Oslava 100 let a ty nejlepší historky plus poslední trik „ze záhrobí“

Včera (pátého listopadu 2022) jsme si uspořádali moc pěknou oslavu babičky těsně nedožitých 100. narozenin. Doufali jsme samozřejmě, že je oslaví s námi, ale to se bohužel nepovedlo. Ale i tak jsme si mysleli, že si to ona příležitost jednoduše zaslouží. A zasloužíme si to také my všichni, protože upřímně, ti, co čtou moje texty již delší dobu, vědí, že péče o naši babičku nebyla snadná. A z historek, které jsme si o ní včera vyprávěli, mi došlo, že snadné to s ní nebylo vlastně nikdy.

Zlomená vařečka

Táta s tetou vzpomínali, jak přísná byla babi Milena jako matka a domácí učitelka a jaké znalosti vyžadovala. Protože byla průvodkyně, později zaměstnankyně informační služby a uměla plynně několika jazyky a milovala architekturu i umění, neexistovalo, aby dítě nevědělo, kdo postavil sochy na Karlově mostě, a nebo neuměl německy skloňovat přídavná jména. Proto o jedno z dětí (teta s tátou se neshodnou, o které) babička kdysi zlomila velikánskou vařečku při výuce německé gramatiky, protože prostě neuměly dobře změny koncovek v jednotlivých pádech: Der gute Lehrer, Des guten Lehrers, Dem guten Lehrer, Den guten Lehrer a tak dále. Samotnou babičku prý tehdy překvapilo, jak se do vařečky opřela a z výrazu v očích děti vytušily, že hned věděla, že to trochu přehnala. Vařečka však prý byla hodně zpuchřelá, takže zas taková rána to ve skutečnosti nebyla. Nicméně německy obě děti umí naprosto perfektně.

Skoky ze skříně

Dcera Milčiny nejlepší kamarádky Dáši (ta se mimochodem také dožila 99 let a zemřela bohužel loni), nám připomněla veselé soužití Mileny a Jiřího, kteří měli doma, co je všichni pamatujeme, skutečnou Itálii se vším všudy. Na návštěvě na Silvestra právě u Rohanů se pak babička lehce ovínila a rozjařeně vylezla na skříň. Zřejmě bylo těsně po nějaké hádce, kterou můj děda Jiří ještě nestrávil, protože když Milča vesele skočila ze skříně do jeho náruče, údělal nejspíš nenápadný krok vzad, nerozpřáhl ruce a babička dopadla tvrdě na podlahu a zranila si nohu.

Skoky ze skříně se zřejmě u nás v rodině dědí, protože za stejný kousek (ovšem bez alkoholu), byl právě Milenou ztrestán fackou i můj táta, když jako dítě napodoboval tehdy známého cirkusového kaskadéra a s výkřikem (Kadéééél Šmííííííííííd) skočil rovněž ze skříně a tuším, že si rozbil hlavu nebo rozsekl nos.

Máslo v batohu

Bratranec Honza vzpomínal na dobu poměrně nedávnou, kdy se babička (stále v plné síle) ze dne na den rozhodla, že už nechce žít a proto není potřeba jí chodit nakupovat. Rodina se tomu samozřejmě vzpírala a jednou za 2 dny se někdo obětoval a přinesl babičce proti její vůli čerstvé jídlo. Babička se vztyčila z polohy rakev a šla nešťastníkovi k lednici vynadat, že ona už přece nic jíst nebude, protože je s ní ámen, a ať to onen člověk okamžitě zase odnese. Docházelo tedy k půtkám u lednice, kdy dobrodinec cpal základní potraviny dovnitř a babička je zase vyndávala ven. Bratranci pak v nestřežené chvíli šikovně nacpala do pracovního batohu celou kostku másla, aniž by si všiml. A o této skutečnosti ho informovala (asi se v ní hnulo svědomí) esemeskou o cca 6 hodin později, kdy už si máslo našlo i samo cestu ven z batohu skrz látku a zatancovalo si s každým pracovním dokumentem uvnitř.

Vůně v těstíčku

Také přišla na řadu historka z našeho útlého mládí, kdy nás všechny čtyři (malou ségru, bratrance a sestřenici a mě) rodiče nechávali s babičkou samotné na chalupě o prázdninách, v domnění, že jsme v těch nejlepších rukou. Babička zamávala s úsměvem rodičům a hned jak zmizel prach za auty, proměnila se v saň.  Pobyt se změnil nikoliv v prázdniny, ale jakýsi pracovní tábor. Aspoň nám, dětem, to tehdy tak přišlo. Dnes zpětně si říkám, že se možná jen snažila nás prostě zabavit, abychom nedělali blbosti. Když jsme byli 4. Vytírat, luxovat, plít záhonky a nosit babičce cokoliv si vzpomněla, zatímco ona seděla v židličce na zahradě, popíjela námi uvařenou kávu, a vydávala rozkazy. Vařit ji nikdy nebavilo, takže jsme skoro celý týden jedli topinky usmažené v oleji, salát ze sedmikrásek, nebo z keře otrhaný černý bez, který babička osmažila v oleji jako řízek a nazývala to nadneseně „vůní v těstíčku.“

Protože se nám její chování k nám zdálo vážně podivné, nahráli jsme to, jak s námi mluví, na starodávný kazeťák. A rozhodli jsme se, že utečeme – tedy vydáme se v noci tajně do Prahy (65 kilometrů) a přehrajeme důkazní materiál rodičům. Napsali jsme babičce škrabopisem jakýsi otevřený dopis, proč ji opouštíme, a pak čekali, až dole v pokoji usne. Byla asi půlnoc a my zkoušeli probudit moji malou ségru, které mohlo být tak 4-5 let. Ta usnula docela tvrdě, takže jsme zkušeně zhodnotili, že :“ Ta to stejně neujde.“ A zrádně jsme se vydali na cestu bez ní.

Protože nejstaršímu z nás (sestřenice) bylo maximálně 13, neodhadli jsme ani směr, ani naše síly a vypravili se zcela na opačnou stranu, do kopce ke třešním. Po cca 1,5 km začal nejmladší bratranec podrývat odhodlání týmu s tím, že ho bolí nožičky. Po 2 km jsme to vzdaly i my dvě starší a potupně jsme se všichni 3 vrátili zpět do chalupy a dopis zničili. Babičce jsme pak o našem záměru ale řekli a přehráli jí dokonce i nahranou pásku. Pamatuji si, že ji docela zarazilo, čeho jsou ti malí rozmazlení parchantíci schopni. Uznala, že se k nám nechovala úplně nejlíp a poprosila nás, abychom to smazali a konec pobytu už se k nám chovala docela dobře.

A teď to přijde…

Slíbila jsem vám i ten poslední babiččin trik, který mě donutila před rodinou skrývat 30 let a pověřila mě jim sdělit až po její smrti. Tak tady to je:

Brzy po revoluci, kdy se tátovi začalo dařit podnikání, se naši vydali konečně svobodně procestovat vysněnou Severní Ameriku. Navštívili tam i naše známé a společně se vydali i do krásného malého města Harper´s Ferry v západní Virginii, kde jsou původní budovy a národní historický park. Z Harper´s Ferry si rodiče do Čech přivezli zakoupenou sazenici kanadské borovice a tu zasadili na chalupě. Táta ji velmi opečovával, protože přežila složitou cestu a několikrát to vypadalo, že je po ní. Když to tak píšu, říkám si, že ještěže to byly divoké devadesátky, protože v současném nastavení právního systému by asi podobná cesta sazenice už legálně ani nebyla možná.

Každopádně na místě, kam ji rodiče na chalupě zasadili, vyrostl obrovitý statný strom. Rodiče si ho při každé návštěvě chalupy nezapomenou obhlédnout a jsou na tento strom náležitě pyšní. A nyní k tomu tajemství…. Které jsem – dle slibu babičce – měla rodičům prozradit.

Když naši strom zasadili a odjeli do Prahy, babička se stromem na chalupě, kde ráda během roku pobývala, osaměla. Když jsme přijeli za týden, strom už krásně rostl a rodiče měli velkou radost. Babi se ale podivně usmívala a odtáhla si mě stranou. „Víš, Terezko, ten strom po vašem odjezdu asi po 2 dnech mé péče bohužel chcípnul. Ale vím, jak Milánkovi na tom stromě záleží. Tak jsem zaběhla tady do lesa, vyrejpla podobnej a zasadila ho místo něj. Ale prosím, říct jim to smíš až po mé smrti! Oni z něj mají takovou radost…“  No a tak už 30 let každý víkend nedobrovolně držím „hrozivé tajemství“ a poslouchám, jak krásně roste ta kanadská borovice z Harper´s Ferry a dokud pobývala ještě babička na chalupě, vždy na mě spiklenecky mrkla. Na tohle si pamatovala ještě měsíc před smrtí a když jsem za ní přišla na Hagibor a ona měla zase umírací náladu, řekla jsem jí: “Babi, to mi nemůžeš udělat, vždyť já jim budu muset říct o tom stromě… a oni o něm zase minulý víkend mluvili.“ Babičku v posledních letech pobavilo máloco a už se moc neusmívala, ale tahle věc jí jí roztáhla úsměv od ucha k uchu.

Zatímco mámu, odhalení 30 let starého tajemství velmi pobavilo, dle reakce mého táty na tuto historku, mi došlo, že mě vlastně – jako to dělala celý život – babička Milena použila jako nástroj pro poslední posmrtné popíchnutí, kdy se nevole obrátí navíc vůči mně. A že tahle historka rozhodně nebude patřit k tátovým oblíbeným, které by se s chutí zasmál. Protože – jak sám hned poznamenal – prostě NENÍ pravdivá. Táta si je jist, že dle péče, který stromu věnoval, zcela jistě přežil. A možná, že dokonce i ano a babička to tak jenom zákeřně na nás nastražila. Na to si budeme muset ještě pozvat nějakého znalce kanadských borovic, aby to skutečně posoudil.

Aspoň vidíte, že máme na co vzpomínat a že babiččiny kousky tu s námi budou na věky. A tak to asi má být. Žít život tak, aby byl člověk alespoň trochu nezapomenutelný.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články