Červeným tlačítkem zaseklí ve výtahu s hulvátem

Strávit víkend v uvíznutém výtahu by nebylo nic příjemného. Zvláště v plně obsazeném a se sprosťákem, který to zavinil, k tomu.

„Tak, a je to,“ pravila dívka za přepážkou a ťukla naposledy do počítače. Mrkla na mě a usmála se. „Mějte se a přeji hezký víkend.“

Popřál jsem jí totéž. Byl pátek večer a nacházeli jsme se v posledním patře známého mrakodrapu v centru města. Skoro prázdná kancelář realitní firmy zabírala plochu o velikosti poloviny fotbalového hřiště. Většina zaměstnanců z open space odešla za víkendovými radovánkami.

Spokojený jsem si zastrčil kupní smlouvu na nový byt do náprsní kapsy saka a zamířil k výtahu. Čekali zde další čtyři lidé a než stroj dorazil, ozval se mi za zády klapot vysokých podpatků. Doběhla nás udýchaná dívka z přepážky. Alespoň v duchu jsem teprve teď mohl ocenit hezké nohy, které vyčuhovaly ven z krátké žluté sukně.

Nastoupili jsme a já zmáčkl tlačítko označené písmenem „P“ za zády uhlazeného muže ve středních letech v černých polobotkách, modrém obleku a bílé košili s rozhalenkou. Zdviž se rozjela směrem dolů. Věžák patřil ke kancelářským budovám postavených v padesátých letech. Po několika rekonstrukcích jej poslední developer nechal zmodernizovat. Stavební firma probourala přepážky a vybudovala nadstandardní administrativní prostory, které majitel budovy za nemalý peníz v dané lokalitě pronajímal.

Výtah nabíral rychlost.  V hlavě se mi zjevil obraz zítřejšího grilování na zahradě. Když jsem na ohni obracel krásně prorostlou krkovici, zasněně jsem se opřel zády o stěnu kabiny. Totéž učinil i chlapík v modrém saku, stojící naproti mě.

Ozval se sotva slyšitelný zvuk. Lup.

Výtah se zastavil a chvíli se nic nehýbalo.

„To se tady občas stává,“ uklidňoval nás tlustý starší pán s pleší a kulatými brýlemi. „Pracuji tady, tak vím svoje. Nemějte obavy, za pár minut se ten starý vergl rozjede.“

„Bezva,“ poznamenal mladík v tričku s krátkým rukávem a prázdnou brašnou na notebook. Měl pihovatý obličej a nos dlouhý jako Pinocchio, na jehož konci mu visela jakási malá kapička čehosi neurčitého.

Vedle mě stála nervózní žena, asi těsně před čtyřicítkou. Měla na sobě dlouhé zelené šaty, pod kterými se jí rýsovalo větší bříško. „Jsem těhotná a mám strach z malých prostor,“ sdělila nám.

Pihovatý mladík řekl: „Bezva.“ Najednou zaklonil hlavu a kýchl. Visící kapka se rozlétla do stísněného prostoru a k ní se přidaly další kamarádky z mladíkova nosu.

Bezva, pomyslel jsem si, když se kapénkový oblak usadil na našich vlasech a šatech.

Výtah se stále nehnul.

Žena s bříškem podotkla směrem ke staršímu pánovi: „Říkal jste, že by se měl brzy rozjet.“ Hlas se jí mírně chvěl.

Pán znepokojeně řekl: „Faktem je, že už se dávno rozjet měl.“ Zarazil se. „Počkejte, tady by měl být někde štítek s číslem telefonu na servis výtahů.“ Odstrčil muže v modrém svým břichem mírně stranou, aby prozkoumal panel.

„Hm. Paráda. Výtah při poslední rekonstrukci nevyměňovali, takže ten štítek je tu kdoví jak dlouho. Nápisy setřel čas.“ Zachechtal se a začal si pískat.

Muž v modrém obleku zbrunátněl v obličeji a vystartoval na tlouštíka: „Když tady pracujete, jak je možné, že ve firmě trpíte takový bordel?“

Pán se překvapením zarazil: „Promiňte? Jsem jenom zaměstnanec…“

„Co jako? Snad každý, když vidí nepořádek, má povinnost zasáhnout!“

„Jaký nepořádek máte na mysli?“ Zašeptal tlustý pán s brýlemi.

„Děláte si prdel?“ Zvýšil hlas muž v modrém saku. Prohrábl si prsty husté černé vlasy, nakrčil orlí nos a vystrčil dopředu útočně bradu. Vypadal nebezpečně. „Jezdíte do práce starou rozpadající se rachotinou. Jak to, že jste problém neřešil neprodleně s vedením? Je vám jedno, že se tady někdo může zabít? “

„Ježíšmarjá,“ vyjekla těhotná dáma.

