Poslední babiččiny dny.

Nosím ten závěr v sobě už přes 2 měsíce. Stále doufám, že přijde den, kdy o tom budu schopná napsat. Kéž je to dnešek. Zkusím to. Asi jo, asi to dneska konečně půjde.

Bylo pondělí, 22. srpna 2022 kolem oběda. Děti odloženy na táboře na koních a s mámou jsme měly mít příjemný odpočinkový týden volna na chalupě. Ten poslední prázdninový. Kupodivu si vzal den volna navíc i můj jinak velmi zaměstnaný táta. Zrovna jsme obědvali a probírali prezentaci k chystanému velkému výročí tátovy firmy Megaflex 30+, na které pracoval dlouho, a už se to konečně chýlilo k závěru. Smáli jsme se zrovna – protože máma slovy: „To jsi mu napsal sám?“ ironicky komentovala zaslané video od našeho rakouského partnera, který tátu neskutečně, až mírně pateticky vychválil jako charismatického, nezapomenutelného, úspěšného krásného muže, podnikatele, vizionáře, osobního přítele atd. A máma nás tradičně úplně zbořila, jak to – v dojemných vypjatých chvílích, kdy není čas na žerty – jen ona mrazivě umí. „Na tu akci teda ale raději nejdeš!“ zhodnotili jsme situaci oba s tátou. To by dopadlo… Máma vážné chvíle nesnáší a musí to vždycky nějak shodit či narušit. Tak to prostě má. Je to bohužel dědičné, pozoruju to u sebe už občas taky…

V ten moment zazvonil tátovi mobil. Mluvil a odpovídal vážně, ale zcela klidně, vypadalo to jako klasický pracovní hovor. Dotelefonoval a chvíli bylo ticho. Nadechl se a pak už bylo všechno jinak. „Babička Milča měla na Hagiboru nejspíš mozkovou mrtvici. Vezou ji teď sanitkou,“ řekl nám. „Není to dobrý.“ Nemusel ani dodávat. Zmrazená nekonečná chvíle, než jsme se přepnuli do funkčního módu a začali vymýšlet, kdo kam odkud pojede a do které nemocnice babičku vlastně vezou.

Ségra, která byla poblíž, odjela na urgentní příjem do Vinohradské, ale nakonec to byla překvapivě (v tom nejlepším smyslu slova) Homolka. Zrovna měl navíc přesně v té nemocnici úplnou náhodou na babičky oddělení celý týden službu známý naší známé… a vzal si dobrovolně babičku osobně na starost. Takže i tak prvotřídní péče měla i osobní rozměr.

Ve vzduchu černo

Ale ve vzduchu bylo černo. Už proto, že jsem 4 dny předtím na facebooku jako naivní blbec zveřejnila dort, který babička dostane ke stým narozeninám 5.11. 2022. Neměla jsem to dělat. Z pověrčivosti se to nemá. Jenže všechno vypadalo tak růžově.

Babi, ač neočkovaná (nešlo ji přesvědčit), překonala za pomoci Lagevria v červnu covid, zvykla si na Hagiboru, začala pořádně jíst, měla se dobře, dlouhodobě pookřála, nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží konec a od září měl do stejné budovy nastoupit ségry syn do školky. Na to jsme se těšili, protože by se tam někdo z rodiny stavoval denně a babička mohla mít třeba malou radost z kontaktu s pravnukem. Všechno šlo tak dobře… Prostě všichni jsme nějak doufali a trochu nafoukaně si mysleli, že tu stovku už prostě dobude. A těšili se na oslavu. Po té mnohaleté velmi náročné péči v domácím prostředí, bychom si to sakra zasloužili. Ale tak to prostě bývá. Život je naschvál, hra, s blbým koncem pro všechny, co nejde vyhrát. A nějaké plány… těm se směje.

Táta, ségra, teta, sestřenice, bratranec… ti všichni se postupně rozjeli na Homolku a babičku celých následujících pět dní navštěvovali. Prognóza byla ale od první chvíle hrozná. Babička, jak jsme ji znali, odešla bohužel v den, když ji postihla mrtvice, postižení mozku bylo rozsáhlé, ochrnutí poloviny těla a mentálně nejspíš úplná hrůza. Byla pod sedativy, uzdravení nemožné, zlepšení stavu by bylo doslova vězením. To jsme věděli. A lékaři byli hodně upřímní. Přesto… jak jsem psala už v tom týdnu, tonoucí se stébla chytá a nějak jsme pořád doufali, že… Nevím vlastně co.

Poslední návštěva

Zůstaly jsme s mámou na chalupě ten první den a plánovaly návštěvu v nemocnici na dny další. Ale všechno ve mně se vzpíralo tam jet. Chtěla jsem si ji pamatovat z Domu sociální péče, z té poslední návštěvy před 10 dny. Kdy měla opravdu dobrý den, říkala, že nás má moc ráda a že jsme hodní. Byla spokojená a tešila se, až konečně vypadnu, aby si mohla tajně dát velký dezert, co jí zrovna přinesli. Přede mnou totiž musela stále hrát, že „já už nic nejím, Terezko… Ale sestry věděly….“

Měla jsem u ní (ještě v bytě na Proseku) za posledních 8 let tolik „posledních návštěv“, kdy mě babi týrala skokem do postele, polohou rakev a větou, že dneska se vidíme naposled a že dneska to bude…  že na tu opravdu poslední návštěvu, se všechno ve mně vzpíralo jít. Nemohla jsem.
Odložily jsme to s mámou o den, pak o další a pak se mi udělalo tak špatně (závratě, nevolnost, bolest hlavy – klasická psychosomatika), že bych do Prahy ani nedojela. Tím se to rozhodlo. A myslím, že správně. Jsem za to ráda. Vidět ochrnutou bezvládnou babičku napojenou na hadičky… mi naštěstí nebylo přáno.

