Svatý Virgilius

Jako každý den po snídani jsme stáli na dvoře a čekali na bratry Nardinovy. Končilo září a po ránu už byla vlezlá zima, pracovní hadry impregnované hroznovým cukrem lepily a studily na kůži. Alpy nad údolím Adige se bělaly prvním sněhem, nikdo nic neříkal, jen Albánci si bokem něco špitali.

Otevřenými vraty vešel do dvora muž. Přes volné prostranství pokračoval rovnou k domu a byl mi byl povědomý. Albánci zmlkli a všichni jsme sledovali, jak se k nám dlouhými kroky blíží. Byl vysoký, na sobě měl khaki košili přepásanou ledvinkou a džíny zastrčené do gumáků. Ano, vzpomněl jsem si: minulý týden si tenhle člověk v marketu na náměstí kupoval cigarety a večer jsem ho pak zahlédl popíjet v baru. Považoval jsem ho za Rusa, protože jako Rus vypadal. Ale ne jako takový ten Rus šmrncnutý Tatarem, jehož prototyp býval k vidění na sovětských tancích, ne; tenhle vypadal jako Ilja z ruských bylin, urostlý, s úzkým pasem a širokým hrudníkem, plavými vlasy a plnovousem – napůl Slovan, napůl Seveřan.

Příchozí pokynul hlavou a pozdravil „buon giorno“. Jeho bohatýrský zjev byl ovšem zavádějící – představil se jako Virgilijus z Litvy. Představili jsme se i my: já jako první – medik z Prahy, oba Slováci – táťkové z Galanty, kurdnatý Milo v modrém školnickém plášti – poslední, který tu zbyl ze tří Chorvatů, a nakonec oba Poláci s černými knírky – bratranci z Kielc. Jen Albánci poťouchle koukali a tak jsem mu jejich jména řekl já.

„Ganzer Ostblock,“ zasmál se Litevec, vytáhl krabičku marlborek a nabídl nám, ale než jsme si stačili vzít, vyšli ze dveří Nardinové. Ještě přežvykovali a přitom se jako obvykle halasně hádali – starší Gianni cosi vyčítal mladšímu Pinovi, který si to však nemínil nechat líbit. Rozuměl jsem jim jenom nadávky a sem tam nějaké běžné slovo – z italštiny jsem stejně jako ostatní ovládal pouze pár provozních frází a kromě toho měl místní dialekt k Danteho jazyku dosti daleko. Za bratry vyběhla Pinova manželka, prsatá třicátnice, po níž všichni soustavně pokukovali, jelikož to byla jediná ženská v baráku, a cosi vřeštíc podávala Pinovi svačinu. Ale ten jen mávl rukou a nastartoval traktor. My nalezli na valník, zatímco nasupený Gianni vyrazil napřed autem. Pomalu jsme kodrcali salornskými uličkami dolů k mostu a dál kolem nádraží k Nardinovic sadům za řekou. Pino byl v dobré náladě, že se mu podařilo vytočit bratra i manželku najednou, a od volantu vesele mával hlídkujícím carabinierům, kteří mu stejně odpovídali, aniž by je byl valník plný načerno zaměstnaných cizinců nějak vzrušoval. Prostě Itálie.

Opíral jsem se o postranici vedle Virgilija, který mohl být tak o deset let starší než já. Abychom jen tak mlčky neseděli, otázal jsem se ho rusky – poprvé v životě se mi naskytla příležitost uplatnit v praxi osm let biflování ruštiny –, odkud přesně je. „Aus Vilnjus, die Hauptstadt,“ odpověděl, z čehož bylo zřejmé, že mi konverzaci v ruském jazyce nedopřeje. Další otázku jsem tedy položil v němčině a zeptal se ho, jak to, že se uprostřed sklizně najednou objevil u Nardinů. Řekl, že během vinobraní dělal u rodiny, která vlastní pouze vinice, takže teď – na česání jablek – přešel k Giannimu Nardinovi, jemuž po nenadálém odjezdu dvou Chorvatů povolaných z brigády rovnou na frontu chyběli lidé.

