Zlý muž v posteli a zapomnětlivá smrt

Každý zaplatí za své hříchy. Bez odpuštění bude následovat věčné utrpení, které může být horší než činy, které hříšník způsobil. Fotografie polární záře na Islandu pořídila slovenská fotografka s tůlavými topánkami.

Muž trpěl strašnou bolesti. Kdykoliv se pohnul, projel jím ohnivý šíp. Myslel si, že zešílí.

Nebyl ještě tak starý, dožil se šedesáti let a dosud životem procházel poměrně zdráv. Před několika lety se mu na krku udělala černá tečka. Všiml si ji při holení, ale k lékaři nešel. Neudělal si čas.

Po čase se muži objevilo více teček na různých částech těla. Navštívil doktora, až když se některé začaly zvětšovat. On mu však nedokázal pomoci, netušil o jakou nemoc se jedná. Z teček se postupně staly vředy. O něco později muž potřeboval bylinky, které zpočátku bolest zmírňovaly. Těsně před prasknutím boláku nepomáhalo nic.

Muž měl už celou pokožku pokrytou na pohled odpudivými a páchnoucími vředy. V poslední fázi života ležel doma sám. Jen občas mu chodila uklízet starší žena z vesnice, které platil. Někdy přinesla jídlo a vodu, přestože se jí z muže zvedal žaludek.

Jednoho dne v noci se muž zase převaloval a sténal. Když ležel hlavou otočený ke stěně, s pokrčenými koleny a dlaněmi sepnutými mezi ně, zaslechl za sebou v místnosti šramot.

Ztěžka se otočil a lekl. Těsně u lůžka stála ve tmě postava s kapucí na hlavě. Oknem svítil dovnitř místnosti měsíc a postavu osvětloval tak zvláštně, že se zdálo, jako kdyby měla žlutočernou auru. Postava v ruce držela nějakou dlouhou zakřivenou hůl. Opřela ji o stěnu vedle postele a sedla si na pelest.

„Buď zdráv,“ řekla. „Vlastně, co povídám, zdraví ti přát nemohu.“

Muž se zvedl na loktech a pohlédl postavě do tváře. Spatřil obličej krásné dívky s jemnými rysy a velkýma černýma očima.

„Kdo jsi? Vypadáš jako anděl.“

Usmála se: „Ano, jsem anděl. Anděl smrti.“

Muž zakroutil hlavou. „Nerozumím.“

Dívka se přestala usmívat. „Jsem smrt a přišla jsem si pro tebe.“ V místnosti se ochladilo.

„Ale já myslel, že smrťák vypadá jako kostlivec a je mužského pohlaví,“ koktal překvapený muž.

„Vážně?“ Dívka se začala zase usmívat. „Moc čteš pohádky nebo posloucháš strašidelné příběhy. Smrt je přece ženského rodu.“

„Takže nakonec si pro mne přijde ženská. Dobrý fór!“ Zasmál se muž, který na chvíli zapomněl na bolest.

Jen na chvíli, protože se smíchem pohnul. Měl pocit, že se dotkl do ruda rozžhaveného železa. Muž zasténal: „Prosím. Moc tě prosím. Vezmi si mě. Sekni tou kosou nebo co máš v tom koutě.“

Smrt zavrtěla hlavou. „Ještě ne.“

„Zabij mě!“ Zařval muž.

„Ne. Zatím jsem tě přišla jenom navštívit.“ Smrt si nervózně poposedla. „Já totiž zapomněla, kdy si tě mám vzít. Každý má svou poslední hodinu.“

„Proboha,“ zaúpěl muž. „Netrap mne. Co se stane, když přijdeš kdykoliv jindy?“

„To nejde,“ zavrtěla hlavou. „Bylo mi jasně řečeno, kdy si tě mám vzít.“ Neochotně přiznala: „Občas zapomenu a musím se jít znova zeptat.“

„Koho zeptat? Kdo o tom rozhoduje, když ne ty?“ zeptal se muž.

Krásná dívka v kápi mu položila prst na rty. „Musím jít. Ale vrátím se.“

Když odešla, muž okamžitě usnul.

Zdál se mu sen z jeho předchozího života. V osmnácti si vyšel se svou dívkou na procházku do lesa. U prvního stromu se ho zmocnila touha a začal dívku líbat. Bránila se a přitom ho kousla do ruky. Muž se rozzuřil a na zemi mezi kapradím dívku znásilnil.

Smrt přišla druhého dne večer.

„Čekám na tebe, kde proboha jsi?“ úpěl muž.

„Promiň,“ pokrčila postava s hezkým obličejem v kápi rameny. „Měla jsem včera moc práce a dostala jsem pokyn přijít ráno. Jenže já byla ze včerejška tak unavená, že jsi mi zase vypadl z hlavy. Teď nemohu. Musím mít určenou novou hodinu. Vydrž.“

V noci dlouho nemohl usnout. Když se tak stalo a zavřel oči, přišla za ním další vzpomínka. Druhý den po svatbě hodil ze vzteku po své novomanželce hrnek z porcelánu, který oba dostali jako dar. Roztříštil se o zeď a jeden střep jí roztrhl kůži těsně pod okem. Na obličeji ženě zůstala několik centimetrů dlouhá jizva. Od té doby viděla všechno zahalené v mlze.

Další den přišla smrt hned ráno.

„Konečně,“ vydechl muž. „Dělej…“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Kousek odtud jsem nečekaně musela vzít tři životy. Hloupá nehoda. Jen jsem za tebou zaskočila, abych věděla, jak ti je. Zkusím dnes nezapomenout, ale moc toho neslibuji. Mám toho teď strašně moc. Určitě víš, že v jedné zemi zuří válka.“

Muži se v noci zjevil další sen. Jeho druhá manželka ležela na zemi, když do ní kopal. Ráno zaspal a ona ho nevzbudila do práce. Stálo ji to tři zlomená žebra a poškozené nervy na ruce. Už nikdy nesevřela prsty.

Ráno otevřel oči. Skláněly se nad ním čtyři postavy. Vytřeštil oči.

Smrt, dívka, kterou kdysi znásilnil v lese a jeho první i druhá manželka.

„Prosím, ukonči to utrpení. Bolí, tak mě všechno bolí,“ sténal muž. Byl svlečený do půl těla. Už  ho celé pokrývaly vředy. Některé praskaly a vytékala z nich krev. Místností se šířil hrozný zápach.

Se strachem sledoval ženy, kterým ublížil. Trpěly trvalými následky s traumaty na duši a už nikdy nežily s jiným mužem. Všechny zemřely o několik let dříve, než se muži začaly tvořit boláky.

Muž zachroptěl: „Promiňte. Omlouvám se.“ Pustil se do pláče.

Ženy beze slova pokývaly hlavou a odešly dveřmi z místnosti ven.

Smrt zvedla na hlavou zakřivenou kosu. „Teď nastala tvá poslední hodina!“ zvolala. Její jemné rysy ztvrdly a obličej hezké dívky se změnil ve tvář odpudivé lebky. Místo velkých černých očí jí hořely dva do červena rozpálené plameny. Vší silou nad mužem máchla.

Tak se jsem se dočkal odpuštění od všech, kterým jsem ublížil a mohu konečně odejít, pomyslel si. Umíral s představou, že bude mít konečně klid. Muž zavřel spokojeně oči.

Hned je zase otevřel. Přišlo mu, že od okamžiku, kdy si ho vzala smrt, uplynulo jen několik vteřin. Díval se na strop jakési obrovské místnosti, který se nacházel několik desítek metrů nad ním. Přestože byl stále svlečený, cítil strašné vedro. Všude okolo sebe slyšel jekot a křik.

Otočil hlavu a vykřikl z části bolestí a z části zděšením. Jeho tělo do posledního místa stále pokrývaly krvavé vředy. Neležel v posteli, ale válel se na zemi v blátě. Do konce místnosti nešlo dohlédnout. Tisíce mužů a žen různého věku lezlo po čtyřech, klečelo na kolenou nebo leželo na zemi. Nad každým stála chlupatá postava s dlouhými rohy na hlavách a do svého nešťastníka kopala nebo mlátila pěstmi. Muži projela v zádech ostrá bolest. Otočil se a uviděl, že nad ním stojí někdo, kdo právě silně nakopl.

Chlupatec se shýbl a pohlédl na muže zblízka. Ten uviděl špinavý a zarostlý obličej svého přiděleného trýznitele. Měl na hlavě rohy, jako přerostlý kozel a právě otevíral ústa. Muž ucítil odporný zápach zkažených vajec. Zaječel: „Kde jsi anděli smrti? Přijď mě zabít!“

Avšak i po odpuštění znásilněné ženě zůstal na duši otisk stopy nenávisti ke zlu, které jí ublížilo.

Dívku s kosou proto muž už nikdy nespatřil.

Psáno pro Blogosféru

Následující snímky pořídila na Islandu slovenská fotografka a básnířka s túlavými topánkami a poetickou duší Ida Tittelová. S laskavostí sobě vlastní je poskytla autorovi povídky ke zveřejnění na jeho blogu za účelem vzájemného propojení fotografií s příběhem.

Odkaz na její blog: 

Akili.sk – NAJNOVŠIE BLOGY

Skladba Naruto. Zpívá Taylor Davis. Zdroj: YouTube.cz

Náhledový obrázek: https://pixabay.com/cs/photos/golf-stra%c5%a1ideln%c3%bd-smrt-fantazie-2899641/

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články