Soukromý listopad – 1. část
Vemte si s sebou květinu a svíčku! 17. listopadu si připomeneme 50. výročí slavných i tragických událostí, k nimž došlo v souvislosti s pohřbem studenta lékařské fakulty UK Jana Opletala, smrtelně zraněného při protiokupačních demonstracích. Zdánlivou tečku za tímto protinacistickým vystoupením znamenala okamžitá brutální perzekuce: 9 studentských předáků bylo popraveno, na 1500 studentů odvlečeno do koncentračních táborů a české vysoké školy uzavřeny. Současně se však ve světě zvedla vlna rozhořčení, která vbrzku vedla k ustavení právě 17. listopadu v Mezinárodní den studenstva. Nechceme jen pietně vzpomínat tehdejších tragických událostí, ale chceme se aktivně přihlásit k ideálům svobody a pravdy, za něž jejich účastníci obětovali své životy, neboť i dnes jsou tyto ideály ohroženy. Nechceme se dát zahanbit svými vysokoškolskými kolegy, kteří za ně před padesáti lety odvážně vystoupili. Proto se dne 17. listopadu v 16.00 sejdeme u Patologického ústavu na Albertově, kde pohřeb Jana Opletala započal.
Kapitola I. – Albertov
Skládám papír s textem, už týden šířeným po škole, strkám jej do kapsy a přivírám oči před nízkým listopadovým sluncem. Ze schodů sv. Ignáce sleduji vrtulník kroužící po slunečném nebi nad centrem Prahy – zvuk rotorů, řinčení tramvají, mrazivý vzduch a jasná obloha, tak si budu pamatovat tohle dopoledne. Dvouhodinová praktika z histologie mám za sebou a naděje, že se mi někdy podaří pod mikroskopem v modrofialové zrnité struktuře preparátů poznat, o jakou se jedná tkáň, opět o něco zeslábla – ze všeho nejvíc mi připomínají abstraktní malby. Medicína byl omyl.
Sejít se s L. mám až za hodinu. Obcházím park a pozoruji páteční hemžení na Karlově náměstí, třu si ruce o sebe, vzduch je plný výfukových plynů z aut popojíždějících na semaforech a holé keře i trávu pokrývá jinovatka. Měl jsem se víc obléknout.
L. je přitažlivá, charismatická, trochu potrhlá tmavovláska a imponuje mi svojí odhodlaností. Na dnešní demonstraci se těší jak malá. Mám pro ni své básně, které chce uveřejnit v jakémsi samizdatu filozofické fakulty. Na škole se rychle rozkoukala a za dva měsíce stihla navázat kontakty se studentskou opozicí. Před přijetím na filozofii už pracovala, v devatenácti letech je životem omlácená, alespoň ve srovnání se mnou, o rok mladším studentíkem v péči maminky. Ano, berme dnešek jako pracovní schůzku, nic víc, rozchod s E. je ještě příliš čerstvý.
Během poflakování a přemítání, jak to s L., kterou jsem poznal v srpnu na chmelové brigádě na Rakovnicku, vlastně mám, si všímám žlutobílých antonů, sjíždějících se k Novoměstské radnici – jeden, dva, tři, čtyři, pět… No vida, takže policajti se přeci jen připravují na večer. Dnešní akce je sice oficiálně povolená, ale snad jen imbecil by mohl uvěřit, že se chystáme jen vzpomínat na půl století mrtvého medika Opletala. Letáky vylepené po menzách a kolejích, z nichž jeden mám v kapse, jsou koneckonců dost výmluvné. Něco je ve vzduchu.
L. konečně dorazí, studená pusa, malé zpoždění, drobný nosík pršák, krásné sytě hnědé oči a roztomilé ráčkování. Sedáme si na ledovou lavičku, otevírám sešit se svou poezií: „Dal bych tam tyhle dvě básničky, ale přečti si to a uvidíš sama. A kdyby to šlo, radši anonymně, rád bych dostudoval.“ Držím se verze pracovní schůzka.