Pino zastavil traktor na okraji sadu. Seskákali jsme z valníku a po krátkém zaškolení sestávajícím z Gianniho řvaní a kleteb každý popadl svůj žebřík a brašnu a vybral si strom. Na žebříky používané na horní Adigi si člověk musel nejprve zvyknout: měly pouze jednu stojnu uprostřed, z níž příčky trčely do stran jako rybí kosti. Takový žebřík snáze zapadl mezi větve, neboť byl dlouhý a úzký, a bez problémů se dal usadit i na hrbolaté půdě, jelikož k tomu stačil jediný opěrný bod. Na druhou stranu podklouzla-li se někomu po příčce noha do strany, měl co dělat, aby se vyhnul úrazu. Jinak bylo česání jablek o poznání příjemnější prací než sklízení hroznů, ale Gianni nás o to víc buzeroval. Pobíhal mezi stromy jako dráb, vřískal, když někdo utrhl jablko beze stopky nebo vysypal naplněnou brašnu do bedny z výšky. Pino byl v pohodě, bratrova komandování si za celý život zřejmě sám užil dost.

Virgilijus se během dopoledne stihl se všemi spřátelit. Měl jakési zvláštní charisma, jemuž podlehl dokonce i buran Gianni, který jinak každého nováčka s oblibou ztrapňoval. V poledne u stolu jsem si všiml, že se Virgilijus před obědem modlí – narozdíl od Nardinů, kteří se na italské venkovany projevovali nábožensky velmi vlažně. Pinova manželka měla dokonce hezký zvyk natahovat se během jídla přes celý stůl pro salát tak, aby jí bylo vidět pod tričko, což nejvíc rajcovalo Poláky, pro něž to pak bylo téma na zbytek dne. Ovšem Virgilijova důstojná přítomnost udělala své: už při večeři, což byla jako obvykle polenta s hovězí omáčkou, se oba přidali k jeho krátké modlitbě a snažili se na poprsí mladé Nardinové nečumět tak hltavě.

Do Virgilijova příchodu jsem zastával pozici jakéhosi předáka já – pro Gianniho to bylo praktické, neboť jsem z loňska věděl, jako to u Nardinů chodí, a navíc mě Gianni považoval za intelektuála. Najednou se Gianni, pokud po nás něco chtěl a neměl chuť to vysvětlovat každému zvlášť, začal obracet na Virgilija. Nebral jsem to nijak úkorně, koneckonců jsem byl ze všech nejmladší, tak co.

Ohledně víry se Virgilijus projevoval naprosto spontánně: byl klidně schopen se náhle zastavit uprostřed práce a políbit křížek, který mu visel pod košilí, jindy si zase klekl do trávy a pomodlil se prostě jenom tak. Albánci s Pinem se mu potají pošklebovali a parodovali ho, Gianni ale jeho neobvyklé způsoby kupodivu trpěl a nijak je nekomentoval. Pouze jednou, když Virgilijus klečel už asi čtvrt hodiny a rozjímal, ho Gianni poplácal po rameni a ukázal mu na žebřík.

Navzdory své vlastní netknutosti ve věcech duchovních, přesněji řečeno bezbožnosti, jsem si Virgilija oblíbil, a zdálo se mi, že i on mne, i když si musel všimnout, že ho mám za podivína. V jeho blízkosti mi však bylo příjemně. Jeho bezelstné katolictví ideálně doplňovalo veselou a družnou povahu, jíž se po většinu času projevoval, a nezdálo se být v rozporu ani s náklonností k vínu a cigaretám, kterou nijak neskrýval. Usmyslel jsem si přesto, že se ho při vhodné příležitosti zeptám, je-li si vědom toho, že svou zbožnost dává na odiv až příliš okatě, což může leckoho – a nemyslím tím vůbec sebe – popuzovat.

Třetí či čtvrtý den po jeho příchodu byla neděle a nepracovalo se. Celý den jsme se neviděli – Virgilijus s Poláky si přivstali kvůli ranní bohoslužbě, a naopak přes den jsem byl pryč já, protože jsem se vypravil na túru po okolí. Po návratu jsem si šel zakouřit na pavlač a u zábradlí už pokuřoval Virgilijus. Nardinovi měli pro brigádníky vyhrazeny dva pokoje v patře bočního traktu domu, který byl ve svahu na konci Via Cascata  – Vodopádové ulice – a vyčníval nad ostatní domy. Z pavlače byl pěkný výhled dolů na město i na skalní masiv nahoře, odkud při vydatnějším dešti padal do strže nad domem dvacetimetrový vodopád. Letos zatím tolik nepršelo, což bylo fajn kvůli práci, ale monotónní, uklidňující zvuk vody tříštící se o kameny mi trochu scházel – k tomuhle místu zkrátka patřil.

