Nekonečně
Velmi stará, však stále tolik platná. Všichni stále taháme onu oponu, chtějíc nekonečno, někdy zcela naivně.
Uchop mne svou paží mocnou,
jsem lehký jako vánek,
a i když mě tíží tklivý spánek,
váha mého boje roste.
Tak pochop výraz očí mých,
konečně. Jsem dlouho zhaslá svíce,
minuty mého spaní počítám na tisíce
a nemohu se probudit.
Jsou chvíle, kdy vlčí měsíc,
mohl by se v slunce proměnit,
však ty paprsky nejdou zachránit
a já zase tápu.
Opona padá, padá únavou,
padá tou touhou touze propadlou
a já ji budu muset znovu vytáhnout.
Jsem unavený bojovník.
Děkuji. Krásný večer Jaroslave
Já děkuji, paní Brigito. 🙂
Cras, cras, semper cras, sic evadit aetas.(jeden z mojich oblúbených výrokov)
:-), moc se mi nelíbí
To závisí od uhla pohľadu. Mne pripomína, že vždy je ten správny čas vychutnať si chvíľu alebo naladiť sa na tóny dňa, a poviem si, že zajtra je zajtra, ale dnes je dnes a nielen zajtra ale aj dnes je život pekný.
Mně to evokuje odkládání :-), ale rozumím Vašemu vysvětlení
však, mna to upozorní aby som neodkladala
🙂