L. začne předčítat poslední sloku mé nejaktuálnější básně Muzeum: „Oblohu zaplavil rrůžový šampon, krrajinu lemují kaskády mrraků, kolotoč sluneční, nasáklý tampon, dává nám znamení, krrev na bodáku.“
„Nech toho, zní to divně.“ Cítím se trapně a mé verše mi najednou připadají hloupé a banální, evokující drogerii.
„Krrev na bodáku, to je dobrrý, ty můj barrde.“ Myslí to ironicky, nebo ne? Objala mě a políbila. A sakra.
Dává sešit do tašky, zvedáme se a Na Moráni naskakujeme do přetopené osmnáctky. Sjíždíme mezi něžným kostelíkem svatého Jana na Skalce a oprýskanou zdí Emauz, míjíme Botanickou zahradu a vystupujeme o dvě zastávky dál na Albertově.
Albertov je místem, kde na člověka snadno dolehne ponurost dlouhých chodeb s monstrózními embryi ve vitrínách Histologického ústavu, hrůzostrašnost kotců s pokusnými potkany ve sklepeních Fyziologického ústavu i memento mori funebráckých aut u bočního vchodu Ústavu patologie a soudního lékařství. Předválečné, nízké, prkny obložené baráky tu kontrastují s velkolepě vyprojektovanými univerzitními budovami, jejichž neudržované dvory však působí venkovsky. Ze stráně porostlé akáty a bezem lze cítit vůni omáček z menzy a pozorovat dění na mramorových stolech prosektury. Pokaždé, když tudy sestupuji od Apolináře, dýchne na mne duch periferie Nového Města z doby, kdy tu Praha končila. Kdy dál byly už jen svahy osázené vinicemi, kdy se v jamrtálském údolí, dnes překlenutém mostem Klementa Gottwalda s tubusem metra a Severojižní magistrálou, krčily podél Botiče chudinské barabizny, hampejzy a pajzly. Kdy pár metrů odsud na podskalském nábřeží končily plavby vltavských vorařů a vyskládané kmeny šumavských smrků lemovaly zablácený říční břeh na Výtoni.
Namísto obvyklé albertovské ospalosti a netečnosti je tu dnes cítit napětí, neklid a očekávání. Přítomní nepřipomínají ustrašené mediky konformisty z prvních ročníků či pošahané přírodovědce, obvykle se vyskytující v těchto končinách. Od tramvaje a z obou albertovských schodišť proudí další a další studenti všech možných vysokých i středních škol s transparenty a vlajkami, a rozhodně se nejedná o alternativní mládež. Před čtvrtou hodinou je prostranství zaplněno, zdají se tu být tisíce lidí, podupávajících, aby se zahřáli, hledajících známé tváře, hlučících. Vřava ale není chaotická, kolektivní duch je téměř hmatatelný. V davu potkáváme mého kamaráda z táborů, blonďáka Davida H., ale nemáme si moc co říct. Netaktně se zeptá, zda L. je „ta“ moje holka. Abych se vyhnul odpovědi, kterýžto úkrok L. zaznamenává, začnu mluvit o muzice. Byl to totiž on, kdo mi poprvé ve čtrnácti pustil Pražský výběr, Abraxas a Visací zámek a zahrál mi Kryla. Zahlédnu několik spolužáků z ročníku, mávám na pošuka Tomáše P. v lennonkách, ale nevidí mě, je jich tu jistě spousta dalších.
Začíná oficiální část manifestace. Z vyvýšeného pódia promlouvá pamětník studentských protestů z roku 1939, připomíná oběť Jana Opletala a povzbuzuje nás k revoltě. Žádné vytáčky, mluví přímo a jasně a díky ozvučení je rozumět každému slovu. Pak hovoří jakýsi bělovlasý akademik v baloňáku, poselství jehož řeči mi uniká, nicméně poznámka L. o senilitě mi přijde nevhodná. Konečně přicházejí na řadu mluvčí nezávislých studentů z filozofické fakulty. Hezká blondýna s velkými brýlemi vyzývá k dialogu, po ní se chápe mikrofonu hubený, vysoký, též brýlatý kluk. Jeho projev je otevřeně bojovný a zvolání „Poroba je horší než smrt“ svou ultimativností nasazuje novou laťku. Bouřlivé ovace potvrzují, že nemluví jen za sebe. Neslaně nemastně vystupují zástupci Svazu mládeže, odměňuje je pískot. Ale mělo by se ocenit, že se zapojili. Bez jejich záštity by úřady dnešek nikdy nepovolily. Koneckonců svazáckou legitimaci máme všichni, ač jí pohrdáme.
Analogie mezi listopadem 1939 a dneškem se nabízí sama. Myslím na matčina bratra, studenta farmacie, který byl před padesáti lety v mém věku jako jeden z oněch patnácti set zatčených vysokoškoláků odvlečen nacisty do koncentráku v Mauthausenu, odkud se nevrátil. Díky jeho smrti jsem na světě – máma se narodila jako pozdní náhradní dítě. „Svobodu, svobodu,“ zní sborově tolika hlasy docela výhružně. Atmosféra je podmanivá a strhující, L. mě chytá za ruku. Napadá mě, že naše vzájemná náklonnost od začátku směřovala k dnešku, a že bych si už konečně měl připustit, že nejde o nezávazný flirt.
Skandujeme jména chartistů: inženýr Petr Uhl, Stanislav Devátý, Václav Havel! Na mnoha transparentech lze číst nebývale rázná hesla, jedno z nich – Kdo, ne-li my, kdy, ne-li dnes? – přesně vystihuje nečekaný pocit síly a sounáležitosti. Organizátoři mají problém dodržet svůj závazek, totiž že z Albertova půjde průvod na Vyšehrad. Radikální část demonstrantů chce vyrazit rovnou na Václavské náměstí, dějiště všech dosavadních protirežimních protestů. Měli bychom asi vystupovat seriozně a splnit vyjednané podmínky, ale centrum města je jako magnet.
Průvod se dává do pohybu a na křižovatce s ulicí Na Slupi navzdory skandování „Václavák, Václavák!“ nakonec přeci jen zabočuje vlevo, tedy směrem k Vyšehradu. Provoláváme své požadavky – Svobodné volby! Chceme novou vládu! i protikomunistické rýmovačky – Jakeše do koše, na Štěpána bez Štěpána a další a další. Smráká se, jdeme pomalu po tramvajových kolejích, podcházíme trať a přecházíme Botič, stoupáme podél vyšehradských hradeb mezi nuselskými činžáky až k Táborské bráně a dál ke hřbitovu. Jan Opletal ovšem není pohřben v Praze a z nám nejasného důvodu – snad že byl buřič – se mají položit květiny na hrob Karla Hynka Máchy. Na Slavín se ale dostali jen někteří, většina nás postává venku. Všude hoří svíčky, od úst stoupá pára. Nikomu se nechce rozcházet, v rozjitřené atmosféře koluje zvěst, že se pokračuje na Pražský hrad.
Musím se ukázat doma, jinak starostliví rodiče neodjedou na chalupu. L. by ráda zůstala na Vyšehradě, dokud se nevyjasní, co bude dál a o co rozhodně nechceme přijít. Jak to jen skloubit, aby si nemyslela, že jsem dostal strach a hledám způsob, jak vycouvat?
„Hele, sjedeme na Budějárnu, bydlím pět minut od metra, počkáš na mě ve stanici. Otočím se doma, řeknu, že už to skončilo a že jdu s holkou do kina. Pak se vrátíme, fajn?“
Neochotně kývne, vyrážíme na Gottwaldovu, popojíždíme tři stanice na Budějovickou, uklidňuji rodiče. U dveří odkládám brašnu a beru si rukavice, L. zatím přešlapuje na nástupišti.
Rodiče startují stopětku, my se vracíme metrem zpátky, ale rovnou do centra, protože předpokládáme, že průvod z Vyšehradu už vyrazil a my se přidáme cestou. Vystupujeme na Muzeu, jít dál pěšky bude nejrychlejší. „Vééčerní Praha,“ vykřikuje ve vestibulu kolportér s haldou novin přehozenou přes předloktí jako každý den touto dobou. Vzpomenu si na babičku, které jsem pro Večerku jako školák chodíval, stála padesátník. Na Václaváku je klid, u koně čekají ti, kdo mají s někým schůzku, lidé postávají u výloh a od stánků voní párky s hořčicí. Spěcháme dolů na Můstek a dál Národní třídou k Vltavě, kde bychom se s průvodem z Vyšehradu měli potkat, míři-li skutečně na Pražský hrad. Sílí mé obavy, že se demonstrace na Vyšehradě nakonec přeci jen rozpustila a pokud ne, policajti do centra nikoho nepustili. Míjíme Národní divadlo, jsme u mostu 1. máje. Otáčíme se vlevo a to, co spatříme, působí jako šlehnutí elektrickým proudem. Po nábřeží se blíží procesí s vlajkami a transparenty, jehož konce nelze dohlédnout.
Kapitola II. – Národní třída
„Už je to tady, už je to tady!“ burácí unisono tisíce hlasů. Živelnost a energie valící se masy se vymyká všemu, co se dosud během protirežimních vystoupení odehrávalo – tohle je jiné. Jako v transu běžíme naproti, vmísíme se do prvních řad a smějeme se jako malé děti, zaplaveni výronem štěstí v té stěží uvěřitelné chvíli. Na tohle čekám od okamžiku, kdy jsem pobral rozum. Copak je to takhle snadné? Myslel jsem, že u toho budou barikády, tanky, střelba… Krev na bodáku. Doprava stojí, taxikáři mačkají klaksony. „Pražský hrad, Pražský hrad!“ odráží se v salvách od palisády nábřežních činžáků a nasvícené Hradčany se vyzývavě tyčí nad řekou.
Na křižovatce mezi Národním divadlem a kavárnou Slavia se z čela průvodu vyčlení několik mužů, kteří začínají ostatní usměrňovat doprava, na Národní třídu. Jak to? Takhle nedojdeme na Hrad, ale na Václavák… V hlavě se mi rozezní alarm. Co je to za fízly? Sleduji asi třicetiletého světlovlasého muže v zelené parce, jak mává paží jako dopravní policista. Stádo se bez protestů podřizuje, prostě se jde doprava. Něco tu nehraje. Ale euforie nás neopouští, endorfinů v mozku je příliš a davová psychóza je tak opojná. Přesto s L. instinktivně zpomalujeme a propadáme se o několik řad nazad. U Nové scény stojí tramvaj, průvod jí obtéká, cestující nevěřícně hledí ven, naproti z oken divadla mávají herci a baletky a my máváme jim. Ne, není se čeho bát, tohle nemůže nikdo zastavit. Novým cílem je Václavské náměstí.
První vystřízlivění přichází už za pár minut. Národní třída je na křižovatce před obchodním domem Máj, odkud ještě před chvílí vycházeli lidé s plnými nákupními taškami, přehrazena zásahovou jednotkou v bílých helmách se štíty a obušky. Čelní řady se zastavily a sedají si na zem, někteří si klekají se sepnutýma rukama v póze budhistických mnichů. Na dlažbě před ozbrojenci se objevují zapálené svíčky, mává se vlajkami. Jsou tu i starší lidé, kteří se cestou přidali, středoškoláci, náhodní chodci. Jsme zaskočení, ale klidní. Přepočítali se, takovou sílu nemohou zadržet.
Dozvídáme se od ostatních, že k první konfrontaci s policií došlo už cestou z Vyšehradu, ale výsledkem bylo jen k odklonění průvodu. Skandujeme – Praha není Peking! Nechceme Čínu!, zpíváme Jednou budem dál, Kde domov můj, improvizujeme a znovu skandujeme – Z Václaváku domů! Máme holé ruce! Nechceme násilí! Proti tomu monotónní hlas z amplionu, vyzývající k rozpuštění nepovoleného shromáždění. Pro odlehčení ukazuji L. pasáž paláce Metro na levé straně ulice, kam jsem před třemi lety chodil do tanečních, a přidávám historku, jak mi spolužák spláchl bílé rukavičky do záchodu, čímž ukončil mé trápení na parketu, ale příliš ji to nezajímá.
Policisté propouštějí vylekané jednotlivce a skupinky. My zbylí se ubezpečujeme navzájem, že když vytrváme, těžkooděnci nakonec ustoupí dívkám s květinami v rukou a pustí nás, kam chceme. „Make love not war,“ volá ojedinělý hlas. Vypadá to jako hra nervů a my ji samo sebou vyhrajeme. Minuty ale ubíhají a naše sebevědomí nahlodává nejistota a narůstající úzkost. Přesto si nepřipouštíme, že se může stát něco horšího, než že místo kýženého dosažení Václaváku odejdeme potupně už odsud.
Náhle se řada policajtů sevře pevněji a kdo chce ještě na poslední chvíli zmizet, je zahnán pendreky zpátky. Nastává absurdní chvíle, kdy amplion omílá výzvu k rozchodu, ale není kam jít. Nepropustná stěna štítů z plexiskla před dohořívajícími svíčkami připomíná formaci římské setniny. A za námi, aniž bychom si toho byli všimli, nás mezitím od zadního voje oddělily transportéry, mající vpředu svislou plochou radlici k vytlačování demonstrantů. Skandování hesel ustává, jen občas někdo zakřičí – pusťte nás, jsou tady děti, chceme domů, gestapo…
Nastává okamžik, kdy si i největší optimista uvědomuje, že sklapla předem nachystaná past a že jsme to my, zkrotlí a zahnaní do rohu, kdo tahá za kratší konec. Antony připravené na Karláku, policejní vrtulník mapující terén, tajní manipulující čelem průvodu, všechno to do sebe zapadá. Překombinovaná hra se nachýlila k rozuzlení a každý jen v duchu hádá, jaké to bude. Jak jsme mohli být tak naivní?
L. mi tiskne dlaň, z druhé strany stojí rozcuchaný kluk a nadává policistům do sviní. Pomalu postupující policajti v helmách a chráničích obličeje vypadají jako hokejisté. Někteří vybíhají dopředu, namátkou někoho uhodí a opět se zařadí. Narůstá zmatek a panika. Soused nalevo mě bolestivě chytne pod paží a křičí: „Musíme se držet! Nacisti! Gándhí!“ Chce se nechat za každou cenu zmlátit. Vytrhávám se mu a prořídlými řadami přebíháme s L. napravo na chodník, od téhle chvíle jsme tu sami za sebe. Před vchodem do jazzového klubu Reduta a jazykové školy parkuje několik aut. Intuitivně k nim směřujeme, jako by mohla poskytnout úkryt. Ještě před týdnem jsem tu čekal na E. po hodině němčiny. Sevře se mi žaludek, co když je tu i dneska? Kdo drží za ruku ji?
Od rohu Spálené přichází rychlým krokem asi pětačtyřicetiletý muž v maskáčích, červeném baretu, s šedivým upraveným knírkem, modrooký – je vůbec možné si v takovém zmatku a šeru všimnout barvy očí? Má klidný, důvěryhodný, soustředěný výraz inženýra řešícího úkol. Za námi se tlačí do podloubí houstnoucí chumel lidí. Velitel v baretu mezitím dojde k nám, zastaví se a rozhlíží, ale nezajímáme jej. Pak napřáhne ruku mezi nás a vstup do podloubí, otočí se a hlasem prostým emocí zavolá: „Tady to useknem!“ Pokrčíme se, ještě stihneme podklouznout pod jeho nataženou levicí a vklínit se mezi lidi před námi. A tam, kde před okamžikem vytyčil velitel máchnutím ruky hranici, nabíhají těžkooděnci a uzavírají podloubí. Vzápětí mi dochází, že jsme měli zůstat venku.
Podloubí, mezi jehož sloupy jsme natlačeni, je asi třicet metrů dlouhé a prochází jím chodník skrz dům, jehož klasicistní fasáda je předsazena před ostatní průčelí novoměstské strany Národní třídy. Tlak těl v klaustrofobním prostoru se stupňuje, brzy nejde vzpažit ani volně dýchat. Každý se ze všech sil snaží udržet na nohou, pád by znamenal ušlapání. Musíme se procpat zúženým hrdlem do dalšího oddílu podloubí, začínáme se soukat podél zdi výklenku. Jsme nárazníkem mezi stěnou domu a slisovaným šokovaným stádem nahnaným do ohrady, ale zeď nám umožňuje pomalu postupovat žádoucím směrem.