Virgilijus mi připálil. Pozorovali jsme rozsvěcející se okna a poslouchali rachot vlaku řítícího se ztemnělým údolím Adige od Brenneru na Trento. Dali jsme se do řeči. Kdyby byl naši němčinu zaslechl některý z místních Tyroláků – německy mluvící domorodci tvořili polovinu obyvatel Salorna –, asi by ho byl trefil šlak; ale my jsme si rozumněli i bez členů, časů a pádů. Virgilijus vyprávěl o poměrech v Pobaltí dva roky po rozpadu Sovětského svazu, pak o své rodině – měl doma ženu a synka –, a nakonec se dostal k příhodám z vysoké školy – vystudoval kybernetiku na Lomonosově univerzitě v Moskvě.

„Ty, Virgilije,“ řekl jsem, když domluvil, „to mi pověz, jak jsi ty, takovej katolík, mohl za komunismu vystudovat Lomonosovu univerzitu?“

Rozesmál se: „Na škole nebylo většího neznaboha než mě.“

„A kdys teda konvertoval?“

„Konvertoval? To je dost stupidní slovo, ale dobře. Stalo se to, když jsem byl na vojně.“

„Já myslel, že v Sovětský armádě působili politruci, a vida, oni zatím feldkuráti,“ zavtipkoval jsem, ale zasmát jsem se tomu musel sám.

„Nevím, kam posílali komunisti na vojnu vás Švejky,“ vrátil mi to s přehledem Virgilijus, „ale já jsem se po škole v hodnosti mladšího seržanta ocitnul u raketový jednotky na čínský hranici – pro Litevce běžná destinace. Bylo to v roce osmdesát pět, to už se tam sice nestřílelo, ale pořád to byla Sibiř. Jednou na podzim jsme měli cvičení. Ráno nás vrtulníkama dopravili padesát kilometrů od základny a já měl za úkol do půlnoci svoje mužstvo přivést zpátky. Jen jsme vyšli, začala sněhová bouře. Brzy jsme ztratili orientaci a pochodovali, aniž jsme věděli kam. Já měl navíc horečku – už den předtím na mě něco lezlo, ale myslel jsem, že to rozchodím – a najednou jsem cejtil, jak mi slábnou nohy a já nemůžu udělat další krok, a došlo mi, že nejenom nesplním úkol, ale že tam můžu i zhebnout, a že je to dokonce docela pravděpodobný. A pak se to stalo: přímo přede mnou se objevilo bílý světlo, takový hřejivý a neuvěřitelně intenzivní a příjemný, ta záře mě obklopila a z ní vystoupila bílá postava. Okamžitě, bez zaváhání, jsem poznal, kdo to je, a současně jsem si uvědomil, že ho dávno, vlastně odjakživa znám, jenom jsem to měl někde zasunutý. Ježíš nepromluvil, nebylo to potřeba. Položil mi ruku na čelo a já jsem cejtil, jak mě jeho láska celýho prostupuje. Nevím, jak dlouho to trvalo, asi jenom pár vteřin, možná minutu, ale co vím docela jistě, je, že se mi vrátila síla a úsudek, a já vyrazil dál tou vánicí správným směrem a před půlnocí jsem dovedl mužstvo do cíle. Říkám že já, ale ve skutečnosti to byl Ježíš ve mně. Další tři skupiny našel vrtulník až druhej den odpoledne, když se vyjasnilo; všichni kluci měli omrzliny. Poslední skupina se nenašla nikdy. Možná už chápeš, proč nemám rád slovo konverze. Protože já jsem nekonvertoval, ale prozřel jsem jemu tváří v tvář – já ji viděl tak zblízka, jako teď vidím tvoji.“

Domluvil a zápal v jeho očích zeslábl, ale nevyhasl. „No jo, ale jak jsi poznal, že je to katolickej Ježíš?“

„Ježíš je jenom jeden. Já jsem katolík, protože jsem Litevec.“

„Tak to jo,“ přitakal jsem.

