VŘSR a její představitelé byli obrovským zlem, ale obyčejní Rusové inklinují k totalitě

Připomínky nástupu komunismu v Rusku jsou v moderní společnosti naprosto nezbytnou nutností. Jak je ovšem možné, že národ, který pod svými bolševickými diktátory tolik trpěl, opakuje svou historii?!

Jako předpřípravu svého vpádu na Ukrajinu báťuška Putin velmi řečnil na téma existence Ukrajiny a Ruska a také leccos vypustil na téma národnostního sebeurčení. Věci, za které by se nemusel stydět ani Joseph Goebbels. Mimo jiné při tom pozapomněl, jak to diktátoři skvěle umí, že samo o sobě spojení etnický Rus je velmi sporné. Velkorusové jsou zásadním způsobem geneticky promícháni s Varjagy, kteří pronikali do slovanského prostoru ze severu již od počátku 9. století. Ano, jednalo se o Vikingy. A světe div se, samotný název Rusko vychází z finského pojmenování Ruotsi pro kolonizovaná území, která v dnešním Rusku leží. Vliv Varjagů byl obrovský, bylo jich mnoho a vyvrcholením byla dynastie Rurikovců (varjažských panovníků), kteří v Rusku vládli až do roku 1598! Kvůli délce textu autor pochopitelně přechází Kyjevskou a Moskevskou Rus. Nu, třeba Švédové by si o Rusko zcela směle mohli říct, že?

K napsání tohoto článku mě inspirovali dvě věci. Jednak texty pánů Vodvářky a Zieglera, kteří pochopitelně intenzivním způsobem odsuzují komunistickou diktaturu. Obecně mi ovšem ve všech narativech stále chybí nazírání na Rusko jako takové. Chyba nás všech Evropanů, nazírat na tu zemi našima očima. Text není oponenturou výše zmíněným autorům. Tam téměř není jak oponovat. Spíše pokus o jiný náhled. Druhou inspirací je poznámka Filipa Vracovského na téma Karel Veliký, jeho minimum křesťanských hodnot a zároveň křesťanské jednocení Evropy.

Tento muž sjednotil na přelomu 8. a 9. století většinu západní a střední Evropy společně s christianizací, často násilnou (nebuďme naivní, Přemysl Otakar II. by v okolí Královce stejný). Už v době jeho vlády probíhala Reconquista, jejímž cílem bylo vyhnání muslimů z Evropy. Započal rozkvět evropského kontinentu, jehož odlesky vytrvale doléhaly i k nám. Co se dělo v Rusku? Teprve se formovala Kyjevská Rus a ta bájná Rus Moskevská vznikla až v roce 1276 spojením celé řady rozdrobených knížectví. Tedy dva roky předtím, než padl Přemysl Otakar II. na Moravském poli. Zatímco zde vládl ne úplně temný středověk, na západě byl ještě mnohem světlejší. Ruské prostředí se potácelo v multietnických a multináboženských bojích někde na pomezí starověku. Koneckonců Moskva byla ze dřeva ještě v době Napoleonova vpádu.

Prvním carem se stal Ivan IV. Hrozný v roce 1547. Tedy v období historiky všeobecně uznávaném již jako Novověk, po objevení Ameriky Krištofem Kolumbem v roce 1492. Období 200 let po Karlu IV. V roce, kdy Osmanská říše byla na vrcholu své moci. O moci západních států a jejich postupném vývoji není třeba hovořit. V Anglii již dávno fungoval parlament. Nizozemsko oscilovalo mezi monarchií a republikou. A jisté formy shromáždění s prvky demokracie se vyskytovaly takřka po celé Evropě. Ivan Hrozný zavedl Opričninu. Systém, který potlačoval Bojary (vysokou ruskou šlechtu) a prosazoval roli cara. Jestliže u nás ještě tvrdě vládlo nevolnictví s alespoň nějakými právy. Moskva byla stále rozbahněná stoka, kde život rolníka vůbec nic neznamenal a prakticky odpovídal životu otroka ve starověku.

A máme tu největšího Rusa. Petra I. Velikého, krátce po něm následovaného Kateřinou II. Velikou. Nadále prakticky nikdo neřešil postavení nevolníků v Rusku. Oba centralizovali stát. Petr se především snažil budovat manufaktury a pozvednout Rusko především vojensky a částečně ekonomicky na úroveň Evropy. A především získat přístup k Baltu. Což se mu povedlo. Článků o tomto carovi lze nalézt mnoho. O jeho brutalitě není pochyb. Uvedu jen jeden doložený příklad z návštěvy Paříže, kde vzbudil obrovské opovržení. Petr velmi rád pořádal opulentní hostiny. Jejich specialitou bylo, že odtamtud nikdo nesměl odejít dřív než on a holdovalo se především alkoholu. Pokud poručil jakémukoli spolustolovníkovi pití, ten ho musel vypít, bez ohledu na množství. Nikdo na ony hostiny nechtěl, protože otrava alkoholem byla až příliš často zcela reálná. Na konci 17. století začal vyžadovat po šlechtě, aby se naučila číst a psát, což byla v západních zemích již celkem samozřejmost. Kateřina zavedla ony známé Potěmkinovy vesnice, ale za jejího panování se území Ruska již rozšířilo tak, že se stalo velmocí.

