Naivita

No, jen tak, spontánně, rádoby chytře a trochu ztraceně. Kdopak to vlastně může vědět. Snad jen mimo hlupáky.

Už máš dost, debile?

Jsi jako před dvaceti lety, pořád stejný,

ale fuj, jak nemilé,

stále si myslíš, že někdo je neprodejný.

A tak jsi jeden z ostrovů mnoha,

co v proudu osaměle stojí,

čekáš, na slova tak strohá,

že Tě láska Tvého života nepropojí.

A tak křičíš, kde jsi,

v snu romantickém popleto malý,

tpělivě čekáš, na nic,

tetelíš se, nad ničím zralým.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články