Ve vztahu ke smrti jsem díky péči o babičku naprostým ironikem a nejsem v tom sama

Mám pro vás čerstvou zásobu hřbitovních historek. Pomalu se proti své vůli stávám mírně zkušenou v pohřebnictví, odkupech a výstavbě hrobů. A musím říct, že mě lidi kolem hřbitovů nepřestávají fascinovat – v dobrém slova smyslu.

Dnes jsme měli s tátou schůzku v kamenictví, abychom naplánovali, co si necháme postavit na místě té nově odkoupené hrobky. Věděli jste například, že je potřeba si po odkupu původního zařízení hrobu, který tam byl doteď, také vyřídit stavební povolení na výstavbu nového? No, tak to už máme. Jenže když jsme chtěli naplánovat „výstavbu“, narazili jsme na problém, že „stavba budoucí hrobky“ má mnohá omezení – například limit pro výšku kamene.  Stavební povolení nám bylo totiž omylem uděleno jen na stojící kámen metr x 70 cm a to je málo. Museli jsme se tedy vydat opět do úřadu Správy Hřbitovů a zažádat o povolení navýšení.

Musím říct, že miluju ty dámy z oné kanceláře. Stalo se jim to, co mně… Z tíhy okolností se z nich staly totální ironičky. Nevím, jak to snášejí čerství pozůstalí, co jdou něco v slzách vyřídit, ale mně to tedy vyhovuje.

„Vyšší kámen, jo?“ měří si nás paní s potutelným úšklebkem a pak promluví směrem k tátovi: “Takže evidentně pán má velké ego? Tak aby to sedělo, co?“ odbourá nás oba. To si na nás ale nepřijde. Otec ze stejného klanu ironiků se vzpamatuje první a pohotově odpoví: “Ano, to největší ego, víte, my jsme se dokonce rozhodli, že tam budeme všichni pohřbeni vertikálně, na stojáka, aby to stálo za to! Takže, co nejvyšší!“ Od té chvíle je paní na naší straně, chápe, že jsme z jejího rodu a vyplní nám žádost o navýšení. Jak do dopadne, se uvidí. „Kluci jsou teďka někde v terénu, ale hned jak přijedou, pošlu je to přeměřit. Nebo vám tam dojdu já, protože mám skoro 2 metry.“ směje se a mává nám na rozloučenou vesele.

Táta musí zpět do práce, já jdu ještě  honem na hrob rodiny Osvaldů, který je poblíž, a když jsou teda zítra ty dušičky. Cestou si vyslechnu nadávky několika kolemjdoucích ztracených bloudících vdovců důchodového věku, kteří evidentně hroby svých žen moc často nenavštěvují. „Sakra, vždyť to nemá ani čísla! Jak to má člověk najít. To si to mám jak pamatovat? Kde to proboha bylo?“ bloudí urnovým hájem nejeden bezradný stařík.

Jo, to chce nafotit a udělat si rodinného hřbitovního průvodce, myslím si já potichu… Protože tím jsem sama sebe pověřila už dávno. A myslím, že z rodiny najdu všechny na židovském, vinohradském i zbraslavském tak jedině já.  Až bude po mně, nevím, nevím… Budu to muset dětem vytisknout jako brožurku.

Musím říct, že jednu výhodu ta dlouhodobá péče o naši babičku měla. Úplně to ve mně potlačilo strach ze slova „smrt“.

Babi po smrti tak toužila (alespoň verbálně) a pokaždé, když jsem ji navštívila, vždycky mi hned ve dveřích oznámila, že už tu prostě „chce hrozně nebejt a proč s tím jako hned něco neudělám“. (Co asi, že…). První roky mě z toho možná mrazilo v zádech, cestou domů jsem často brečela, ale další a další roky už to znělo skoro jako pozdrav. „Ahoj, já chci umřít.“ „Jo, jasně babi, to už říkáš… 2,3,4…. 8 let.“ A člověk se stane ironikem i v této oblasti.

Možné jste si někdy říkali, jak lidi mohou pracovat na hřbitově nebo v pohřební službě. Tak já vím jak… Člověk totálně otupí. Možná jako řidič záchranky, co vozí ty nejhorší nehody a lidi rozmašírované na kaši. Doktoři, zejména gynekologové nebo patologové, toalety hlídající dámy a páni, popeláři. Co jiného běžně žijícího člověka odpuzuje, zarazí, rozpláče, znechutí, složí na kolena, jiného časem obrousí. Slova ztratí význam.

Musela jsem se mnohokrát držet, abych babičce, škemrající o smrt (ačkoliv neměla žádné nemoci, bolesti, nebrala jediný lék, dobře viděla, byla super pohyblivá a myslelo ji to do poslední chvíle) ve slabší chvilce ironicky neřekla: Sakra babi, já tě fakt vraždit nebudu, bydlíš v pátém patře a máš balkon. Co víc chceš vědět? Pokud bys opravdu chtěla zemřít tolik, jak říkáš, dávno by to přece bylo. Přestaň mě už týrat… Ale neřekla jsem samozřejmě nikdy nic. Vím, že bych si to pak vyčítala a navíc jsem se bála, že by to brala jako „radu od Terezky“ a bylo by to nakonec celé na mě. A navíc. Já ji tady chtěla, živou, příšerně ukňouranou, zákeřnou, ale i milou, chytrou, obdivuhodnou a inspirativní…

Spousta pečovatelů, kteří nám chtěli s babičkou pomáhat, to vzdala. Prostě tu míru negativity nebyli schopni unést. Neuměli si to přehodit do legrace a ironie, jako to šlo občas (a vůbec ne vždycky) mně.

Zkrátka babička mě trochu zbavila strachu ze smrti, protože, pokud se „TAM“ tak těšila a neustále se dožadovala odchodu, tak musela přece nějak podvědomě cítit, že je to TAM skvělý. A nebo je tam aspoň skutečně krásnej klid.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články