Dívka ve žluté sukni sukni vytáhla z kabelky mobil. „Snad nebude tak zle. Zavolám hasiče.“

„Zbytečné,“ pravil tiše pán. „Tady se nedovoláte, jednou jsem to zkoušel. Žádný signál kabinou nepronikne.

„Kurva. A co to jako znamená?“ Vyštěkl muž v modrém.

Dívka se zamyslela: „To znamená, že o nás nikdo neví. Je pátek a jsme jediná firma v budově, která má tak dlouho otevřeno. Uvízli jsme jako poslední ve čtrnáctém poschodí. Ostraha nás neuslyší, za hodinu zamyká a kóduje budovu. Odemykají až uklízečky, které chodí v pondělí kolem čtvrté ranní. Tak to pá, adié s námi.“ Podívala se na těhotnou. „Snad alespoň vy nebudete rodit paní.“

Bledá čtyřicítka zaúpěla: „Jsem teprve v šestém!“

„Bezva.“ Vzdychl mladík a znova kýchl, tentokrát do kapesníku.

Žena v očekávání se chytla za hlavu. „Co je na tom bezva? Do pondělka tady nevydržíme.“

„Umřeme tady.“ Mladík s brašnou na notebook se pokusil zažertovat. „Uklízečky v pondělí ráno otevřou výtah a najdou tady šest koster.“

Ostatním do smíchu moc nebylo.

„Je nás tady sedm,“ řekla dívka a ukázala na těhotenské bříško ženy.

„Osm,“ upřesnila budoucí maminka. „Čekám dvojčata.“

„Bezva.“ Mladík znova kýchl do papírového kapesníku. Očima hledal koš a když ho nenašel, zmuchlal ho do kuličky a hodil na zem.

Muž v modrém obleku znova vybuchl. „Lezete nemocný mezi lidi a ještě tady budete dělat bordel. Kvůli vám budu nemocný! Mám důležitou práci, nemohu si dovolit marodit!“

„Mám asi nějakou alergii,“ chtěl se bránit mladík. Když viděl mužovo rozčílení, sedl si na zem na prázdnou tašku od notebooku a dal si hlavu do dlaní.

Dívka se zahihňala, patrně nervozitou.

„Je vám něco směšného?“ Otočil se k ní muž. „Vyřizovala jste mi kupní smlouvu a trvalo vám to jak lačnému sraní. Tady tomuhle,“ ukázal na mě, „jste totéž vyřídila za poloviční dobu. Určitě vás něčím podmazal!“ Obrátil se s nepřátelským výrazem ke mě.

Dívce vyrazili slzy do očí. „To není pravda.“ Nijak jsem nereagoval.

Deset minut nikdo nepromluvil, když se najednou pohnula těhotná žena. Opřela se rukou o stěnu výtahu.

„Co budeme dělat? To nás nikdo nezachrání“ Zakňourala jako malá holka. „Mě se chce.“ Zkřížila nohy. „Tak udělejte někdo něco!“

„Bezva,“ pronesl kluk a dal si hlavu do dlaní.

Muž zařval, až sebou všichni trhli: „To udržíte, i kdyby čert na koze jezdil!“

Postavil jsem se před něj a podíval se mu zblízka do očí. „To jste přehnal. Nezdá se vám? Dáma je v tom a když na ni budete křičet, tak je možné, že TO opravdu neudrží. I kdyby čert na koze jezdil.“

Hulvát v modrém zmlkl. Mávl rukou a sesunul se na podlahu. Hlavu opřel dozadu, v místech, kde se nacházel panel se všemi tlačítky.

Ozval se sotva slyšitelný zvuk. Lup.

Výtah se rozjel. Muž se ohlédl a zčervenal v obličeji.

Když jsme dorazili do přízemí. Těhotná žena se rozběhla k nejbližší toaletě. Dívka z přepážky cupitala s ní a držela ji přitom v podpaží.

Ostatní vystupovali postupně z výtahu.

„Na shledanou,“ řekl jsem.

Mladík a tlustý pán popřáli hezký víkend a pomalu odkráčeli kolem přepážky s ostrahou k východu.

Muž v modrém vystartoval bez rozloučení.

Odcházel jsem jako poslední, když mě něco napadlo. Obrátil jsem se k panelu a jen tak na zkoušku zmáčkl červené tlačítko s nápisem „STOP“.

Ozval se sotva slyšitelný zvuk. Lup.

Psáno pro Blogosféru

Píseň „Tatrman“ zpívá Pražský výběr. Zdroj: YouTube.cz

Náhledový obrázek: https://pixabay.com/cs/photos/architektura-budova-infrastruktura-2560008/

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články