Křik a nářek vylučují slovní komunikaci. Hrubá omítka nám odírá dlaně a kolena. Myslím na to, že má L. u sebe můj sešit, a až nás seberou, může nám to přitížit. Namlouvám si, že zatčení je to nejhorší, co nám hrozí – naloží nás do antonu, ztotožní a vyklopí v lese za Prahou. Čeho se obávám víc, je následný vyhazov ze školy. Co na to řekne máma? Spolužáka Petra Š., který takhle skončil po jedné z předchozích demonstrací, nevyhodili – jenže jeho otec je papaláš.
Kritická chvíle nastává v druhém rohu výklenku, kdy neudržím ruku L. a roztrhneme se. Zapřu se a L. se po chvíli podaří ke mně protáhnout, suneme se dál. Překvapuje mě, že si zachovávám chladnou hlavu, jako bych sledoval film, se zájmem, ale odosobněně. Napadají mě banality, například že své oblíbené kalhoty rozedřené zdí už nebudu moct nosit. Projevuje se takhle šok? Nechápu, proč průchod podloubím tak vázne. Před očima se mi přehrává klip Pink Floyd ke skladbě Another Brick In The Wall, kde školáci padají do mlýnku na maso a ven vylézá červená hmota.
Konečně se dostáváme k dělícímu sloupu a zhrozíme se. Po vnitřní i vnější straně podloubí stojí kordon červených baretů se štěkajícími vlčáky. Co je to vůbec za jednotku, červené barety? Z Palachova týdne před necelým rokem si je nepamatuji, na jiných demonstracích jsem nebyl. Nenosí barety výsadkáři? Uličkou musí projít každý, barety přitom náhodně vybrané lidi vytahují a tlučou je dlouhými těžkými obušky. Působí to děsivě: na zemi leží rozházené oblečení, tašky, boty, brýle. Vykročíme, obušky nás usměrňují v chůzi. Holobrádka s odbarvenými vlasy, ještě dítě, přímo před námi jeden z agresorů chytá za melír a buší mu pendrekem do zad a bránících se rukou, pak jej odhodí za sebe.
Napravo na Národní třídě osvětlují reflektory brutální divadlo v plné kráse. Ti, kteří se už do podloubí nedostali, i ti, kteří byli z uličky vytaženi, jsou zpracováváni zběsilými mlátiči, biti do hlavy a kopáni do břicha. Snaží se uhýbat, klečí na zemi, prosí. Vidím cákance krve na obrubníku, potácející se holku se zkrvaveným obličejem a starého pána snažícího se posbírat vysypaný nákup, vidím několik ležících těl. Jsme poslední dva, kterým se podaří z podloubí vyjít.
Nadechujeme se a čekáme, kam nás nasměrují teď. Ale nikdo si nás nevšímá. Národní třída je směrem k řece přehrazena transportéry, a tak pokračujeme bez zastavení doleva jedinou volnou cestou – tmavou Mikulandskou ulicí. Vchody domů jsou zavřené a plné těch, kterým se podařilo schovat se včas. Beru L. kolem ramen, hladím ji a konejším, že už je to za námi.
„To je příšerrný, to je strrašný, zasrraný kurrvy,“ vzlyká. Ale já cítím sobeckou úlevu. Panebože, my jsme z toho venku! Podávám jí svoje rukavice, které si poslušně navlékne, aniž by si byla stěžovala na zimu.
Už se neotáčíme, pud sebezáchovy nás žene pryč od toho, co se děje vzadu, snažíme se neutíkat, abychom na sebe neupozornili. Ovšem před námi se vynořuje další řada mužů, všimneme si jich, až když se oči adaptují z reflektorů na šero. Přehrazují vstup z Mikulandské do Ostrovní ulice, mají dlouhé kabáty přepásané řemenem, na hlavách jen brigadýrky s kšiltem. Co je to za uniformy? Esenbácké zálohy? Lidové milice? Se staženým zadkem procházíme mezi nimi a nic se nestane. Jsou to neškodní, bůhví odkud nahnaní taťkové. Otec mezi nimi dnes být nemůže, právě roztápí kamna v chalupě.
