Neratov a Vrchní Orlice aneb dva příběhy kostelů z Orlických hor.
Zatím co příběh neratovského kostela Nanebevzetí Panny Marie dospěl ke šťastnému konci, druhý je příběhem poněkud smutnějším, ale i v případě nedalekého kostela svatého Jana Nepomuckého ve Vrchní Orlici se začíná blýskat na lépe.
Neratov. Z kostela, odstřeleného opilým rudoarmějcem a následnou péčí komančů, se postupně stávala ruina určená k demolic. Jeho osud se zdál zpečetěn. Po roce 1989 se ale věcí ujali nadšenci, v čele s panem farářem a začaly se dít věci, které dnes obdivujeme.
Tak si kostel oběhněme a proběhněme.
V roce 2006 byl zakryt unikátní prosklenou střechou.
Jeho interiér je skromný a možná i proto je zajímavým a vyhledávaným místem.
V roce 2018 byly věže osazeny kopulemi.
Autorem této zimní fotky je Rostislav Bartoň, fotograf Orlicka a české krajiny.
Dnes je chloubou Orlických hor a stará se o něj Sdružení Neratov.
Dám oběd a valím na druhou štaci.
Vrchní Orlice kostel sv. Jana Nepomuckého.
Protože stál v Sudetech, jeho pohnutý osud se začal odvíjet odsunem Němců, protože tím odešli i věřící. Osud mnoha kostelů v Sudetech.
Tak ho také trošku obejdeme.
Dveře jsou otevřeny, pojďme vstoupit.
Mobiliář kostela byl od 70.let 20. stol. postupně vykrádán a zpustošen.
Zachovaly se pouze lavice.
Tak šup, nahoru.
Nekoukej, nekoukej jasněže to jde ještě vejš.
Odjíždím s vědomím, že po tělese kostela se i věž dostává pod střechu.
Žíííš sem úplně zapomněl. Odjet z krajiny bez upomínkového předmětu by bylo trestuhodné, tak ještě honem zpět na skok nakoupit do Neratova.
Keď to je autentické je v tom krása.Ale jasné, treba to rekonštruovať.Dúfam, že sa tam niekdy pozriem.
Nádherné místo, už dlouho ho plánuju navštívit. Díky.
A kousek od sebe…dobrý nápad 🙂
Vřele doporučuji…
S chutí jsem se prošel Jaromíre a nejspíš nám dneska doma udělám bramboráky 🙂
Ani nemusels do kostela 🙂
Jen na doplnění historie. Farář Josef Suchár údajně v 80. letech min. století narazil na ruiny kostela a prý vůbec nevěděl, že to byl kostel. Pak prý přísahal, že pokud padne režim, postará se o reinkarnaci kostela.
Slib splnil, jde o nádherné poutní místo. Navíc tam žije početná komunita „nedotknutelných“ (rozuměj mentálně a fysicky hendikepovaných), kteří tam našli domov a smysl své existence, což považuji za ještě větší čin, než renovaci kostela.
Ten druhý kostel jsem rovněž obešel, považoval jsem jej před cca 3 lety za „fait accompli“, jsem rád, že vstává z mrtvých. Sudety jsou neuvěřitelně tajemná krajina.
Ktomu prvnímu nevím. Fotky ruiny z této doby napovídají, že kostel to byl. Minimálně věže bez kopulí a tělo stály, jen střecha se propadla. Jedna z fotek na blogu je. K tomu druhému a třetímu beze slov, pač je to vyjádřeno přesně.