Na vláčky, na pouť, na pivo, na klobásy…

Mám pro vás návrh. Přestavte si, že politika neni všechno, a že většinu z nás spojuje víc, než se v něčem furt patlat, a že se můžeme potkávat u příjemnějších témat aneb mašinky, vláčky a pouť do sebe pasují.

Je to možná k nevíře, ale i Pantograf, Žabovlak, Žabotlam, Emilka…no prostě elektrická jednotka řady 451 už je také historické vozidlo,

tak nasedat a jedeme na výstavu mašinek.

Tak třeba Sergej. Byl slyšet z dálky a uměl rozcinkat skleničky v sekretářích. Dvanáctiválcový motor měl při plném výkonu hodinovou spotřebu 410 litrů, na volnoběh žral „jen“ 40. Není divu, že jedna nádrž byla na 3900 litrů nafty.

Je pravda, že některé mašiny, v tomto případě Žehlička, na šikovné ruce teprve čekají, ale

třeba tyto odstavené vagony už je našly, ale

samozřejmě mám na mysli tyto, jako v případě Bobiny, lokomotivy řady E499.

Nebo dvěstějedenáctky, přezdívané Prase.

Dovolím si osobní vložku, lozit po drátech a stožárech bylo moje zaměstnání, měli jsme k tomu také techniku. Postupně jsem jako nejmodernější zažil tento stroj, pro nás Osmička.

Stačilo pár let,

a technika je už někde jinde.

Nám nezbývalo, než si svoje odlézt. Nahoře na těchto mamutech nebo obrech, jak jsme jim familierně říkali a zároveň nenáviděli, jsem byl xkrát po svejch. Občas i se štětkou a v natěračském skafandru, což zvlášt potěšilo u teplot nad dvacet.

Konec nostalgie. Udělat z Hurvajze občerstvení je dobrý marketingový tah. A proč Hurvajz? Protože interiér měl celý ze dřeva.

Součástí dne regionální železnice byla i vyjížďka po uzlu Česká Třebová. Kdo zamlada ulovil na rybníku doutník, byl pan někdo. Tady rostou mezi kolejemi.

Co si budeme povídat, železnice a koleje si bez páry nelze představit. Tady ve stínu odpočívá třistadesítka

a zde vede Velkej bejček osobní vlak.

Je to oslavenec, ale stále ještě fešák a junák. Elegance sama. Ruku v ruce s noblesou.

Tak šup, nasedat a čudíme na pouť.

Stačilo vystoupat do vyhlídkového místa kostela,

a je pod námi jako na dlani, případně

po sestupu před námi.

Program byl bohatý. Cimbálová kapela Aleše Smutného s Karlem Hegnerem

se těšila velkému zájmu.

Ale co třeba před dalším programem nahlédnout orientačně do stánků.

Některé suroviny dokonce došly nebo přesněji byly vypity.

Tak to bychom měli.

Přidám ještě jedna vsuvku v podobě pohledu horního

s trochou zatočení nad kruháčem a

 baštou s kouskem hradeb. Vzadu čtvrtá základka, osm let mnou navštěvovaná. Asi už tehdy jsem se naučil výšek se nebát, ale mít k ním respekt.

Ke každé pouti patří kejklíři, klauni, šašci, akrobaté, siláci

A přijela také pozoruhodná rodinka, jako z Gulliverových cest.

Trošku se rozšoupli a patrně jim došly kačky, ovšem netuším, jestli k bankomatu vůbec prošli.

Vrcholným číslem byl drak, zprvu si jen tak neškodně lebedící. To jsme ještě netušili, že před jeho žaludkem bylo třeba zachránit neznámou svitavskou princeznu,

což podle všech zákonů pohádek předpokládalo oslovit se slušnou nabídkou nějakého prince. Nabidnul se však římský legionář.

A kdyby jenom to, draků bylo víc.

Nakonec se stáhli do IV. základní školy, kde asi měli u školníka hnízdo.

Sice jim uteklo dračí děcko, ale přihlížející se k němu chovali slušně. To hlavní mělo ale teprve přijít. Doposud se jednalo pouze o předdraky.

Finální souboj s hlavním drakem drásal nervy

ale když drak vychladnul, došlo k dohodě a společně odjeli na

Tak jsem se k nim přidal.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články