Prostě vyber, zaplať a vypadni….

Obyčejná lidskost se vytrvale vytrácí. Za chvíli bude tak malinká, že budeme potřebovat lupu, abychom ji našli.

Kousek od mého bytu je Flop. Není ani velký, ani úplně malý. Ale uprostřed velkého množství paneláků. Řetězec zaměřený na české potraviny. Chodím do něj často a tak nějak vždy dostanu to, co očekávám. V „krámu“ jsou všechny prodavačky velmi milé. Když něco chci, jsou příjemné a vyhoví mi. Vzhledem k tomu, že to mám pár kroků, jsem tam opravdu často. Takže mám celkem vychytané, jak fungují. Minimalizace nákladů je motto manažerů, využít lidskou sílu na maximum, bez ohledu na bytost a přání celé řady zákazníků.

Spousta zákaznic staršího věku, které dál nedojdou, to vidím u pokladny a jsem vždy trpělivý, chtěly by si popovídat a narušit svůj stereotyp stáří. Mnohé z nich mají zdravotní problémy, jsou samy a chybí jím lidské slovo, sdílení a ve stáří by jim ke štěstí stačilo již jen málo. Vždy vidím ty malé staré krámky, kde majitel znal téměř každou zákaznici a vždy s ní z lidských, a i profesionálních důvodů, alespoň trochu poklábosil. A k takovému klábosení se vždy přidali i jiní zákazníci. Prostě obchod, který byl jedním z center života komunity, jež se znala a s radostí vyhledávala příčinu, jak na místo zajít.

Dnes jdu do téměř neosobního krámu, kde se sice prodavačky snaží být příjemné, ale nápor povinností jim skutečnou lidskost znemožňuje. Když si s nimi babička chce povídat, dívají se na ní chápavým pohledem, ale zároveň netrpělivě, protože prostě musí doslova utéct a doplnit své určené zboží, než přijde další zákazník. Rozuměj, člověče, zkontrolovat svoje regály, běžet do skladu pro nutné zboží, připravit ho, vyvézt ho na krám, vybalit, upravit regál a zároveň hlídat, jestli náhodou není u kasy další zákazník, na kterého musí být příjemné. I mně se jedna z prodavaček líbí, má hřejivé oči, ale můj ostych a zároveň vědomí, že ihned musí běžet ke svým přiděleným regálům, mi brání s ní prohodit pár slov.

A to často běda, pokud se tam vyskytne někdo, kdo nerad čeká a nechápe, že ty ženy za svou směnu nemají kousínek času postát, občas někoho přehlédnou a ten musí chvilinku čekat. Já jsem téměř nikdy neviděl, že by ty ženy stály a jen tak klábosily mezi sebou. Ne, to by asi vytrvale neměly, ale občas? Přeci nejsou stroje, jsou lidské bytosti, které potřebují sociální kontakt, když má dítě problém, když je naštve manžel, když se prostě jen na chvíli potřebují uvolnit.

Ne, dnešní doba je zaměřená jen na zisk. Babičky si nepopovídají, a když to zkusí, za nimi je ve frontě hned někdo, kdo je celý netrpělivý a dává to hned najevo. Prodavačky mají pracovní činnost do puntíku nalajnovanou a nepřichází v úvahu, že by manažerské geniality připouštěly jakoukoli formu sociálního kontaktu. Prostě vyber, zaplať a vypadni….

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články