Vražda podvedené ženy s náušnicemi milenky

Život přináší roztodivné situace. Je celkem pochopitelné, když chce podvedená žena zabít milenku. Podivné je, když je tomu naopak.

Koně vbíhali do cílové rovinky. Zdolali už všechny překážky, přesto bušení jejich kopyt sílilo. Můj oř se mnou houpal, jako hurikán s rybářskou lodičkou. Žaludek dělal kotrmelce a moje jediné přání bylo, aby závod konečně skončil. V tom jsem ucítila, jak se koni podlomily nohy a já vylétla ze sedla…

Oči se mi opatrně otevřely a spatřily čistý bílý strop. Ležela jsem na zádech nahá, přikrytá po krk peřinou. Vlevo na zemi se válela má blůza, sukně, punčocháče, kalhotky a lodičky. Vpravo někdo ležel na břiše s obličejem natočeným mým směrem. Celkem pohledný muž spal s nosem vraženým do polštáře a těžce oddychoval. Pokrývku měl shrnutou pod holý zadek. Otřásla jsem se.

Koně dosud nedoběhli do cíle a přesto se rozhodli, že mi kopyty rozmašírují mozek na kousíčky. Opatrně jsem se zvedla z postele a chodidla položila na zem. Hlava i žaludek se sice neotáčely stejným směrem, avšak alespoň mě přinutily vzpomenout si na včerejší večer.

Diskotéka, do které jsem občas zašla, byla obrovská. V rytmu hudby se v ní kývala snad stovka lidí. Chodívali si sem orazit návštěvníci stejného věku já. Manažeři, manažerky, referenti, referentky, obchodníci, obchodnice. Všichni, kteří zažívali ve svých zaměstnáních obrovský pracovní tlak. Většinou singels. Pařili tu několik hodin, než odpadli nebo skončili ve vlastních či cizích postelích. Alkohol, drogy, tanec a sex tvoří dohromady koktejl, kterým se nejlépe uhasí stres.

Stála jsem u dlouhého baru a nalévala do sebe minerálku pro posilnění. Kousek dál postával muž, zhruba stejně starý jako já. Černovlasý, střední postavy a s ohnivýma očima. Hrál se mnou asi pět minut hru „Kouknu na tebe, ty na mě a mrknu.“ Završil jí vítězným pozváním na panáka tequily. Bez rozpaků a na rovinu sdělil, že je ženatý. Manželka mu odjela s kamarádkami na víkendový wellness a on si přišel do baru narazit nějakou holku, kterou by mohl zatáhnout k němu domů a vyspat se s ní.

Rozčilovalo mě, co chce a jak to chce. Ale zároveň imponovalo, že na rovinu řekl co zamýšlí a nehledal výmluvy, proč nosí snubní prsten. Ostatně, já sice v tu dobu byla sama, ale fakticky jsem hledala totéž co on. Po několika panácích společný tanec, potom zase panáky, tanec, panáky… Nakonec mě odtáhl do svého bytu. Nebránila jsem se a ukázalo se, že to bylo dobře. V ložnici na manželské posteli mi to udělal skvěle, jako už dlouho nikdo ne.

Večer všechno bylo fajn, ráno nic nebylo fajn. S lehkými výčitkami tam někde předaleko, na konci tunelu zvaného svědomí, jsem se podívala na fotografii ženy v rámečku na toaletním stolku a zašeptala: „Promiň.“ Tím bylo vše špatné smáznuto. Potom jsem posbírala svoje věci, potichu se oblékla a bez ohlédnutí odešla.

Doma jsem do sebe vrazila růžovou pilulku, ale koně pořád ještě běželi. Moje metoda: jednu tabletu na bolest hlavy před akcí a jednu po akci, tentokráte nezafungovala. S úpěním jsem si obličej ocákala studenou vodou v umyvadle a podívala se do zrcadla.

Doprdele.

Kde jsou náušnice? Chytila jsem se za uši a zatahala za lalůčky, jako kdyby měly odněkud vypadnout. Byly památeční, od zesnulé babičky, se zvláštně vybroušeným malinkatým zeleným kamínkem uprostřed. Babička patřila k těm několika málo lidem na světě, kteří mě měli nesobecky rádi. Při každém pohledu do zrcadla se mi ona a její láska vybavila.

Už jsem neusnula a s bolestí hlavy trpěla až do večera, kdy koně kopyty konečně protrhli cílovou pásku.

Za pár týdnů mě napadlo znova vyrazit do stejné tančírny. Ne, že bych chtěla najít stejného ohnivého chlapa jako posledně, ale tajně jsem doufala, že se tu někde válí moje zapomenuté náušnice.

Těsně po otevření bylo uvnitř skoro prázdno. U pultu postávala jenom žena, které právě barman míchal nějaký koktejl. Hezká, nakrátko ostříhaná, brunetka s vyhlazeným obličejem, který jsem už někde viděla.