Rusko nadále expandovalo, na východ a s vytrvalou snahou získat od Osmanské říše Bospor a Dardanely. Porážka v Krymské válce 1853-56, poprvé výrazněji odhalila slabiny carského Ruska. Armáda se ukázala slabší, než se čekalo a v zemi nadále vládlo nevolnictví bez nároku na vzdělání pro obyčejné Rusy, zatímco na západě ve spoustě zemí panovala povinná školní docházka. Vzdělávání obyvatel fakticky vyřešili až komunisté. Do dvacátých let 20. století byl analfabetismus zcela normální záležitostí. O rusko-japonské válce a jejích důsledcích jsem psal zde.

Rok 1917, zcela nevzdělané obyvatelstvo. Centra jen v Moskvě a Petrohradě. Nikdo mimo tyto aglomerace nebyl schopen dění v Rusku ovlivnit. Vyčerpaná země Velkou válkou, všude statisíce dezertérů. A poprvé v historii velká nevůle země s carem. Následující události jsou dostatečně známé. Snad bych jen zmínil člověka, na kterého se až příliš často zapomíná. A tím je Felix Dzeržinskij, zakladatel organizace ČEKA, která od první chvíle naprosto brutálním způsobem prosazovala revoluci bojem. Lze říci, že právě tato brutalita rozhodla o vítězství bolševiků. Lenin po ní volal, zchudlý polský šlechtic ji vykonával. Boris Pasternak ve svém Doktoru Živagu období popisuje více než sugestivně. Celá občanská válka se nesla v naprosto nelidském duchu a ruští komunisté dosáhli svého.

Přečetl jsem velké množství ruské literatury. Řekl bych (eufemisticky), že jí spojují čtyři slova: Báťuška, knuta, Matička Rus a hřbet. Ruští vojáci nebo rolníci sami sebe označují jako osoby, které nad sebou potřebují bič, car to s nimi myslí dobře a oni bez váhání přijímají brutalitu své společnosti. Jednoduché, nikdy nic jiného nepoznali a před nedávnem se teprve naučili číst. Kult cara vystřídal kult Stalina. A zde je závěr malého exkurzu (snad není příliš dlouhý :-)). Jestliže tu u Rusů byla dlouhodobě láska k vůdci a své zemi, kdy vlastně byli vytrvale vychováváni se obojímu obětovat, něco tomu dalo zcela jiný náboj. Jejich Velká vlastenecká válka. Ve spoustě věcí vylhaná, zmanipulovaná a odporná. Nesoucí punc porážky nacismu. SSSR (tj, Rusku, Ukrajině, Bělorusku….) nelze upřít hlavní zásluhu na porážce fašistických vojsk (i přes Lend-lease). Za jakou cenu a to, že etničtí Rusové věří tomu, že to byli oni, ne Ukrajinci nebo Bělorusové (jen v Bělorusku Němci zcela spálili odhadem 4 000 vesnic, které prostě přestaly existovat). Válka, ze které teprve naplno vzešel komunistický hegemon, jenž v podstatě obnovil starou ideu carského panslavismu. Rusové, kteří nikdy nic neměli, chtějí mít vytrvale pocit, že jsou aspoň hegemony. A válka, na které si Rusové vybudovali veškeré své sebevědomí.

Nikdy jsem v Rusku nebyl, ale Rusů jsem poznal docela dost. Mám z nich vytrvale pocit jako by u nich „hanba žíznila po úctě“ (V. Hugo, Bídníci). Oni prostě jdou svému carovi naproti, tedy Vladimíru Putinovi. Nikdy nic pořádně jiného nepoznali, potýkají se s korupcí všude, na úřadech, ve zdravotnictví, u policie. Tak ať je aspoň to Rusko veliké. Pravdu vidět nechceme, že tak svatí nejsme. Jen ať jsme velcí, i když se z toho nenajíme. Jsme ochotni se obětovat pro svou zemi, na zcela nezávislé Ukrajině a prostě budeme věřit reinkarnaci našeho milovaného Stalina mixlého s Hitlerem. Nejsem přítelem kolektivní viny, ale tento článek snad alespoň trochu poukázal na rysy tohoto národa, který jde svému katu, Putinovi, s takovou chutí vstříc. Naučil se to již dávno, maturitu získal za druhé světové války, poučí se někdy?

Porovnáme-li časová rozmezí pokroku západu a Ruska, jak dlouho to Rusům bude trvat, než se jejich uvažování změní?

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články