Michail Gorbačov a my

Kolega Lubomír Stejskal napsal blog, reagující na odchod prvního a současně posledního presidenta SSSR, který je rovněž rozborem možnosti reformovat totalitu. Přidám pár postřehů.

Jelikož jsem to, čemu se říká pamětník, vzpomínám si na tu dobu jako na cosi, co se tehdy vymykalo obvyklému úzu. Po sérii úmrtí generálních tajemníků KSSS (spojených s celou řadou podařených vtipů, jako třeba ta, jak se americký president omlouvá, že nestihl přijet na pohřeb, ale že na ten příští za měsíc jistě dorazí atd,) se objevil kdosi, kdo byl úplně jiný, než jedinec tupé a naduté gerontokracie. Mluvil jinak, měl nějakou vizi (ponechávám zcela stranou, jestli byla či nebyla reálná – o tom píše již zmíněný kolega Stejskal). Rovněž neměl ani trochu chuť se věnovat satelitům, které byly po 2. světové válce de facto připojeny k východnímu bloku jak vojensky, tak i hospodářsky, což bylo na jejich ekonomické úrovni více než patrné.

Jeho návštěva v Praze, kde mu občané projevovali nehrané sympatie, kdy se bez donucení na něj přišli podívat, byla v přímém kontrastu s tuzemskými „spontánními manifestacemi lidu“. Milouš Jakeš tehdy v únoru 1988 zcela nečekaně po jeho vzoru sešel z tribuny na Staroměstském náměstí mezi příslušníky Lidových milicí, kteří z toho byli vyděšeni a vůbec nevěděli, co si mají počít. Vyděšen z toho byl i sám Milouš.

Přínos Michaila Gorbačova byl v tom, že pochopil realitu hospodářského rozdílu mezi SSSR a USA a to, že Spojené státy nelze „uzbrojit“, ale že je tomu právě naopak. Naštěstí stál na druhé straně státník, který měl zájem se s ním domluvit a nijak zásadně netriumfovat. Doba R. Reagana a M. Gorbačova znamenala pro svět etapu zklidnění. Konec 80. let minulého století byl poté ve znamení osvobození se od ideje komunismu a nástupu svobody v dříve vojensky obsazených zemích východního bloku, kdy vládnoucí komunisté pochopili, že tentokrát tanky s rudou hvězdou nepřijedou.

I Sovětský svaz díky němu dostal šanci ukončit éru, započatou jistým Vladimírem Uljanovem a začít se se sedmdesátiletým zpožděním vyvíjet v demokratickou zem. To, že se to nestalo, není vina Gorbačova, ale absence jakékoliv historické zkušenosti se svobodným systémem a tudíž potřebou občanů SSSR a následně Ruska mít v čele jakousi modlu byzantského střihu, která za ně všechny problémy vyřeší.

Michali Gorbačov přinesl naději na změnu, která se v některých zemích východního bloku stala realitou. Což je fakt, který nemůže žádný historik v budoucnu zpochybnit.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články