Jako zfetovaní bloudíme uličkami, které nás nakonec něco po deváté vyplivnou ve Spálené naproti Městskému soudu. Pokračujeme přes Karlák dál nahoru Ječnou až na I. P. Pavlova, auta jezdí po magistrále a lidé vystupují z tramvají, čekají na ostrůvcích, normální páteční večer. Ve vestibulu metra potkáváme mého spolužáka z ročníku, medika Libora D. v dlouhém koženém kabátě, který užasle vypráví: „Ty vole, esenbáci normálně u koně tlučou každýho, kdo jde kolem, to je soda!“
Přijíždí vlak od Muzea, nastupujeme. Prohlížím si cestující jako obyvatele jiné planety, chce se mi na ně řvát pro jejich tupé, apatické, ovčí výrazy. Objímáme se, nemluvíme.
L. má klíče od bytu své kamarádky, který je o víkendu prázdný. Jezdící schody nás vyvrhnou do mlhy mezi bloky paneláků na stanici Družby nebo Budovatelů nebo Kosmonautů, nevím, nerozeznávám. V tu chvíli na mě plnou tíhou doléhá beznaděj prohry, kterou jsme dnes utrpěli. Není příhodnější místo k připomenutí si reality než noční Jižní Město v polovině listopadu, esence odcizení. Znovu se mi v hlavě rozezní Pink Floyd – I´m just a new boy, a stranger in this town… Tady, na Jižňáku, jsem na videu spolužáka H. ve třeťáku na gymplu poprvé zhlédl pinkfloydovský opus The Wall – žádná jiná hudba mě předtím ani potom tak neoslovila.
Ležíme potmě v cizí posteli v xtém patře xtého paneláku, z chodby je slyšet výtah a od sousedů televize. L. se rozpláče do polštáře. Ví příliš dobře, že k vratkému spojení nás svedly pomíjivé okolnosti. Rozpovídá se, jak po maturitě utekla z domova za milencem, ženatým diplomatem, ale že to byl hajzl a kariérní komunista, pro kterého byla holka z maloměsta jenom povyražením. Konečně chápu tu její roztomile opravdovou nenávist k režimu personifikovanému osobou chlapa, kterému naletěla.
Myslím na ty dva srpnové týdny před čtvrt rokem, na palčivou vůni chmele, kterou jsem cítil z jejích vlasů a šatů. Na to, jak jsme byli od prvního okamžiku naladěni na stejnou notu. Jak jsem jí po odpolední směně v den výročí vpádu vojsk přehrával u kolešovického rybníka svoje protestsongy. Jak jsem jí přes ramena přehodil svůj vaťák, když se třásla chladem. Jak jsme tipovali, kdo ze zemědělců je ve skutečnosti fízl. Jak jsme se v chrášťanské hospodě připletli k hraní Bolívie. Jak mě vzala na ubikaci filozofů na tajnou videoprojekci Nesnesitelné lehkosti bytí. Jak jsem po ní začal toužit, ale zatvrzele jsem se přesvědčoval, že nemůžu, že se nesmím zamilovat, že přeci nepodvedu tu, se kterou chodím, kterou mám rád, od níž dostávám dopisy. Myslím na zklamání L., když jsem jí poslední noc v opuštěné hale česačky řekl o existenci E. Myslím na poslední tři měsíce, kdy jsem L. nemohl dostat z hlavy.
A dneska s ní usínám, jen nevoní chmelem, ale kamarádčiným západoněmeckým šamponem. Člověk ničemu neuteče.
Zdá se mi sen, že znovu procházím uličkou v podloubí, ale s E. Náhle ji chytá policajt za vlasy a odtahuje pryč, ona mě volá, kope a vzpouzí se, ale já nemůžu odpovědět, ani se otočit.
Ráno je depresivní. L. uvaří čaj s broskvovou příchutí a prohlíží si mě smutnýma kaštanovýma očima. Rozloučíme se, zavoláme si.
