laurenta mezi jeho káděmi opuštěného a zbědovaného. Dobře mu tak.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články