Krásná příšera zakletá za vodopádem

Příběh o krásce na jedné straně života a příšeře na druhé s nádhernými fotografiemi, které na Islandu pořídila a upravila slovenská fotografka s túlavými topánkami.

Mladá žena prošla vodopádem. Pomalu se vynořovala z padajícího proudu vody, který zakrýval vchod do jeskyně, jako přes okno svěšená bílá krajková záclona. Měla na sobě tenké šaty modré barvy, dlouhé až ke kotníkům. Tekoucí voda zmáčela oblečení tak, že ženino tělo přes něj prosvítalo. Jako kdyby byla nahá.

Stála s rozpaženými pažemi a dlaněmi otočenými k nebi. Pomalu a hluboce dýchala. Zdálo se, že  ledová voda ženě nevadí. Zaklonila hlavu a nechala kapky bušit do svého čela, zatímco husté vlasy jí vlály do půli zad. Po chvíli spustila ruce podél těla a pomalu kráčela bosými nohami po kamenech dál.

Za obrovským balvanem se schovával muž, stejně starý jako žena. Jeho černé oči ji pozorně sledovaly zpod nakrátko zastřižené kštice. Měl je vyvalené a mrkal. Ženu sledoval už několik dnů, ale teprve teď se ji rozhodl oslovit. Z vodopádu vycházela vždy ve stejný čas, v šest hodin odpoledne. Muž o jeskyni schované za padající vodou nevěděl.

Když procházela kolem balvanu, vyskočil. Lekla se.

„Promiň, nechtěl jsem,“ omluvil se a v duchu se za svou zbrklost proklínal.

Sedla si na zem a třepala se.

„Není ti zima?“ zeptal se a sundal si kabát.

Zavrtěla hlavou.

Všiml si, že nemá ani husí kůži. Jen vztyčené bradavky ji prosvítali pod šaty. Došlo mu, že se chvěje strachem. Teprve teď zblízka uviděl, jak je hezká. Obličej ji vykreslovaly jemné rysy s něžným výrazem.

Podal jí ruku. Odevzdala mu svou dlaň do jeho. S překvapením ucítil, jak je teplá.

Najednou mu položila otázku: „Kdo jsi?“

„Žiju odmalička v tamté vesnici,“ mávl rukou směrem na východ. „Pracuji na farmě s ovcemi. Vlastně se zatím spíš učím. “ Odkašlal si. „Sleduji tě každý den. Kdo jsi ty?“

Odpověděla: „Já žiju v jeskyni za vodopádem. V ní je můj domov.“

Povídali si asi hodinu, než mu řekla, že se musí vrátit.

Žena se před vodopádem zastavila a pomalu prostupovala dovnitř jeskyně stěnou z padající vody. Rychle se proměňovala. Jemné rysy se jí propadaly v hluboké vrásky. Pevná prsa se svěsila dolů. Vlasy zešedivěly. Břicho se nafouklo. Postava shrbila. U vchodu do jeskyně viselo zrcadlo. Mladá žena do něj pohlédla a spatřila ohavnou příšeru. Otřásla se.

Z ústí jeskyně vstoupila do obrovské místnosti, kde bydlela. Na jejím konci v rohu stály dvě rozměrné a dvě malé postele. V jedné spal chlapeček a ve druhé děvčátko. Kousek dál bylo několik dřevěných skříní. Na protějším rohu malá kuchyň. Uprostřed příbytku pak obrovský stůl a na obou jeho koncích židle. Na jedné z nich seděl vrásčitý muž. Sedla si na svou židli a pohlédla na něj. Stůl byl tak dlouhý, že sotva na muže dohlédla.

Byl o mnoho let starší. Zamračený a shrbený si ženu prohlížel.

„Zvažuji, že ti ty hodinové vycházky zatrhnu.“

„Prosím, ne,“ zašeptala. „Je to jediné, co..“

„Co jediné?“ zařval. „Nejsi snad se mnou spokojená?“ Uhodil silně pěstí do stolu. Podíval se na ni se znechucením. „Podívej se na sebe. Jsi ošklivá až běda. Nechápu, že jsem si tě kdysi mohl vzít. Hloupá příšero. Hnusíš se mi. Nejradši bych tě…“ Zdvihl ruku. Z vrásčitého obličeje mu tryskala nenávist.

I když byla v relativním bezpečí na druhé straně stolu, skrčila se, jako kdyby na ni mužova ruka měla dopadnout. Nemusela se bát, protože ženu ani děti nikdy neuhodil. Jeho slova však bolela podobně. Každou nadávku, špatné slovo nebo urážku ucítila stejně, jako kdyby obdržela úder kamenem.

Mladý muž se potkával se ženou každý den v době vycházek, které měla povoleny. Zjistil, že je nešťastná. Dlouho trvalo, než se dozvěděl proč. Až jednou mu neochotně řekla, co ji pokaždé čeká v jeskyni za vodopádem, když se do ní vrátí.

„Odejdi od něj. Hned. Nečekej, až ti ublíží,“ řekl rozzuřeně.

Vzlykla a položila mu dlaň na ústa. „Prosím, nezvyšuj hlas.“

„Jak s ním můžeš žít. Pojď, vezmu tě k sobě do domku se zahradou. I s tvými dětmi si tam budeme spokojeně žít.“ Miloval ji.

Sedla si na zem a zkřížila nohy. Svěsila hlavu a dala obličej do dlaní. „Nemohu. Promiň. Mé malé děti, má jeskyně a vodopád, můj muž. Mohl by mi vzít holku a kluka. Nevím, jak bychom se uživili. Jeskyně je můj domov.“ Najednou vyskočila a utíkala směrem k ní. Mladý muž se za ženou překvapeně rozběhl, ale už ji nedohonil. Dívka už vstoupila za stěnu vodopádu, zaslechla však jeho hlas.

Smutně otočila hlavu zpátky, tam za tím závěsem z bíle pěnivé vody by se zase proměnila v krásku. Věděla, že mladý muž by ji mohl zachránit i s chlapečkem a děvčátkem a ona by mohla být věčně nádherná.

Potom se podívala do rohu jeskyně, kde ležely v postýlkách její dvě děti. Pohlédla na zakaboněného starce na konci stolu. Otáčela hlavou dokola a podrobně si prohlížela jeskyni.

Pokoušela se každý den rozhodnout, ale nikdy to neudělala. Den, za dnem, noc za nocí…

Zpátky za vodopád žena už nikdy nevyšla a do konce života zůstala ošklivá a zavřená ve své jeskyni za bílým pěnivým vodopádem.

Psáno pro Blogosféru

Následující snímky pořídila na Islandu slovenská fotografka a básnířka s túlavými topánkami a poetickou duší Ida Tittelová. S laskavostí sobě vlastní je poskytla autorovi povídky ke zveřejnění na jeho blogu za účelem vzájemného propojení fotografií s příběhem.

Odkaz na její blog:

Akili

Willdernes – Taylor Davis. Zdroj: YouTube.cz

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články