Sehnat dneska lékaře je kumšt

Tento blog je jistou reakcí na zprávu o katastrofální situaci v oboru praktických dětských lékařů. V jiných oborech to není o moc lepší.Odkaz na článek zde.

Není to veselé čtení, zejména pro rodiče, kteří mají malé děti. V článku je uveden obecně málo známý fakt, že průměrmý věk pediatra je u nás téměř 60 let. U praktických lékařů pro dospělé je to jen o pár let méně. Pokud by v současné chvíli odešli do starobního důchodu všichni praktikové (v obou zmíněných oborech), kteří na něj mají nárok, systém primární péče se okamžitě  zcela rozpadne. I v tuto chvíli je blízko agónie.

Na tuto tikající bombu upozornil před mnoha lety pan profesor Ladislav Dušek, biostatistik, na sjezdu České lékařské komory. V grafech tehdy jednoznačně – a správně – predikoval, že začátkem 20. let tohoto století dojde k výraznému propadu počtu lékařů v České republice a to ve všech oborech a že v primární péči to bude zdaleka nejhorší. Profesní věkové rozložení se nedá nijak oblafnout a některé modelace, jež vycházejí z reálných čísel, nakonec neúprosně dopadnou s razancí Thórova kladiva. Je smutnou skutečností, že o tomto trendu tehdejší vláda věděla, ale neučinila vůbec nic, aby důsledky této predikce aspoň trochu zmírnila.

Populistické výkřiky o jakýchsi nevolnických úpisech absolventů medicíny nutně narazí na evropskou legislativu o volném pohybu pracovních sil, nehledě na to, proč by toto mělo postihnout jen mladé lékaře a ne třeba inženýry nebo právníky.

Statistiky ukazují, že každý pátý lékař po promoci ihned opouští Českou republiku a zamíří do zahraničí. I když se poslední dobou čísla absolventů lékařských fakult zvyšují, plnou saturaci nelze v příštích 5-10 letech očekávat. Lékař, aby byl skutečně plnohodnotný, musí ještě absolvovat tzv. postgraduální studium zakončené atestací. Interval mezi promocí a atestací se pohybuje od 5 do 7 let. Po tuto dobu přípravy nemůže pracovat samostatně, musí se navíc vzdělávat a to nejen ve svém oboru, ale i v tzv. kolečku, což je stážování v jiných, než jím vybraných oborech. Prostou úvahou pak dospějeme k faktu, že lékař se stane přínosem až po 30. roce věku, u žen – lékařek to vzhledem k poslání matky bývá i později.

A nejde jen o platy, i když ty jsou samozřejmě důležité. Postgraduální výuka je u nás v nepříliš dobrém stavu. A to na rozdíl od jiných zemí, kde jsou mladí lékaři v tomto směru hýčkáni, nemocnice se stará o jejich vzdělávání a vychází jim co nejvíce vstříc. Tento stav popsala velmi dobře kolegyně a zdejší oceňovaná blogerka Kateřina Karolová ve své knize „Já, doktorin“. V našich podmínkách, pokud mladý lékař nenastoupí do akreditovaného pracoviště (větší komplexy v městech), je díky nedostatku lékařů nucen pracovat na oddělení, kde „nejsou lidi“ a na případné vzdělávání není dostatek času. Nelze se divit, že po čase může prásknout do bot a svou postgraduální výuku absolvuje v Německu či Rakousku, kdo po něm radostně šáhnou.

Lékaři v první linii jsou si výše uvedených faktů vědomi a přesluhují, i když by mohli po svém náročném profesním životě odejít na zasloužený odpočinek. Přesto se najdou – třeba na blogu idnes – jedinci, kteří mají potřebu si tak nějak ulevit a otřít své boty o staršího lékaře a to jen proto, že se chová jinak, než si oni představují. Vysvětlovat těmto lidem, jaké bylo jejich zatížení v době vrcholící infekce Covid, nemá nejspíše smysl, stejně jako jim objasnit, že i oni jsou lidé z masa a kostí, kteří po prodělané infekci mají trvalé následky a i přes tento hendikep a věk stále chodí sloužit svým nemocným. Často popisované nevhodné chování či agrese lékaře vůči nemocnému je mnohdy až důsledkem jednání pacienta, který vyvolal spor a posléze se „diví“, že lékař reaguje. Ze své praxe člena revizní komise vím, že u podobných stížnosti stěžovatel jaksi „opomene“ uvést svou ouverturu v ordinaci, kdy svými poznámkami, přístupem ke svému zdravotnímu stavu apod. konečně dosáhl excitace lékaře, který toho už ten den má plné zuby a reaguje neadekvátně na podobného pátého nemocného v řadě. Posléze tuto svou „zkušenost“ barvitě vylíčí ve svém pojetí, mnohdy na závěr s požadavkem, aby s příslušným lékařem bylo patřičně zatočeno.

Nelze se posléze divit, že po opakovaných podobných zkušenostech lékař jednoho dne zjistí, že mu vše výše uvedené nestojí za to a na dveře vyvěsí cedulku Končím. Náhradníci nejsou a jen tak nebudou.

Možná dorazí i kverulanti a danou situaci okomentují peprnými poznámkami, aniž by si uvědomili svůj podíl na nově vzniklé a nemilé situaci. Z toho plyne, že pokud máte svého lékaře, buďte rádi. Zítra to totiž může být úplně jinak.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články