Vztek muže v dlouhém plášti s kapucí

Kde se v nás bere vztek? Stačí špatné slovo, ironický pohled nebo malá schválnost a hned vybuchujeme. Povídka se snímky z Islandu od slovenské fotografky s tůlavými topánkami.

Noční hlídač se rozhlížel ze strážní věže nad vesnicí. Měl čepici s kšiltem a klapkami na uši, teplý kabát a vlněné kalhoty zastrčené ve vysokých holínkách. Jakmile se začalo stmívat, slezl z věže po žebříku a vydal se na obchůzku. Došel k ulici, kterou z obou stran lemovalo asi dvacet dřevěných domků. Před každým se rozkládala předzahrádka, od hlavní cesty oddělená plotem. Tyčil se v nich rozložitý strom, který svůj dům chránil před nepřízní počasí po celý rok.

Kvůli stromům se celá ulice zabarvila. Na podzim listy opadávaly a vytvářely na zemi oranžovo-hnědo-žluto-černo-červenou mozaiku. Po ní kráčel muž v plášti dlouhém až po kotníky. Přes hlavu měl nataženou kapuci. Sám, nikdo další v dohledu nebyl. Hlídač ho v šeru špatně viděl, přesto poznal, že není místní. Cizinec nečekaně zahnul k poslednímu domu, kde zabušil na dveře. Jakmile se otevřely, něco domácímu řekl. Možná jednu větu, z dálky však hlídač neslyšel ani slovo.

Potom muž zašel za roh a zmizel z dohledu. Noční hlídač pokračoval pomalu dál a nahlížel do oken příbytků. Svítilo se jenom v některých, protože obyvatelé vesnice chodili brzy spát. V posledním domu na konci ulice se nespalo, jak se měl hlídač brzy přesvědčit.

Dveře třeskly a z nich vyrazil muž, který za sebou táhl ženu. Vlekl ji za vlasy po schodech do předzahrádky. Když se oba ocitli pod stromem, začal do ní bušit pěstmi. Vyděšený noční hlídač  doběhl ke dvojici a běsnícímu muži zkroutil za zády ruku. Přes svých pět křížků měl ve svalech pořádnou sílu.

„Au, co děláš !“ zařval násilník.

„Uklidni se!“ křikl na něj hlídač a přitlačil mu na ruku. Muž zmlkl a bolestí se sesunul k zemi. Jeho manželka seděla opřená zády o strom a sténala.

Noční hlídač se zeptal spíše sám sebe: „Proboha, co se tady stalo?“

Všechna okna v ulici se rozsvítila a obyvatelé vybíhali  ven. Sousedky odvedly ženu do jejího domku a postaraly se o ni. Hlídač si uvědomil, že dvojici k sobě nemůže pustit. Žil sám a tak  si vzal muže k sobě domů. Ten na něj musel počkat až do konce směny ve strážní věži. Třepal se zimou, protože měl na sobě pouze košili.

Když se vrátili ráno do mužova domu, hlídač oběma v kuchyni uvařil čaj, zatímco žena se zamkla v ložnici. Muž měl hlavu v dlaních.

„Co jsem to udělal, co jsem to jenom udělal?“ naříkal. Potom zvedl hlavu a řekl: „Vůbec nevím, co do mě vjelo. Nevím, co se stalo. Moc prosím, můžete mě už nechat? Nic se nestane, slibuji.“

Další noc se spustil z oblohy slabý déšť. Než hlídač slezl ze strážní věže, oblékl si pláštěnku. Šel raději zkontrolovat místo včerejší scény, aby náhodou nedošlo k jejímu opakování. Nahlédl opatrně do okna. Spatřil, že žena má na obličeji několik modřin. Dvojice naštěstí seděla klidně u stolu a povídala si.

Hlídač za sebou uslyšel kroky a ohlédl se. V dešti za ním kráčel muž v dlouhém plášti. Zastavil se u dalšího obydlí. Chvíli stál před brankou do předzahrádky. Kvůli natažené kapuci hlídač muži neviděl do obličeje. Z pláště mu trčela jen silně zablácená bagančata.

Asi pošťák, napadlo hlídače. Pomyslel si, že je divné, když chodí pozdě večer a ještě k tomu bez brašny. Už, už chtěl na něj zavolat, ale muž v dlouhém plášti otevřel branku, prošel předzahrádkou a začal tlouci na dveře domu. Otevřela mu třesoucí se stařenka. Cizí muž se k ní naklonil a zašeptal jí něco do ucha. Potom se otočil a rychle odcházel pryč.

„Haló, počkejte na mě!“ zvolal noční hlídač, když v tom se z domu ozval výkřik. Hlídač se rozběhl ke dveřím.

Dvojici starších lidí dobře znal. Občas nemohli spát, dlouho si s nimi při své směně povídal. Měl pocit, že laskavější a milující se pár za svůj život nepoznal.

Teď stála útlá stará žena v předsíni a držela v ruce obrovský kuchyňský nůž, z kterého kapala krev na zem. Na ní ležel obličejem dolů její muž a ztěžka dýchal. Na zádech se mu rozšiřovala temná skvrna na nožem protržené košili.

Příchozí lékař konstatoval, že stařec přežije a ošetřil ho. Sousedé stojící před domem si oddechli. Hlídač vstoupil do kuchyně, kde seděla na židli stařenka a klepala se. Prohlížela si nůž položený na stole a svoje ruce, které měla stále od krve.

„Proč jste svého muže bodla?“ zeptal se bez okolků hlídač.

Uslyšel odpověď stejnou, jako od muže, který zbil svou manželku. „Nevím,“ řekla. „Moc se stydím. Nechte mě být.“ Položila hlavu na ruce na stole.