„Slyšels někdy o Hoře křížů?“ pokračoval po chvilce.

„Ne.“

„To je kopec v Litvě, kde lidi vztyčujou kříže. Jsou jich tam desetitisíce – malý, velký, dřevěný, železný… Rusové je opakovaně všechny vybagrovali, ale pokaždý vyrostly znova. Na začátku září, než jsem odjel sem, navštívil Litvu papež a na Hoře křížů celebroval mši. Byl jsem tam a byl to nejkrásnější den v mým životě.“

Dokouřili jsme. Záviděl jsem mu. Žádné tápání, žádná nejistota. Rovná cesta. Před spaním jsem dlouze přemýšlel o sugestivní historce, již mi na pavlači vyprávěl, která měla zcela jistě nějaké racionální vysvětlení: změněný stav vědomí při vyčerpání organizmu, halucinace, bdělé snění… Byl jsem rád, že si nevšiml, jak mi z toho jeho patosu v jednu chvíli cukaly koutky. Uvidím i já někdy bílé světlo? Na vojně asi ne, buzerplac v Hradci či v posádková ošetřovna v Rakovníku, nebo kde po škole skončím, sotva nabídne příležitost zažít osvícení – a já si, doufám, stejně vyběhám modrou knížku. Leda tak nějaký extrémní sport, vysokohorská túra nebo výprava do Arktidy, kde si člověk hrábne na dno, potápění bez kyslíku, to by byla šance…

Asi dva dny poté se během odpolední šichty rozpršelo. Ne moc, ale natahovat se zmoklým listím pro jablka úplně stačilo k tomu, aby bylo oblečení za chvíli durch. Navíc hned po obědě zmizel demižon s vínem, které nám Gianni dopřával, abychom při práci neremcali, takže nebylo ani čím se zahřát. Otráveně jsem opřel žebřík o další z jabloní vedle stromu, na němž česal menší z obou Albánců Fatmir. Tedy on vlastně nečesal, ale podivně se nahoře klátil a sám pro sebe si něco mumlal. Bylo mi putna, co vyvádí, dokud jsem si nevšiml demižonu, který jsme marně hledali, šikovně schovaného pod jeho stromem. Ten zmetek si ho ulil a vychlastal sám, a teď je na mol a kinklá se na jabloni jako korouhvička! Chtěl jsem mu něco od plic říct, ale Fatmir se zrovna rozhodl, že přehodí žebřík o větev dál, aniž by z něj byl ovšem slezl. Odrazil se rukou a mně došlo, že je zle. Málo podsazený žebřík se i s ním zastavil ve svislé poloze a začal se kymácet kolem těžiště, ale bylo jasné, že ho to táhne dozadu.

„Attenzione!“, zařval jsem, ale pomoct jsem mu nemohl nijak – sám jsem byl vysoko v koruně svého stromu. Opsal jsem očima oblouk, kam asi tak ze sedmimetrové výšky dopadne – protože jinak tahle situace skončit nemohla –, a zatrnulo mi: pomyslná trajektorie jeho hlavy končila na hraně ocelového kontejneru, do nějž jsme házeli špatná jablka určená k moštování. A to už se žebřík s Fatmirem definitivně převážil a začal se pomalu kácet. Fatmir místo toho, aby přehmátl na nejbližší větev, dál ve zmatku rukama svíral horní příčku a nohama objímal stojnu žebříku jako medvídek koala. Zavřel jsem oči.

Ozval se lomoz. Podíval jsem se na místo dopadu očekávaje pohled na roztříštěnou albánskou lebku. Ale co jsem uviděl, mě ohromilo víc. Virgilijus, který ještě před okamžikem vysypával brašnu do bedny na druhé straně sadu, stál před kontejnerem, bokem se opíral o jeho stěnu a v náručí držel drobné Fatmirovo tělo tak, jak je v letu zachytil. Vedle něj na hraně kontejneru ležel žebřík se odlomenou poslední příčkou. Albánec se jen tlemil a blábolil cosi, jako že to byla velká legrace. Virgilijus ho opatrně položil do trávy.