Objednala jsem si minerálku a uvelebila se na stoličce vedle ní. No, co už, když tam nebyl žádný chlap.

„Zdravím,“ pokynula jí a napila se.

„Čau,“ usmála se a zvedla taky sklenici. Podrobně jsem si ji zblízka prohlížela a najednou uviděla svoje náušnice se zeleným kamínkem na jejích uších. V tu chvíli mi došlo, kde jsem ženu viděla a kde zůstala moje památka na babičku. Sevřel se mi krk a já se rozkašlala.

„Opatrně,“ pronesla starostlivě, „zase taková síla to není.“

Potom otevřela pusu a spustila. Šlo o ten typ, který jak se nastartuje, neví kdy skončit. Když se tak děje ve větší společnosti, jeden po druhém ji nenápadně opouští, až dotyčná zjistí, že si povídá sama se sebou. Jenže já s ní zůstala sama, pokud nepočítám barmana, který si očividně oddechl.

Můj mozek zachytil jenom začátek jejího vysílání. Skvělý manžel, zatím žádné děti, byt s velkou postelí. To poslední jsem věděla moc dobře, což zase nevěděla ona, Potom už jenom blá, blá, blá a já viděla jenom babiččiny náušnice, které ji moc slušely.

„Máš hezké náušnice,“ vystihla jsem mikrosekundu, v které se zhluboka nadechovala.

„Nádherné, že? Byla jsem před časem s kámoškama na víkendovém welness. Když jsem se vrátila domů, ležely na mém nočním stolku. Byla jsem tak nadšená, že na mě manžel myslel, i když jsem nebyla doma. Říkal, že objížděl skoro všechna zlatnictví v republice, aby mi je mohl koupit. Večer jsem mu za dárek moc hezky poděkovala. No, rozumíš, ne?“ Mrkala, jako kdyby ji do oka spadla tříska.

Jasně, že rozumím. V sobotu si zapíchal s jednou a v neděli za odměnu zašukal s druhou. A to všechno v jedné posteli, ani z ní nemusel zvednout prdel. Jestli mu v hlavě běželi stejní dostihoví koně, tak to tak určitě bylo a ani se neobtěžoval převléci postel. Hajzl jeden. Na konci tunelu svědomí zase cosi hryzlo.

V tom třískly vchodové dveře a pán dvou žen v jedné posteli vešel dovnitř.

Když nás uviděl spolu, trochu pobledl, zvlášť po mé poznámce, že jeho žena má fakt krásné náušnice a kde je koupil. Umí lhát, to se musí nechat, protože bleskově vypálil, že jde o tajemství. Stejně se nemusel ničeho bát, protože jeho žena zase mlela a mlela a mlela a ani jednoho z nás nepustila ke slovu.

Najednou zmlkla a přesunula se blíž ke mě. „Tohle je super ženská, umí naslouchat,“ pronesla směrem ke svému nevěrníkovi. Neumí naslouchat, ale nic jiného jí nezbývá, pomyslela jsem si.

Chytla mě za ruku. „Jdu na záchod, pojď se mnou, něco ti tam pošeptám.“

Na toaletě prozradila: „Jsi odteď moje kamarádka. Řeknu o tobě ostatním a za pár týdnů pojedeme na dámskou jízdu do dalšího wellness“. Přívětivě se usmála a škytla. Koktejlů stihla už několik.

Já se na ni dívala a přemýšlela, jak dostat svoje náušnice. Začala jsem tu ženu nenávidět a nápady, jak jí je sebrat, se mi honily hlavou jeden za druhým.

Mohla bych o ně hezky požádat, když jsme teď podle ní kamarádky. Nereálné. Miluje toho svého nevěrného vola, od kterého je dostala jako dárek a za tak dobrou přítelkyni mě považovat nebude.

Třeba si je sundá, až půjde do kabinky. To je ale pitomost. Náušnice se nosí na uších a ne pod sukní v rozkroku.

Za pár týdnů bude wellness. Co třeba tam? Jenže, co když to nevyjde. Kdo si sundává náušnice, když jde na masáž a ta není erotická?

V roku místnosti ležela v kýblu zapomenutá záchodová štětka. Co kdybych ji vzala do ruky a štětinatým koncem ji vrazila mojí nové kámošce do krku? Hubu má pořád otevřenou, tak proč ne? Potom, až bude ležet na zemi a krvácet z uší na kachličky, strhnu ji náušnice a uteču. Mám sice tuto diskotéku ráda, ale už sem nikdy nepáchnu. Tohle by mohlo vyjít.

Moje nechtěná kamarádka mě pohladila po rameni a odešla do kabinky.

Chvíli jsem stála a intenzivně přemýšlela.

Potom šla do rohu místnosti, vzala kýbl a postavila ho na umyvadlo.

V tunelu svědomí nastal úplný klid.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a odhodlaně sevřela v dlani záchodovou štětku.

Psáno pro Blogosféru

Unloved – Why Not. Zdroj: YouTube.cz: