Muž zamilovaný do ledově baculaté krásy

Neopětovaná láska je pro zamilovaného strašná. Horší je vypočítavost a chlad, který se mu vrací. Další příběh s nádhernými fotografiemi, které na Islandu pořídila a upravila slovenská fotografka s túlavými topánkami.

Síla ledu zamrzlého jezera po něm umožňovala přejít bez obav z jeho prolomení. Na druhý břeh nešlo téměř dohlédnout, jak byla vodní plocha obrovská. V poledne svítilo slunce, jehož žluté paprsky se odrážely od sněhové pokrývky jako tisíce zlatých nitek a oslepovaly pozorné oko, které mohlo v dáli spatřit  jen vrcholky stromů. Okolí jezera zasypala obrovská vrstva bílých vloček, která zakryla půdu, trávu, skály a keře, až do příštího jara.

Na břehu jezera stála bosá mírně zaoblená žena. Měla bílé vlasy sahající po ramena. Neučesané jí občas zavlály podle směru studeně vlezlého větru. Ženin obličej měl stejnou barvu jako barva sněhu. I šaty dlouhé po kotníky byly bílé. Přestože menší kameny pukaly mrazem, oblečení měla tenké a průsvitné, jako záclona na okně. Nevypadala, že by ji ledová zima vadila. Snad ji chránilo vnitřní teplo vlastního baculatého těla.

Žena splývala s okolím a z dálky ji mohl zahlédnout pouze bedlivý pozorovatel krajiny. Také ona se dívala. Černé oči, zasazené v hezkém obličeji, přejížděly horizont zleva doprava a zase zpátky. Z dálky uslyšela podivný zvuk. Zněl jako praskání ledu. Potom ho uviděla.

Na saních taženými psy se blížil přes jezero muž. Občas švihl nad hlavou bičem, aby popohnal spřežení. Celé se prudce zastavilo před ženou.

„Bože, na poslední chvíli. Málem jsem do vás narazil, na tom sněhu nejste vidět!“ zvolal rozzlobeně muž.

Podrobně si ho prohlížela, aniž by řekla slovo. Muž byl mladý, stejně jako ona. Zabalený do kožešin s obrovskými vlněnými rukavicemi a s na hlavě naraženou beranicí vypadal směšně. Když si ji posunul z čela dozadu, žena spatřila jeho obličej. Zračila se v něm laskavost. Neměl ho hezký, ani ošklivý. Jakmile slezl ze saní, ukázalo se, že má široká ramena. Jeho psi na ženu štěkali. Zmlkli, až zvedl ruku a přišel k ní blíž.

„Co to máte na sobě? Není vám zima?“ zhrozil se.

Stále mlčela a sedla si na kámen.

Otřásl se. „Jak na tom studeném můžete sedět?“ Poplácal rukama a podupal nohama, aby si rozproudil krev. Sundal rukavici a podal ji ruku.

Nehnula sebou.

Chvíli měl dlaň otevřenou a napřaženou. Za chvíli ruku svěsil podél těla. Teprve teď si ženu prohlédl pořádně zblízka. Nechápal, že nemrzne. Přes tenké šaty podrobně studoval její křivky. Nešlo o žádný ideál krásy a přesto ho vzrušovala. Uchvátila ho sněhobílá kůže, lesknoucí se ve slunci. Zatoužil se ženy dotýkat na ňadrech a políbit na tváře.

„Nemám teď čas. Škoda. Musím jet, čekají mě totiž ve vesnici. Budete tu zítra, až pojedu zpátky? Jezdím tudy každý den s poštou,“ ukázal prstem na obrovský batoh pevně sešněrovaný k saním.

Konečně se alespoň trochu vyjádřila. Kývla.

Usmál se a stoupl si vzadu na saně. Švihl bičem a psi vyrazili vpřed. Žena ho sledovala, dokud nezmizel na bílé pláni někde v dálce.

Druhý den se vracel zpátky ve vlastních vyježděných kolejích. Čekala na něho na stejném místě jako předešlý den.

