Lístek
Věci jsou vždy nakonec jednoduché. I život, jen je třeba to spatřit včas, ne až ve smrti, pak musí přijít nekonečná lítost.
Dávno již slunce odešlo,
na cestách samota, hřejivá.
Pouliční lampa na konci,
vyslala paprsek, nesmělá.
Kouzelně na předmět života,
ležel tam mezi jinými zkroucený,
jako dítě, tak nesmělá nahota
a tmavě zbarvený do hněda.
Již dožil, naplnil smysl sama sebe,
jednoduše, krásou oplýval a radost dal,
pro vidoucího krásou energie plál
a nicotné zračilo se v něm celé nebe.
Ležel tam, lístek na sklonku dubový,
hnědý v smrti, symbolem často,
posloužil, marností nikdy hladový
byl jako my, ve svých touhách přesto.
Pěkná atmosféra 🙂
Díky, Filipe 🙂
Podzim je tady. Jako když večer před spánkem přichází klid…Hezký a klidný večer Jardo
Ne vždy přichází, Honzo. Díky 🙂
Melancholické a zádumčivé ako jeseň. Omne verum simplex. Ale myslím, že nič netreba ľutovať, lebo všetko je pre niečo, skôr sa možno niečomu priučiť či poučiť.
Omne verum simplex, maturoval jsem z latiny, to bylo bleskové, poklona, Janka.
Nuž vaše krásne verše to spôsobili.Rodičia mi dopriali i klasické vzdelanie, niečo si z latiny ešte pamätám a tento výrok mám uložený na mojom hard disku v hlave.