Je to ta zpráva, kterou nechceš slyšet

V pátek 26. srpna kolem poledne, ve stejnou chvíli, kdy Češi začali oplakávat Hanu Zagorovou, mi zazvonil telefon.

„Ano, je to ta zpráva, kterou nechceš slyšet,“ ozval se táty hlas. A bylo jasno. Víc říkat nemusel. Ten pocit nejde popsat, konec naděje, ale i částečná úleva, že už skončilo její trápení. A že si to rozhodla sama. Klid, ticho. Moje zdravotní potíže okamžitě odezněly. Prostě to tak mělo být.

Máma mi suše oznámila, že slyší na chalupě nějaké kroky a že si sem babička po smrti zaletěla. Měla to tu ráda a strávila tu hodně času. To dupání a vrzání trámů v kuchyni jsme slyšely obě. Nikdo tam ale nebyl. Ale co chcete na chalupě, kde už roky vysychá dřevo… Tam vrže kdeco neustále. Ale pokud to tak je. Je to uklidňující. Babička je na chalupě vždy vítána. I jako duch, samozřejmě. (Tuhle část berte s rezervou… znáte nás.)

Výběr rodinné hrobky v tu nejhorší možnou chvíli

Po víkendu jsem měla jednu hodně zvláštní schůzku, na kterou jsem čekala půl roku, a proto jsem termín přijala. Ozval se mi konečně člověk ze Správy hřbitovů, ohledně nákupu rodinné hrobky. Volal náhle, den před babičky úmrtím, a domluvili jsme si schůzku na úterý, netušilaj jsem v ten moment, že to bude to nejhorší možné načasování. To poslední, co chcete zrovna dělat, je myslet na další smrti a vybírat rodinný hrob pro sebe a další generace. (Babička samozřejmě místo dávno má… na Zbraslavi, o ni nešlo.)

No, ale rodina mě před půl rokem poprosila, abych se výběru a nákupu hrobu pro další generace ujala, protože jsem přece mladá a plná života a smrti se zatím nebojím, tak jsem to přijala. A už jsem to nechtěla rušit. Vinohradský hřbitov je přímo naproti Hagiboru. A tam jsem jít chtěla. Musela jsem. Tak jsem to vzala při jednom.

Bylo to dost drsné úterý. Procházeli jsme s mým mužem, který mi statečně dělal doprovod, a pánem ze Správy hřbitovů hroby dlouhodobých neplatičů… a vybírali. Pán byl velký profesionál, nakonec musím říct, že to v té hrůze byl vlastně docela pozitivní a uklidňující zážitek a úleva, že moje děti a možná i děti jejich dětí, tohle dělat muset nebudou. Protože rodinná hrobka bude a nikdo po smrti nezůstane jaksi… no…  třeba půl roku v placeném mrazáku nemocnice/krematoria. Nebo v urně na krbu.

Páteční rituály

Pak jsem se rozloučila s mužem a šla už sama na Hagibor. Naposled. Volala jsem předem a poprosila jsem milou paní z vedení Domu sociální péče, že ještě jednou do toho pokoje musím… i když už byly věci odvezené a vyklizené tetou a tátou o den dříve. Pochopila to. Nechala mě. Jsem moc vděčná, potřebovala jsem se rozloučit tady, kde jsem babičku viděla naposled. Tady pro mě byla a zůstala. Něco z ní. Měla jsem páteční rituály, kdy jsem se za ní cestou z práce stavovala. Už z auta jsem viděla do jejího okna v přízemí…. Pořád vidím. Páteční cesty z práce jsou teď o dost těžší. Okno, balkón, všechno tam stále je. Ona ne…

Koupila jsem sestřičkám, co o babičku pečovaly, květiny a naposled prošla branou jako „návštěvník“. Strašně smutné. Poslední cesta chodbou, kde jsem šla za poslední rok mnohokrát. Poslední pohled na dveře pokoje č. 13. Stále tam byla cedulka s babičky jménem. To mě, přiznám se, dorazilo, pokoj byl čistě uklizený, ale jinak všechno jako dřív. Seděla jsem tam, vedle prázdné ustlané postele a brečela. Dlouho… dlouho. Odešla jsem s úlevou, takhle to mělo být, takhle jsem se chtěla rozloučit.

Dětská ilustrovaná Bible nespadla

Měly jsme s babi také dlouhodobou dohodu, že pokud po smrti něco fakt je, babička v den smrti u nás doma z knihovny shodí na zem dětskou malovanou Bibli. Musím vás zklamat, nespadla. Děti ale říkaly, že pokud je duch… nemá na shazování sílu. Asi teda nevíme zase nic, sakra práce.

Škodolibý žertík

Tak ahoj, babi… Díky za tuny veselých životních mouder typu: „Protivnej bude každej, tak ať je aspoň bohatej. Chlap musí mít vlasy, plešatí připomínají nácky. Vezmi si Itala, ti mají dobrý vztah k dětem, ženám a matkám. Jen jsou holt trochu do větru. Dunque. Dobrýho pomálu… a tak dále.“

Vydalo by to na knihu. Rodina si to moc nepřeje, že je to moc osobní, ale já o tobě stejně pořád píšu, promiň.  Tvojí stovku 5.11. 2022 oslavíme ve velkém stylu. Už se to blíží. A ten tvůj poslední trik, co sis pro ně připravila a domluvila se mnou a donutila mě mlčet snad 30 let, jim tedy prozradím… Až po tvé smrti, tak jak sis přála.  Tvůj poslední škodolibý žertík… Úplná ty! Už se určitě těšíš, jak se budou tvářit, viď?

P.S. Po 5.11. to prozradím i vám 🙂

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články