Podíval se na její bosé nohy a zakroutil hlavou. „Kdo jsi? Nějaká víla?“

Usmála se. Ale ne doširoka od ucha k uchu, tak srdečně se dokázal smát on. Pouze nepatrně zdvihla koutky úst. On si však toho všiml a takové zjištění ho zahřálo u srdce více než kožešiny. Zdvihl ruku a dotkl se otevřenou dlaní ženiny paže.

Vykřikl bolestí a odskočil od ní.

Byla studená jako silně zmražená voda do kostky ledu, která člověka sežehne stejně jako hořící poleno. Vyděšeně si nasadil rukavice a beze slova odjel.

Druhý den jel s poštou stejnou cestou. Baculatá žena ho už vyhlížela a stála na placatém kameni na břehu jezera. Zdvihla pravou ruku. Nezamávala, ale držela ji dlouho nahoře. Zastavil psí spřežení a sedl si na sáně.

Povídali si. Vlastně povídal on a žena poslouchala. Občas zvedla koutky úst. Muž byl vtipný a on si myslel, že mu dává najevo jak se baví.

Potkávali se na stejném místě každý den. Žena mu nedávala svou lásku najevo. Muž se však domníval, že ji cítí a nakonec nijak nepotřeboval, aby ho o ní ujišťovala. Zamiloval se.

Toužil po ženě a nemohl se jí dotýkat. Byla studená jako led a uvnitř žhavá jako zuřící oheň, což dokázala umně skrývat.

Muž nevěděl na čem vlastně je. Byl nešťastný. Nevěděl, co provedl. Žena ho rozčilovala a zároveň ji miloval. Jak může být taková? Z lásky přecházel do vzteku a ze vzteku zpátky do lásky. Jednou se vracel domů z vesnice a přestal práskat bičem nad hlavou. Začal vztekle švihat psy. Když dorazil do cíle, zjistil, že jejich hřbety jsou samý krvavý šrám. Sedl si ke stolu ve svém domě a dal hlavu do dlaní, zatímco psi venku smutně vyli.

Myslel na ni každým okamžikem. Pokaždé když švihl bičem nad hlavou, když předával někomu dopis či balíček, když seděl doma sám u stolu, když o ní snil. Při ulehnutí do lůžka plakal. Během rychlé jízdy na saních občas zakřičel svou bolest do širých sněhových plání. Zvuk jeho ohlasu se od nich odrážel k nebi, až nahoru k vyděšeným andělům.

Nemohl už sám se sebou vydržet. Nakonec se rozhodl.

Jednoho dne zase čekala na břehu zamrzlého jezera. Klekl si před ní do sněhu: „Miluji tě. Nemohu bez tebe žít, proto promiň, za to, co udělám.“

Vyskočil a udělal věc, po které toužil úplně nejvíc.

Ženu objal a pevně sevřel pažemi. Obličej zabořil mezi její ňadra. Na malý okamžik ucítil teplo vycházející z ženiny vnitřní vášně, která se marně snažila prorazit ledový krunýř a dostat ven.

Potom ucítil na svém těle strašné pálení. Začal křičet a bolestí se svíjel tak dlouho, dokud nezemřel.

Žena odhodila mužovo zčernalé a mrtvé  tělo do sněhu. Nanosila na něj spoustu menších kamenů a zahrnula silnou vrstvou sněhu. Bičem několikrát pobídla štěkající psy, kteří se s prázdnými saněmi a balíkem pošty rozeběhli naučenou cestou do vesnice.

Potom si rukama upravila své dlouhé bílé vlasy a postavila se na kámen u jezera. Vypadala klidně a vyrovnaně. Dívala se do dálky.

Vyhlížela dalšího muže.

Psáno pro Blogosféru

Následující snímky pořídila na Islandu slovenská fotografka a básnířka s túlavými topánkami a poetickou duší Ida Tittelová. S laskavostí sobě vlastní je poskytla autorovi povídky ke zveřejnění na jeho blogu za účelem vzájemného propojení fotografií s příběhem.

Odkaz na její blog:

Akili

Dragon Rost Island hraje Taylor Davis. Zdroj: YouTube.cz

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články