Manželské toccaty a fugy: Miláčku, nevíš kde mám…?

Stejná jistota, že Země rotuje okolo Slunce si nezadá s tou, že tuto větu slyšel každý muž a každá žena, který žije aspoň jeden den v páru. Její význam je však mnohovrstevný.

Docela chápu pána jménem Diogenes. Bydlel údajně v nějakém sudu, kde se nepochybně nenacházela almara či kredenc, v němž by uschovával své propriety. Možná měl na hřebíčku pověšenou mošnu pro těch pár drobnůstek. Rozhodně se však nedopustil oné fatální chyby, aby si do sudu nastěhoval nějakou ženskou, neboť by dějiny zaznamenaly jeho zešílení, rozštípání sudu sekyrou (možná i té fúrie), když by v krátké době jeho mošna ztratila svůj pro ženu neuchopitelný řád.

Pokud tedy do mužova systému ukládání věcí vpadne žena, je zle. Samotář bordelář tak nějak tuší, kde by mohl nalézt fusekle, pas, případně láhev se zbytkem vodky. Pravda – musí vyvinout jisté úsilí, moderně označované jako brainstorming, protože pamatovat si tyto podružnosti by jistojistě vytlačilo informace zásadního charakteru, například začátek divizního zápasu v kopané mezi Lidečkem a Huslénkami nebo hodinu, kdy soused naráží sud s dvanáctkou. Žena způsobí chaos, protože má neustále tendence a/ prát nalezené fusekle b/ uklízet pas do správné složky, c/ docvaknout zbytek vodky.

Chlap, který podcenil blaho celibátu a na něhož je v tu chvíli soucitný pohled, pokládá onu škemravou otázku: „Miláčku, nevíš kde mám… ?“ doplněno o předmět aktuální výsostné potřeby. Žena začátečnice jej s úsměvem a ochotou navede správným směrem, v ideálním případě (zcela ojedinělém), předmět donese. Pokročilá žena se jen ušklíbne a nechá to zvíře, ať si laskavě najde, co hledá. Dokonce se posupně usmívá, sledujíc mužovo tápání. Ženy hravé jej povzbuzují omšelým „zima, zima, přihořívá…“ Sociologové, tápající v příčinách vysoké rozvodovosti, doposud toto klíčové faktotum neobjevili .

Časem se však stává, že i přepečlivá manželka narazí na množstevní limity svých propriet a nezbývá ji, než se s laskavým úsměvem a medovým hlasem optat svého muže na současnou lokaci například rtěnky, kartáče na vlasy nebo nějaké tubičky s mázkem, za který jste vysolili v Marinaudu patnáct stovek. Muž ideál předstírá společné hledání, čímž ženu dojme a získá příslib teplé večeře či výjimečně nečekaných radovánek v ložnici. Muž normál vysloví údiv nad samotným dotazem, protože se samozřejmě nepatlá těmi svinstvy a ony předměty vůbec neregistruje.

Každá rodina má své veselé příhody z hledání a nalézání. Můj tchán kdysi  údajně podezříval ze zašantročení tzv. bác hamru /cca 10 kg/ své dcery, navštěvující obecnou školu.  Naopak  jsou situace, v níž je možné zůstat zcela klidný, neboť na jedince nemůže padnout ani závan podezření. Kupříkladu já – jakožto již 25 let bezvlasý – jsem automaticky vyloučen z podezření krádeže hřebene či kartáče na vlasy. Má žena již otázku po umístění oněch dvou jmenovaných předmětů na mne pochopitelně nevznáší a své furore směřuje vůči dětem. Není divu.

Jedním z těžkých traumat otce jsou tvořivé děti. Hned objasním tuto zdánlivou nelogičnost. V určitém období se z rozkošných batolátek, vděčných za pošimrání či roztomile přiblblé bububu zpoza polštáře stávají tvůrci různých vystřihovánek a následných koláží. K tomuto manuálnímu blouznění potřebují nůžky a izolepu jakožto integrální součást své neposednosti a tvůrčího přetlaku. Své nůžky a své izolepy však bezpečně zasypou nasbíranými surovinami, potřebnými k tvorbě a tak při náhle vzniklé potřebě neomylně zamíří k poslednímu bezpečnému majáku, kterým je otcův stůl. Tento zločin je učiněn samozřejmě bez jakéhokoliv předchozího i ex post upozornění, takže dochází k pravidelným erupcím zoufalství otce, který zírá na prázdné místo, kam tyto dvě komodity spolehlivě uložil.

Zásadní věta: „Miláčku, nevíš kde mám nůžky a izolepu?“ postrádá v danou chvíli význam. Jsem citlivě označen za paranoika, trpícího stihomamem nejvyššího stupně či za nositele presenilní demence s doporučením, že si mám vzít nějaké prášky, když jsem tak říkajíc od džobu. V diluviálních dobách otcovství jsem skutečně podrobil svůj pracovní stůl důkladné prohlídce, za kterou by se nestyděl ani pan Holmes. Samozřejmě – nic. Pak jsem zcela náhodně po čase zahlédl své nůžky v dětském pokoji, kde vyčuhovaly zpod hromady nastříhaných látkových proužků. Na dotaz, proč děti nepoužívají svoje, jsem obdržel kusé odpovědi, že je nemohly najít, což jsem po shlédnutí konvolutu šatů, bot, hraček, švihadel atd. uznal jako relevantní a veskreze pravdivou odpověď. Po přísném výslechu se podařilo z harantů vyrazit i špulku isolepy, pochopitelně již spotřebovanou.

Tento fakt mi v pozdějších dobách ušetřil množství času, neboť po zjištění, že věci nejsou na svém místě jsem vynechal etapu hrabání ve stole a ihned udeřil na potomstvo. Stav byl komplikován tím, že děti buď schválně či možná opravdu v zápalu činnosti zapomněly, kam ukradené věci daly a předstíraly úporné hledání, což snížilo mou bojovnost a tensi, s níž jsem je chtěl fyzicky napadnout.

Po několika smutných epizodách výše uvedených jsem provedl klinický pokus a v papírnictví zakoupil deset nůžek a deset velkých roliček isolepy a nápadně jsem je poházel po domě. Do naší domácnosti se vrátil klid a mír, neboť MÉ nůžky a MÁ isolepa byly ve stole i po návratu z práce. Tento stav však vydržel zhruba 14 dní, kdy jsem nevěřícně zíral na prázdné místo po nůžkách, vedle nichž ležela téměř vypotřebovaná isolepa jako úlitba bohům. Mlčky jsem přistoupil ke své ženě s torsem plastu a jinak prázdnýma rukama s výrazem absolutního zoufalství, neschopen vyjma temného chrčení žádné srozumitelné artikulace.

Předešla mne: “ Ale to víš, že vím, kde jsou. Dala jsem je tady do té horní skříňky, kam ty bestie nedolezou“.

A pak že manželství nemůže přinášet i nová a milá překvapení.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články