Za hodinu sdělila, že se o manžela postará. Než noční hlídač odešel, dala mu do ruky nůž, kterým svému partnerovi ublížila.

Hlídač se rozhodl počkat až do rána před domem. Když zavřel branku, dostal zvláštní pocit, že ho někde sleduje. Otáčel se a pozoroval přitom ulici.

Byla prázdná, až na postavu v plášti s kapucí. Stála na druhé straně ulice. Hlídač dostal strach, přesto k ní pomalu vyrazil. Muž se otočil a zmizel ve tmě.

Od toho dne celý týden docházelo v ulici k nějakým konfliktům. Většinou šlo o domácí násilí, které naštěstí skončilo jen podlitinami, pláčem či rozbitým nádobím. Hlídače šokovala skutečnost, že šlo i o obyvatele vesnice, které považoval za milé a hodné lidi. Často doběhl k rozlícenému násilníkovi na poslední chvíli a zabránil nejhoršímu. Jenom kvůli němu v té době nikdo v ulici nezemřel.

Cizince několikrát v noci zahlédl. Pokaždé se motal kolem domu, z kterého se zanedlouho ozval křik nebo cinkot rozbitého skla či porcelánu. Chtěl ho několikrát zastavit a zeptat se, co vlastně ve vesnici pohledává. Nikdy se mu to nepovedlo.

Až jednou….

Ten večer byl klid. Sotva se setmělo, ve všech domech zhasla světla. Jako kdyby jejich obyvatelé měli strach, že něco provedou a proto šli brzy spát.  Hlídač se procházel ulicí, když v tom proti němu vyšel z noci muž s nataženou kapucí.

Stáli naproti sobě. Ze zatažené oblohy se spustil déšť a začalo hřmít. Hlídač zapomněl pláštěnku ve strážní věži, narazil si proto čepici co nejvíc a pokusil se skrčit hlavu mezi ramena jako želva. Moc to nepomáhalo, ale nic jiného nemohl dělat.

Muži v dlouhém plášti bylo líp, protože měl kapuci nataženou tak, že mu přesahovala do půli obličeje. Svítily z ní jenom jeho oči z kterých vycházelo podivné nažloutlé světlo. Něco zamumlal.

„Kdo jste a co tu…?“ vysoukal ze sebe hlídač, když ucítil v žaludku nějaké zašimrání. Taky chlad po celém těle. Začal se třást.

Potom se něco hlídači začalo tlačit nahoru krkem ven. Nechtělo se mu zvracet, bylo to z rozčílení. Zlobil se. Nejdříve na sebe, že si nevzal pláštěnku. Potom na starostu obce, který ho přemluvil, aby vzal špatně placenou práci, při které nikdy neuvidí denní světlo. Nakonec na obyvatele vesnice, které začal nenávidět, protože kolem nich musel pobíhat jako kolem malých dětí.

Hlídač chtěl někomu ublížit. Kdyby se teď nacházel někdo v jeho okolí, vrhl by se na něj a začal ho škrtit.

Nočního hlídače ovládl neskutečný vztek.

Sevřel dlaně a prsty s nehty si vrazil do dlaní. Potom zaklonil hlavu a zařval. Z oblohy vyletěl blesk a udeřil do stromu nejbližšího domu. Z kmene se ulomila velká větev a s prasknutím dopadla na zem. Hlídač pocítil nutkání vrazit do nejbližšího domu a zmlátit všechny jeho obyvatele. Zaťal zuby a pustil se do boje sám se sebou.

Rozběhl se ke strážní věži. Rychle vylezl nahoru po žebříku a shodil ho dolů. Měl tam provaz, kterým se bleskově za nohu přivázal k dřevěnému ochozu. Udělal několik uzlů. Potom se začal zmítat na provazu a křičet. Byl naštvaný na celý svět, kdokoliv by prošel v jeho blízkosti, ocitl by se v ohrožení života.

Asi za hodinu ho vztek začal opouštět. Odcházel velmi pomalu, jako mořská vlna při odlivu.

Hlídač se uklidnil. Hlava ho bolela, v ústech měl sucho a žaludek se mu obracel. Netrpělivě rozvázal uzly na provaze a uvolnil se. Potom se přes zábradlí vyklonil z věže, aby zavolal na někoho, kdo mu podá žebřík. Jenže bylo moc brzy. Slunce teprve vycházelo za obzorem, ale vesnici zatím okupovalo šero. Všichni ještě spali.

Až na muže v plášti s kapucí. Stál uprostřed ulice, v které chodil celý týden od domu k domu. Díval se směrem ke strážní věži. Zničehonic se otočil a kráčel směrem ven z vesnice. Noční hlídač cizince pozoroval, dokud nezmizel za horizontem. Potom začal volat o pomoc.

Muž v dlouhém plášti s kapucí odcházel pomalu. Velmi pomalu. Jako mořská vlna při odlivu.

Psáno pro Blogosféru.

Následující snímky pořídila na Islandu slovenská fotografka a básnířka s túlavými topánkami a poetickou duší Ida Tittelová. S laskavostí sobě vlastní je poskytla autorovi povídky ke zveřejnění na jeho blogu za účelem vzájemného propojení fotografií s příběhem.

Odkaz na její blog:

Akili.sk – NAJNOVŠIE BLOGY

Legendary Guardian. Na housle hraje Taylor Davis. Zdroj: YouTube.cz

Náhledový obrázek: https://pixabay.com/cs/illustrations/fantazie-m%c4%9bsto-strom-socha%c5%99stv%c3%ad-3378426/

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články