Sjel jsem dolů, doběhl k nim a řekl něco jako: „Ty vole, dyť ten trotl mohamedánskej moh mít palici na sračku – tys mu zachránil kejhák!“

„Já ne,“ pousmál se Virgilijus, „já ne,“ a jak to řekl, já uviděl kolem jeho hlavy zlatě fosforeskující kruh – nevím, co to bylo, snad nějaký fyzikální jev související s deštěm a připomínající auru – a v jeho očích jsem spatřil odlesk čehosi nadpozemského, vítězného i pokorného zároveň, a raději jsem o tom přestal přemýšlet a nechal to na sebe působit. Stál jsem a čekal, že se v příští chvíli roztrhnou oblaka, kužel bílého světla osvítí onu scénu a v něm se objeví bílá postava, natáhne laskavou ruku a dotkne se prsty mého čela, já prozřu a můj život se navždy změní – žádné tápání, žádná nejistota, rovná cesta. Stál jsem a čekal a přál si to…, jenže nic takového se nestalo.

„Pojď, hodíme ho na valník,“ probral mě šťouchancem Virgilijus, dříve mladší seržant Sovětské armády, nyní pěšák vojska Kristova. Aura zmizela. Protřel jsem si oči a čapl Fatmira za nohy, Virgilijus za ruce, a donesli jsme ho k traktoru. Zvláštní, sváteční pocit nadpřirozena se vytratil. Byl jsem tak blízko – a minulo mě to. Možná jsem nebyl připraven, možná jsem nechtěl a odmítl to. Někomu by to stačilo, ale já jsem potřeboval víc než jenom nejasné znamení.

Přeháňka zesílila v liják a když konečně Gianni rozhodl, že pro ten den končíme, byli jsme promoklí na kůži. Ale ještě předtím jsme stihli – já a Virgilijus – dorazit ze dna demižonu onen necelý litr, co Albánec nestačil vypít. Na slušnou náladu to stačilo, ale opravdu bavit jsme se začali až v okamžiku, kdy si Gianni všiml úplně tuhého Fatmira ležícího v louži na korbě a rozhulákal se na něj, že mu za dnešek nedá ani liru, a na důkaz toho si v notýsku, kam si zapisoval, kolik kdo odpracoval hodin, zuřivě přeškrtal jeho jméno. Dostali jsme nezvladatelný záchvat smíchu, svíjeli jsme se jako dva magoři, slzeli jsme a drželi se za břicha. Ostatní na nás odmítavě civěli, Gianni nás drtil pohledem a uvažoval, nemá-li naše jména přeškrtat také, jen Poláci se k nám nenápadně přitočili, jestli jim nedáme taky trochu marjány, což nás dorazilo nadobro.

„Virgilije,“ poplácal jsem kamaráda po mokrých zádech, až to plesklo, „kdyby to záleželo na mně, prohlásil bych tě svatým Virgilijem a tvým atributem by byl zlomenej žebřík. A byl bys patronem česačů jablek a sovětskejch vojáků a vůbec všech vožralů.“

„Kdyby to záleželo na mně,“ zasnil se Virgilijus, „vojel bych dneska večer Pinovu manželku.“

„Zkus radši Fatmira, ten se bránit nebude,“ nadhodil jsem, ale razance Virgilijova úderu mi připomněla, že náš smysl pro humor není úplně totožný.

Do večera naštěstí podobné myšlenky Virgilija opustily, a tak jsme se po polentě s hovězí omáčkou mohli vypravit k vodopádu, který se po silném dešti rozburácel nad domem. Lilo i další dny a rachot vody narážející do skály jsme slyšeli během usínání i při jídle, rozvodnila se a zakalila i Adige. Gianni nám půjčil pogumované kabáty a místo vína jsme do práce dostávali láhev grappy. Nakonec jsme sklidili včas a odvezli si domů vydřený balík bankovek, pro případ celní kontroly schovaný v botách.

Byla to moje poslední brigáda v Itálii. Na mzdu ilegálního česače jablek jsem znovu dosáhl po patnácti letech práce v nemocnici, ale Ježíši Kristu jsem se už nikdy tolik nepřiblížil.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články