Válkou unavení
Pro někoho (a není jich málo) spíše speciální vojenskou operací. Zprávy z Ukrajiny jsou často až na 3. či 4. místě, spíše se řeší nová známost Agáty a Jaromíra…
Více jak 4 měsíce trvá válečná agrese Ruska proti svrchovanému sousedícímu státu. Podle původních plánů mělo jít o krátký akt, rychlé obsazení celé země, svržení vlády a presidenta (ten by se buď „ztratil“, nebo by utekl s kufrem dolarů kamsi do Belize), radostné vítání osvoboditelů od nacismu a posléze naprosto férové referendum o absorpci Ukrajiny do ruské říše. Svět by trochu zahýkal, ozvalo by se několik bloudů, kteří nadřazují morálku nad plný kastról a bylo by lidově řečeno vymalováno. Pan Miloš Zeman by blahosklonně poznamenal, že je to „fait accompli“ a že měl zase jednou pravdu. Dostal by pozvánku na slavnostní vojenskou přehlídku do Kyjeva, kde by seděl na čestném místě vedle Vladimíra Vladimíroviče, možná by se na něj usmál i čínský císař.
Jenže, jak pravil jeden umírající rabín, všechno je jinak. Místo blitzkriegu jde o zákopovou válku, místo nadšených osvobozených obyvatel vidíme statečné obránce vlasti. Místo „chytré války“ jsme svědky genocidy. (tento termín plně odpovídá realitě, neboť jsou bez lítosti vražděni civilisté, ukrajinské děti jsou odváženy do ruského vnitrozemí – „dány na převýchovu“ – vzpomínáte, kdy jsme to naposledy slyšeli?), města a vesnice jsou vzhledem k obraně srovnávány se zemí bez ohledu na to, že tam žijí obyčejní lidé. Ruské ozbrojené síly rabují dobytá území, znásilňují ženy a dívky. Vzhledem k rodinným vazbám některých vojáků Ruské federace jsou do bojů nasazováni primitivní jedinci odkudsi ze Sibiře, kteří nemají zábrany hubit obyvatelstvo podobného jazyka a dlouhodobé společné historie s Ruskem.
Světová solidarita je sice stále přítomna, ale přiznejme si, že dost razantně ochabuje. Po počátečním nadšení i v naší republice dochází k jakémusí ochlazování původního entusiasmu. Netýká se to jen některých politických stran, které již naplno využívají složité ekonomické situace našich obyvatel, aby poukazovaly, kdo že za to tak trochu či více může. Netřeba ani číst výblitky na Aeronetu a jiných „spřátelených“ serverů, kde míra hnusu přesahuje i obvyklou hladinu středoevropské tolerance.
Přiznejme si, že i nás začínají zprávy z Ukrajiny tak trochu nudit či obtěžovat. Pozornost přitáhne obzvlášť odporný atak, jako zásah nákupního centra daleko od fronty ruskou raketou. Jinak však vnímáme onu válku (pro některé čtenáře jistě speciální vojenskou operaci) jako cosi vzdáleného, co se nás až tak úplně netýká, raději čteme bulvární zvěsti kdo s kým a za kolik. Navíc jsme tu a tam přikrmováni tím, že vše, co vidíme, nemusí být tak úplně pravda. Že mrtvoly na ulicích jsou herci, že si Ukrajinci vyhazují baráky s lidmi sami, aby to pak svedli na nevinné ruské vojíny, kteří jsou dle bývalého primase českého pouze frustrováni okolnostmi a proto tu a tam provedou nějaký ten lidsky odporný čin.
Je docela možné, že s popsanou „únavou“ novodobý Čingischán, sídlící v Kremlu, počítal. Že časem převládnou „rozumné“ názory, že je nutné se s ním tak nějak domluvit (hlavně jej neponižovat), že pragmatismus politiků převládne nad hrůzami, jež se odehrávají do této doby v klidné Evropě. Že strach, aby se cosi podobného nerozšířilo dále, přesvědčí občany a potažmo politiky, aby zanechali morálních dilemat a vrátili se k osvědčenému détente, které se kdysi dělo v dobách studené války.
Všichni víme, kam vedou ústupky agresorovi. Jen k posílení vědomí, že ti na druhé straně stolu jsou slaboši, jimiž není nutno se zabývat. Že když neprotestují při neoprávněném záboru kousku cizího území, nebudou nic dělat i při schramstnutí celé země.
Je třeba vyslovit uznání naší vládě, že nepodléhá defétismu, že je naopak aktivní v posilování vojenské přípravy, že do naší armády přijde více peněz a že jsme pevným článkem NATO, které jediné je schopno útočníka z Ruska přišpendlit a dát mu najevo, že při vstrčení prstu do dveří mu bude useknuta celá ruka. Protože jen tomu rozumí a jen toto bere vážně.
My ostatní bychom měli vycházet vstříc lidem, kteří prchají před válkou a kteří se snaží u nás pracovat, aby nebyli tak říkajíc na obtíž. Přispět na humanitární pomoc a třeba i na střelivo, které obránci potřebují.
A nenechat se ukolébat, že to všechno tak nějak vyšumí a že my, s letitou zkušeností přikrčení se za bukem a vyčkávání, z toho vyjdeme opět se zdravou kůží. Opak může být krutou pravdou.
Kanada otvira nekolik novych ambasad ve Vychodni Evrope, vyrizovani viz pujde rychleji. Mame zde nove Ukrajince, lide jsou ochotni zadarmo ubytovavat, Jen se o tom u nas v CR nepise.
Silny clanek, vice takovych!