Proč na travnatý pažit baníkovských Bazalů vyběhl Vékula s Kákulou

Onen veskrze veselý příběh, který však před lety asi připravil o rozum mnoho fotbalových fanoušků a jednoho mého kolegu skoro přivedl k infarktu, se odehrál v žurnalistickém pravěku, který si dnešní generace novinářů vůbec neumí představit:

Internet neexistoval, maily neexistovaly, redakční systémy s napojením na vše, co přijde i nepřijde na mysl, neexistovaly. Fax (to už dnešní mladá generace taky neví, co bylo) byl v inkubátoru, tedy, ne, že by neexistoval, ale rozhodně se spíše čekalo, jak se mu bude dařit. Mimochodem, dnes už si na fax, tehdejší zázrak techniky, nikdo ani nevzpomene… Spojení krajských redakcí MF (tehdy ještě bez DNES) s centrálou proto tvořil dálnopis. Byl to přístroj jen o poznání sofistikovanější než ten ve filmech s Vlastou Burianem. A pak tu byla dobrá stenografie.
Přenos dálnopisem byl nesmírně rychlý – stačilo vsunout děrnou pásku do stroje a vytočit patřičné telefonní číslo. V mateřské redakci pak vyjel NAPSANÝ text. Problém byl v tom slůvku NAPSANÝ. Právě potřeba napsat nejprve zprávu bez chyb, protože dírky v děrné pásce opravdu nešlo opravit nějakým tlačítkem „delete“, byl největším problémem a žroutem času k tomu. Proto byla u redaktorů (omlouvám se redaktorkám, ale v té době se toto povolání moc nepřechylovalo, částečně i proto, že bylo téměř doménou mužů) tak oblíbená stenografie.
Text jste totiž mohli načmárat doslova kdekoliv, na stroji nebo na koleně v bloku. Pokud jste dosáhl spojení s Prahou, což se mnohdy téměř rovnalo pocitu, který člověk dosáhne při spojení v úplně jiné činnosti, mohl jste svůj škrabopis nadiktovat špičkovým stenografkám (tam byly zase zcela výhradně ženy). Bylo nesmírně rozkošné slyšet ve sluchátku, jak paní „na stenu“, jak jsme stenografii říkali, píše rychleji, než stačím ty své čmáranice rozluštit a číst. Často se ozvalo: „Dál…?“ Stenografie měla ještě jednu obrovskou výhodu – když už samotná písařka řekla: „To jste napsal moc hezky,“ bylo jasné, že práce v terénu měla smysl a vedoucí vydání by mohl být taky spokojen.

Po tomto krátkém historickém exkurzu upřesním, že onen žurnalistický pravěk se odehrával ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Tedy ne v době vynálezce knihtisku Gutenberga nebo snad za Karla IV. Možná jsem fakt dinosaurus, ale zažil jsem tu dobu ještě na vlastní kůži. Teprve potom přišel mohutný nástup výpočetní techniky, všechny ty modemy, laptopy a posléze internet.

Z V. Kuly na Vékulu a z K. Kuly na Kákulu

Ale zpět do těch dřevných let novinářského řemesla a k podstatě příběhu. Jednou jsem takto po ránu (tedy kolem jedenácté…) dorazil do redakce a už na chodbě jsem potkal kolegu sporťáka, který deklamoval nepochopitelné výrazy: „Kákula, Vékula!“ A odešel. Za chvíli jsem jej potkal znovu, a on znovu neřekl nic jiného, než: „Kákula, Vékula!“. Potřetí už k tomu podivnému zaklínadlu dodal: „A já jsem za debila.“
Přiznám se, že jsem nikdy nebyl (a dodnes nejsem) velkým čtenářem sportovní rubriky. Pokud se nejel Závod míru, nebylo tam pro mne moc, co číst. Snad s výjimkou krátké nenápadné zprávy, zvané jedňák, protože byla přes jeden sloupec novinové sazby, o nějakém výsledku ve světovém tenisu, případně na Tour de France. Proto jsem netušil, co vyšlo na sportovní stránce ten den z pera, či, jak se posléze ukázalo právě ze stenografického zápisu, mého kolegy. Navíc to bylo v době, kdy se doslova „kalila ocel“, tedy měnila se společnost a já se jakožto zpravodaj celostátního média zabýval hlavně tím, co říkal V. Havel, P. Pithart, případně pomalu už i V. Klaus. Všimněte si, že přesně v duchu doby používám místo křestních jmen pouze iniciálu – to je pro další vývoj příběhu klíčové.

Po několika nenápadných dotazech jsem rozpoložení kolegy rozkódoval. Zjistil jsem, že předchozího večera po zápase fotbalistů Baníku s kdovíkým diktoval pražské stenografce, že na hřiště nastoupil i Karel Kula a Vlastimil Kula. Jenže tenkrát, jak už uvádím výše, jsme zásadně křestní jména zkracovali na iniciálu, protože, jak jsme tenkrát „moudře“ tvrdili, noviny nejsou nafukovací, furt je přetlak a každé písmenko v takové situaci hraje roli. „Diktoval jsem zcela jasně, že hrál Ká Kula i Vé Kula. Ještě se mne na to na stenu zeptali, jestli jde opravdu o Vé Kulu a Ká Kulu, tak jsem to potvrdil. Ale myslel jsem to tak, že hrál V. Kula i K. Kula a ne Vékula s Kákulou,“ postupně jsem pochopil, co se to kolegovi přihodilo. Místo věty: „Za Baník nastoupil i V. Kula a K. Kula,“ vyšlo: „Za Baník nastoupil i Vékula a Kákula.“
Nebudu pana redaktora, který už není mezi námi a řeší fotbal mezi brankami nebeskými, jmenovat. Kdo se ve sportovní žurnalistice vyzná, ví, o kom je řeč. Důležité v tom příběhu je snad jen to, že jsem nepoznal nikdy většího znalce baníkovského fotbalu, takže jeho konstatování, že je za debila, bylo zcela pochopitelné.

No, i takové příběhy se udály v době , kterou si už dnes neumíme představit. Já doufám, že se kolega tam někde zhůry nezlobí, že jsem si na příběh vzpomenul, ostatně on v tom byl nevinně. Ani nevím, jak to tenkrát všechno dopadlo. Bránili jsme se tiskovým omluvám, jako pověstný čert kříži, protože to nevrhalo dobré světlo na noviny. Ale skoro bych si tipnul (a vůbec bych to nepovažoval za nic nepochopitelného), že jsme tenkrát druhý den přišli z rozluštěním té hádanky, aby i čtenáři pochopili, že po Bazalech tenkrát nepobíhali s balonem neznámí hráči s podivnými jmény Vékula a Kákula.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články